Tohle „povolání“ se tu nikdy příliš nenosilo. To, co vyžadovali hokejoví fanoušci v Severní Americe téměř v každém zápase, tu nemělo tradici. Shodit rukavice a porvat se jeden proti jednomu? To na tuzemských kluzištích nebylo moc k vidění. Byť tvrdost hokeji nescházela.
Roman Vopat a Jiří Vašíček.
Bývalý bitkař Vopat: Soupeři ztrácí respektV české extralize budil hrůzu. Zkušeností z hokejových rvaček měl jako málokdo. Vždyť v NHL se bývalý český útočník a kapitán Litvínova Roman Vopat postavil i takovým obrům, jako jsou Chris Pronger či Sami Helenius. Za ortodoxního bitkaře se ale nikdy nepovažoval. Vždy jste bitky vyhledával? Měli k vám už v mládeži soupeři respekt? Myslel jste hned na NHL? Jaký byl přechod do Kanady? Bál jste se někdy? V posledních letech zemřelo několik bitkařů. Jak to na vás jako bývalého rváče působilo? Co říkáte na to, že řada bývalých bitkařů se po vzoru hráčů NFL s NHL soudí o velké peníze z důvodu stálých zdravotních následků z hraní hokeje. Takže nejste v tom sporu na straně hráčů? V NHL jste se porval i s hvězdami jako Jarome Iginla či Chris Pronger. Měl jste to za úkol? Jak jste se musel přizpůsobit při přechodu zpět do Evropy? V extralize nikdy nebylo moc bitek. Proč se v Česku neujaly? NHL byl dřív bitkař nutností. Přesto je jich daleko míň... Rozumíte jim, když říkají: Bez nás bude přibývat zranění? |
„Ale občas mu chyběla férovost. Klasická bitka tváří v tvář. Spíš byly k vidění i nečestnosti. Píchnutí holí, sekera zezadu,“ líčí dlouholetý ligový rozhodčí Jiří Lípa.
Málokterý pamětník si při myšlenkách na dalekou minulost ligových bojů vzpomene na rvačku na ledě, bez rukavic.
Když k nějaké došlo, spíš připomínala úpolový než pěstní souboj. Diváci v Československu si užívali technický hokej, bez bitek se obešli. Rivalitu a nevraživost ale mají rádi hokejoví fanoušci všude.
Holík versus Šíma
Památnými rivaly byli jihlavský Jaroslav Holík a sparťan Jaroslav Šíma.
V sedmdesátých letech patřily jejich střety k tomu nejatraktivnějšímu v lize. Na jedné straně slavný reprezentant své doby, na druhé oblíbenec holešovických tribun.
Diváci jásali: „Šíma není člověk, Šíma je bůh!“
Anebo: „Šíma na led, Šíma krev!“ Ke klasické bitce mezi nimi nedošlo. Souboje ale měly říz, často daleko za hranou férovosti. „Hrál jsem tvrdě, ale bitkou jsem spory na ledě neřešil,“ vzpomínal Šíma.
Když se Holík pohyboval blízko sparťanské branky, dostal přes ruce, hokejkou do žeber, někdy dopadl i hůř...
Tvrďák Holík, jenž se nezalekl nikoho, mu ránu vždycky rád vrátil. Rivalita mezi Spartou a Jihlavou trvala dál – i po éře Holíka se Šímou. Pokračovateli byli útočník Dukly Oldřich Válek a další sparťanský bek Leo Gudas.
Jihlavský „El Obro“, jak Válkovi přezdívali fanoušci, patřil k respektovaným forvardům své doby. Tvrdostí a hlavně přímočarostí trápil soupeřovy zadáky. Gudase často štval.
„Jednou v přípravě jsem pískal zápas Sparty proti Jihlavě a Gudyho jsem za první třetinu vyloučil čtyřikrát. S Válkem na ledě po sobě šli. Na svou dobu až nezvykle. V civilu ale byli oba v pohodě,“ vzpomíná Lípa na bitvy rivalů.
Tvrďáky samozřejmě neměla pouze Sparta a Jihlava.
V Českých Budějovicích se otřásaly mantinely po hitech obránce Rudolfa Suchánka. V Trenčíně si zjednával respekt Robert Švehla, v Litvínově obránce Kamil Prachař. Sparťan Tomáš Jelínek a pardubický Ladislav Lubina patřili k nejnepříjemnějším soupeřům v lize. Lubina svoji výbušnou povahu několikrát ukázal i mimo led.
V sezoně 1993/1994 při zápase na Spartě dokonce vztekle inzultoval domácího maséra a dostal trest na půl roku. Jindy měl konflikt s fanouškem Vítkovic.
Zámořská inspirace
Po revoluci se začalo přitvrzovat. Ne že by bitkaři vzali tuzemskou ligu útokem, ale hráči měli najednou daleko větší přehled o tom, jak se hraje hokej za mořem, a chtěli se mu přiblížit. Tomu se musela přizpůsobit pravidla.
„Dřív k bitkám nedocházelo. Nebyl důvod, aby se nějak zahrnovaly do pravidel. Ani zdaleka nebyla taková škála trestů jako dnes. Většinou šlo o klasickou hrubost,“ vrací se Lípa do doby, kdy pískal.
Na Kladně rád shazoval rukavice Josef Zajíc. V mládežnických kategoriích trénoval úpolové sporty, což během kariéry několikrát využil. Při svém působení v Trenčíně dokonce napálil rozhodčímu. Jiří Šlégr rád chránil parťáky v Litvínově. I zlínští bratři Okálové bývali ostrými týpky.
Zlom přišel, když se začali vracet hráči ze zámoří. Marek Ivan, Libor Ustrnul, Roman Vopat a David Kočí a další. Ti měli gladiátorské bitvy na ledě zažité. Trénovali je od mládeže. Vopata s Kočím to dokonce katapultovalo do NHL.
V čele s Američanem Ryanem Hollwegem několikrát předvedli svoje umění i českým fanouškům. Tehdejší neúprosné pravidlo o trestu do konce utkání je v tom ale výrazně omezovalo.
„Přitom je to férovější způsob, než někoho přetáhnout hokejkou,“ hájil bitky hromotluk Jiří Vašíček, jenž se v jedné z nejznámějších rvaček české extraligy postavil Romanu Vopatovi.
Ač fanoušci na českém území nebyli na bitky zvyklí, přijali je. Tvrďáci též patří k oblíbencům v hokejové kabině. Jsou respektovaní svými spoluhráči za svou týmovou loajalitu a schopnost se obětovat.
