Co teď dělají nohy?
Po závodě bolely hodně, ale jak přišla euforie, tak to bylo dobré. Ale teď s odstupem mě bolí brutálně. Naštěstí zítra nemusím trénovat, ale nejpozději jedenadvacátého chci jít na led.
Cože?
No možná až v sobotu, v pátek pojedu na biatlon. Ale v sobotu už trénovat budu. Chybělo by mi to.
Medailistky z pětikilometrové trati
Odpočinula jste si před zlatým závodem? Nebo se ozývala nervozita?
Nemohla jsem po poledni ani spát. Po obědě jsem si šla lehnout. Nebyla jsem schopná vypnout hlavu, abych se odreagovala a nemyslela na závod. V noci jsem ale spala. Vzala jsem si prášek na spaní patnáct minut před desátou a okamžitě zabrala.
Jak jste pak vnímala časy ostatních?
Když jela Kleibeuker za 6:55, trošku mě to vyděsilo. Trenér ale říkal, že mám na 6:52, tak jsem si řekla, že bych měla mít pořád tři vteřiny navrch. Ale nikdo neví, co se stane.
Čekala jste, že Wüstová pojede od začátku tak rychle?
Dělá to tak vždy. Rozjede to a po třech kilometrech náskok doháním. Dnes to vypadalo podobně.
V nejhorším okamžiku to bylo o dvě a půl vteřiny pro Wüstovou. Ani tehdy jste nebyla nervózní?
Byla. I když taktika zněla jasně: začít ji stahovat po pěti kolech. Abych jela lepší druhou polovinu závodu. Když trenér tleskal a zůstával v klidu, byla jsem i já.
Wüstovou jste jasně porazila, ale ještě zbýval poslední pár. Kdy jste ve zlato uvěřila?
Když byl můj náskok na mezičase na Nautu a Pechi tři vteřiny, tak jsem si říkala: To nestáhnou, to už nejde.
Cítíte teď úlevu, radost, euforii?
Asi všechno dohromady. Když jsem viděla před startem, kolik je tady lidí, cítila jsem strašnou nervozitu. Navíc jsem samozřejmě nechtíc viděla hned celou rodinu. Mžourala jsem do hlediště, když jsem se rozjížděla, tudíž psychicky to byly hodně náročné okamžiky. Ale je to paráda.
Martina Sáblíková se objímá v cíli se svou maminkou
Co jste si po závodě řekla s maminkou?
Nebylo co říkat. Obě jsme byly šťastné. Mamka brečela. Přišlo mi, že jsme u sebe byly strašně krátkou chvíli. Nic mě nenapadlo, co říct. Objetí mluvilo za vše.
Pak vám kdosi dal maskota olympiády...
To byl ruský trenér. Pomáhá tu na dráze. Oni mi fandili, hodně lidí. Proti nizozemské nadvládě, tři čtvrtiny lidí tady si přálo, aby Nizozemci zase neměli další zlato. Kohokoliv jsme potkali, tak mi říkali, abych vyhrála.
Šlo tedy o splnění přání skoro celého světa?
Chtěla jsem vyhrát. Nejen proto, že ostatní nepřáli Nizozemkám, ale kvůli Petrovi Novákovi, který zastal obrovskou práci psychologa. I kvůli Tomáši Rakovi, našemu fyzioterapeutovi, který mi moc pomáhá.
Cítíte se teď jako legenda?
Ne. Připadám si pořád stejně.
