Stadion Maracaná, zbrusu nová pýcha Ria de Janeiro, v tu chvíli připomínal obří železobetonovou hrobku. Desetitisíce lidí zůstaly po závěrečném hvizdu stát s nepřítomným výrazem ve tváři. A když po dlouhé době se slzami v očích stadion opustili, zůstala v ochozech čtyři bezvládná těla: dva fanoušci spáchali na místě sebevraždu a dalším dvěma selhalo srdce.
Ze žalu, že se Brazílie nestala prvním poválečným mistrem světa ve fotbale. Že v závěrečném zápase šampionátu na domácí půdě nedokázala porazit Uruguay a že se právě ten den neprosadil ani její kanonýr Ademir, s devíti zásahy nejlepší střelec mistrovství.
Naopak. Díky brankám Juana Alberta Schiaffina a Alcidese Ghiggii se ze zisku Zlaté Niké po dvaceti letech opět radovala malá země ležící u ústí Ria de la Plata. No, tu radost si Uruguayci nechali raději na doma, Brazilce v jejich smutku nebylo radno provokovat.