3. července 2018 10:00 Lidovky.cz > Sport > Fotbal

ZPÁTKY DO HISTORIE - MS 1934: Pyšná Itálie a stateční Čechoslováci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Nejlepší střelec šampionátu Oldřich Nejedlý. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejlepší střelec šampionátu Oldřich Nejedlý. | foto: ČTK

Praha Vybičovaná atmosféra druhého šampionátu v roce 1934 velela Mussoliniho příkazem: vyhrát musí domácí Itálie! Vyhrála, ale skvěle hrající tým se lvíčkem na prsou jí to ve finále málem překazil.

Ač druhý v pořadí, byl italský šampionát v roce 1934 prvním, kde se sešla celá fotbalová elita, včetně Československa. Chyběli jen uražení Uruguajci, kteří Evropě oplatili čtyři roky starý bojkot, a Angličané. 

Ti svůj truc ovšem převedli do podoby mistra, jemuž se nechce soutěžit s tovaryši. Pýcha vydržela hrdému Albionu ještě dlouhých šestnáct let.

Turnaj, hraný před čtyřiaosmdesáti lety pod Apeninami, vešel do dějin jako jeden z nejtvrdších, nejdramatičtějších (od začátku se hrálo vyřazovacím způsobem) a žel zvláště ze strany domácích hráčů i nejzáludnějších. Vládnoucí fašistický režim podřídil vše své fanatické touze po vítězství. 

Tehdejší mistrovství světa chtě nechtě povýšil mezi antická dramata, v nichž nejtruchlivější roli sehráli sudí. Svou náklonnost domácím Italům ani moc neskrývali, shodují se četná svědectví. Báli se? Byli podplaceni? Nebo jim „jen“ bylo horko, jak sami omlouvali?

Švýcar René Mercet v opakovaném čtvrtfinále Italů se Španěly uzná domácím gól, přestože jinak famózní Giuseppe Meazza před tím surově odstrčil soupeřova brankáře. 

Faul?! „Kdepak, nic jsem neviděl.“ Pak ještě Švýcar neuzná hráčům z Iberského poloostrova dvě branky z údajného ofsajdu a je vymalováno. 

Vítězství vůle! hlásá oslavný titulek italských novin. Čí vůle, to záhy pochopí i švýcarský fotbalový svaz, jemuž byl výkon arbitra natolik trapný, že ho doživotně vyloučí ze svých řad.

V semifinále domácích s Rakouskem vstoupí na scénu další pán, jenž si vyslouží opovržení za šedý zákal, který ho přepadne při každém ostřejším italském zákroku. 

Útočník Josef Bican, tehdy ještě v dresu s orlicí na hrudi, si na soudcování Švéda Ivana Eklinda vzpomněl s velkou nelibostí: 

„Bylo to hrozné. Krátce poté, co jsem dal jesle Montimu, mě italský záložník srazil k zemi a dupal mi po prsou.“ A co na to rozhodčí? 

„Jenom se díval.“ Ze stejného ranku byl i jediný a vítězný gól squadry azzury: „Brankář Platzer s jistotou kryl Orsiho střelu, ale Meazza za pomoci dalších útočníků ho donesli i s míčem do sítě.“

Ironií osudu to byla československá výprava, kdo si Eklinda vyžádal i pro rozhodování finále, do něhož se náš tým překvapivě probojoval. 

Jak šeredně se činovníci spletli, jim mohlo být jasné ještě před úvodním hvizdem na římském stadionu Del Partito Nazionale Fascista, když sudí napochodoval do VIP lóže na předzápasový „pohovor“ k ducemu. 

Co od něj slyšel? Noty, jak pískat? „Ne, ne. Byl to jen zdvořilostní akt. Podal mi ruku, popřál hodně štěstí, a tím to vše skončilo,“ dušoval se po letech Švéd. Na hřišti to ale vypadalo jinak. 

Zatímco Italů jakoby i s rozhodčím bylo na hřišti dvanáct, naši „zlatí hoši“ se po čtvrt hodině hry mohli spolehnout už jen na deset borců. 

Ital Guaita si opět beztrestně a brutálně vyšlápnul na slávistického záložníka Rudolfa Krčila, a ten s pochroumaným kotníkem zbytek zápasu dokulhal. Střídat se ještě nesmělo.

I přes nepřízeň okolí vzdorovalo Československo domácím ve finále statečně. Dokonce se v druhém dějství ujalo vedení po falšované střele Antonína Puče. I té ovšem předcházel neodpískaný faul. 

Záložník Ferraris nakopl našeho hráče tak nešetrně, že musel být dlouhé minuty ošetřován mimo hřiště. Kanonýr pražské Slavie si na to po letech vzpomněl také, jen „vyměnil“ pachatele: Při jednom z útoků mne nabrousil Monzeglio a já se poroučel k zemi.“ 

Za lajnou ho křísil šéf celé výpravy Karel Petrů. Třásly se mu ruce, ležícímu Pučovi kápnul čpavek do očí. „Pálilo to jako čert“, a tak letenský útočník zatnul zuby, vběhl na trávník, jako v transu přijal náhle přihrávku a vsítil špatně postavenému brankáři Combimu gól. „Jen se podíval, co mu to šustí za zády.“

Do konce utkání chybělo osm minut, tým s legendárním brankářem Františkem Pláničkou za zády už už shal po sošce Zlaté Niké pro vítěze. 

Jenomže na stadionu nebyly hodiny a z lavičky nikdo nezavolal - Vydržte! Italové nasadili všechny dovolené, ale hlavně nedovolené prostředky a po prodloužení díky dalším dvěma sporným brankám slavili vítězství. A s nimi duce a celá Itálie...

Reakce pražského tisku na sebe nedala dlouho čekat: „Morálním vítězem je Československo!“ I nestranní novináři z jiných zemí přiznávali, že švédský sudí hrubě ovlivnil průběh zápasu. 

Mezinárodní fotbaloví historici dokonce navrhli po více než šedesáti letech výsledek zkontumovat v náš prospěch. „K čemu by to bylo, přepisovat historii?“ odmítl to rezolutně stařičký František Plánička, tehdy poslední žijící pamětník.

Následující díl - MS 1938: Klid před válečnou bouří

  • 0Diskuse


Martin Egyed

Autor

Martin Egyedmartin.egyed@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz