Žena se nedokázala vyrovnat s tím, co pro mě Sparta znamená. Tak jsem se rozvedl, říká kronikář

Poklad ve zlatém vězení. Podaří se Spartě vykoupit z Číny reprezentačního kapitána?

V šest ráno už je ve svém kamrlíku, okopíruje noviny, připraví šanony, vystřihuje a lepí. A lepí. A lepí. Nevynechá den.

„Protože kdyby jo, hodně špatně by se mi to dohánělo. Jakmile si dáte třeba týden pauzu, už to nedoženete nikdy,“ spustí 79letý Václav Boreček nad svazkem kronik, které připomínají, ke kterému klubu patří.

Nikdo neví o fotbalové Spartě víc, to se vsaďte. Takže v den, kdy legenda slaví 125. narozeniny, byste sotva našli vhodnějšího gratulanta.

Lukáš Vácha v retro dresu ke 125. výročí fotbalové Sparty

„Když se hraje zápas, nejsem náruživý, neskáču a nekoušu si nehty. Přesto je Sparta mojí láskou. Milenkou na celý život.“

Aby si vás manželka nepodala.
Ve dvaaosmdesátém jsem se rozvedl. Kvůli fotbalu. Paní se nedokázala vyrovnat s tím, co pro mě fotbal a Sparta znamenají.

To jste ještě kronikářem klubu nebyl.
To až jedenáct let poté, kdy mi tehdejší manažer Zdeněk Nehoda povídá: Pane Borečku, nechcete to dělat jako zaměstnání? Mě totiž archivy odmalička zajímaly. Hrabat se ve starých novinách, courat se po antikvariátech, bleších trzích a shánět, vyměňovat, hledat.

Přitom jste pracoval jako údržbář na vysoké škole zemědělské v pražském Suchdole.
Staral jsem se o posluchárny, promítačky, objednával řemeslníky. Na Spartu jsem docházel a s kronikami pomáhal zadarmo. Copak jsem mohl odmítnout, když mi pak nabídli šestnáct tisíc měsíčně? To těžko. Chodil jsem do práce s ještě větší radostí.

Probouzíte se s myšlenkou na Spartu?
Spíš usínám, protože přemýšlím nad góly, které jsme dostali zbytečně.

To nemáte zrovna ideální období. Sparta čeká od roku 2014 na titul. Ligu mistrů jste hráli naposledy před 13 lety.
To víte, štve mě to. Známí do mě šijou: A vy tam hrajete co? Ale jsem optimista, brzy se to obrátí a zase budeme nejlepší.

Kterou historickou fázi byste nejraději vymazal?
Když jsme v pětasedmdesátém na horší skóre sestoupili. Vzpomínám, že útočník Vláďa Kára zahodil kopačky a řval, že už nikdy nekopne do míče. A my na tribunách brečeli jako želvy. Poslední zápas s Teplicemi se vyhrál 4:1 a čekalo se s ušima u tranzistoráků, jak dopadne zápas Třince s Bohemkou.

Třinec se udržel díky výhře 5:0, kterou si pojistil úplatkem.
Už je to dávno promlčené, ale sami Bohemáci mi později vyprávěli, že dostali tři tisíce. Pane, to byly nějaké peníze.

Co čekalo Spartu?
Čištění vzduchu, protože všichni pochopili, že tohle už se nesmí stát. Nicméně i druhá liga byla zážitek. Přijížděly týmy, které už jsme později nikdy neviděli, a stejně chodilo patnáct tisíc lidí. Michalovce, Rimavská Sobota. Poslední zápas s Banskou Bystricí sledovalo přes třicet tisíc lidí! I v těžkých časech se ukázalo, že Sparta není nikomu lhostejná.

Jaká vlastně je?
Železná. Pořád železná.

Kdo tu dávnou přezdívku vymyslel?
Novináři. Po první světové válce, protože zhruba od dvacátého roku byla Sparta téměř neporazitelná. Hrála po Evropě a neprohrála. Odjela do Ameriky a znovu byla nejlepší. Emigranti ji nadšeně vítali a hráče nosili na ramenou. Pane, to byly zájezdy jako hrom. Bohužel v dubnu 1934 shořela veškerá dokumentace při požáru tribuny, takže zbyly jen kroniky od fanoušků. Koukněte tady (otvírá kroniku z roku 1935).

Sparta vyhrála ceněný Středoevropský pohár.
A vyslanectví v Římě přes noviny poděkovalo vřelým dopisem: Zasíláme lichotivé posudky italského tisku po zápase Sparty.

Tehdy ke Spartě patřil i komik Vlasta Burian.
On nejdřív za Spartu chytal, pak se rozkmotřil, šel do Slavie a do Sparty se vracel jako trenér brankářů a mecenáš. Během války u sebe v divadle zaměstnával hráče, kterým hrozilo, že půjdou na nucené práce do Reichu. Místo toho dělali u Buriana třeba biletáře, kulisáky nebo oponáře.

Co vy a váš vztah k Burianovi?
Po pětačtyřicátém roce ho zavřeli kvůli údajné kolaboraci s nacisty. Že za ním chodili esesáci do vily. Ale pro mě je to hrdina. Pravidelně se účastním sešlostí jeho nadace a jednou jsem tam pronesl: Sparta musí vyhrát - a basta! To řekl Burian Vlasta. Dodnes to využívají jako motto.

Nicolae Stanciu v retro dresu ke 125. výročí fotbalové Sparty

Máte meziválečnou éru rád?
Mám ji nejraději. Pánové chodili na fotbal v kloboucích a čepicích, v klopě bílý kapesníček. Nikdo nikomu nenadával. Nikoho by ve snu nenapadlo, že by skočil na hřiště a provokoval, přitom nebyly žádné mantinely. Fandilo se vstoje. Když zaznělo, že rozhodčí je mrkev, už to byla urážka. Nedejbože pokřik „rozhodčí je náhoda a náhoda je vůl“.

Váš tehdejší hrdina?
Karel Pešek, řečený Káďa. Byl taky báječný hokejista, jeden z nejlepších u nás. Když v roce 1970 zemřel, na jeho rakvi ležela československá i sparťanská vlajka. Byl to pan Fotbalista. Klasický špílmachr. S míčem u nohy a hlavou nahoře. Za jeho éry byla Sparta skutečně železná.

I když jste ročník 1939, na hřišti jste ho asi neviděl.
Kdepak, poznali jsme se později. Chodil na Spartu jako důchodce a pořád chválil ten starý fotbal v chůzi. Jako bych ho slyšel: Jóóó, za našich časů...

Jako bych slyšel spíš legendárního slávistu Bicana.
Fotbal byl pomalejší, rozvláčnější, ale pro divákovo oko romantičtější. Teď je to spíš vědecká disciplína. Ze všeho nejdůležitější jsou rychlost, síla a výdrž. I Bican, i když to byl fenomén, by měl dneska problém střílet góly.

Hecujete tím slávistického archiváře Karla Zusku?
My jsme kamarádi, jenže on nikdy nechce uznat, že nejsou tak úspěšní.

Takže se hádáte?
Ne, to raději odejdu. Pamatuju, jak se do mě pustil nebožtík Ondříček, dvorní Formanův kameraman, slávista až za hrob. Křičel: Vy jste byli protežovaný komunistický klub, všichni vám šli na ruku, zatímco nám vypálili stadion.

Benjamin Tetteh v retro dresu ke 125. výročí fotbalové Sparty

Měl jste argument? Oba kluby přece kdysi sídlily na Letné.
Slavia se musela odstěhovat kvůli tomu, že se začal stavět Stalinův pomník. Celou Letenskou pláň kvůli tomu zplanýrovali.

Pochopil to pan Ondříček?
Chtěl se hádat dál, což mě nebaví.

Ale Sparta protežovaná byla, to nezapřete.
Heleďte se, Sparta měla vždycky příznivce z nejvyšších míst. Během normalizace měli na čestné tribuně místa Kapek a Štrougal, vlivní členové vlády. Po válce chodil prezident Zápotocký a vedle něj v první řadě seděl generál Čepička, ministr národní obrany.

Asi chápu, proč máte raději meziválečnou éru.
Po derby se šlo se slávisty společně na pivo. Dneska kluci z jednoho klubu nejdou společně ani na kafe. Neznají se. Mizí klubové pouto. Můj táta chodil v padesátých letech do Zlaté husy, kde byly stoly slávistů a sparťanů vedle sebe. Nikdo se nepral, nikdo si nenadával. Ta vzájemná úcta mi chybí.

Vy jste začínal ve Slavii, viďte?
Kopal jsem za žáky. Táta dělal na Slavii funkcionáře, tak mu řekli, ať kluka přivede. Mně bylo jedno, kde budu kopat. Stejně jsem se nejlíp cítil na Starém Městě, kde dneska stojí hotel InterContinental. Jako kluci jsme u kostela hrávali takzvané vracenky. Na chodníku jsme kopali proti zakřivené kostelní zdi a věděli jsme, že když se balon špatně odrazí, musíme zareagovat správnou nohou. Vynikal v tom Franta Tikal, budoucí slavný hokejista. Nebo Franta Malík, jenž hrál v šedesátém roce za Hradec Králové, když senzačně získal titul.

Jste velký nostalgik?
Jak kdy. Chybí mi postávání na násypu u dřevěného plotu, kde staří fandové pozorovali trénink a kibicovali, kdo by měl v neděli za Spartu nastoupit. Chybí mi vůně starých novin. Doma jich mám haldy a nemám tušení, co se s nimi stane, až umřu.

Martin Frýdek v retro dresu ke 125. výročí fotbalové Sparty

Snad do té doby Sparta otevře klubové muzeum, kde všechno vystavíte.
Archiv potřebuje místo, které teď na Letné není. Místo bývalé Síně slávy vznikly lóže, takže většina pohárů a kronik leží zabalená ve skladu a čeká.

Zatím vám musí stačit tenhle kamrlík, ve kterém sedíme.
Já si nestěžuju. Mám co dělat a pro co žít. Pořád někdo volá, takže nejsem jen archivář, ale taky informátor.

V čem?
Kolikrát se chlapi vsadí v hospodě a ode mě žádají, abych je rozsoudil. Drnčí telefon: Pane Borečku, dával tehdy v šedesátém roce Tomáš Pospíchal gól hlavou, nebo kolenem? Za Ostravu proti Spartě. Vsadili jsme se o stovku, že kolenem.

Vy spěcháte do archivu?
Ne ne, povím, že hlavou, a tím to hasne. I když v kronikách bych to asi našel.

Na který ze sparťanských artefaktů nedáte dopustit?
Mou vášní jsou černobílé fotky. Voní historií. Většině lidí zabírají místo a padá na ně prach, já je s láskou lepím do archivu. Každý den. Pamatuju, jak jsem chodil do Mladé fronty, to jste ještě sídlili v Panské ulici, za fotografy Fafkem a Pardubským. To byli bardi sportovní fotografie. V černých komorách jim visely mokré negativy z nedělního zápasu a já si mohl vybírat, o které fotky si řeknu. Dávali mi všechny. Zadarmo.

Trochu jste zamluvil ty artefakty.
Získal jsem velmi zachovalé kopačky. Kožené špunty jsou do podrážky zabité hřebíky. Před sto lety se v nich hrávalo. Známý je našel na půdě a naštěstí nevyhodil. Sehnat pravý balon se šněrováním se mi nepodařilo. Koupil jsem ho za tisícovku od chlápka, který se na Žižkově živí děláním replik. Balon je dokonalý. Od duše vede zakroucená ženglička, ta se zauzluje a strčí se do šněrování. Když jste do toho dali hlavičku, týden vám zůstal obtisk na čele.

Která ze sparťanských legend ve vás vlastně zanechala nejhlubší stopu?
Nedokážu vybrat jednu. Honza Říha, pětinásobný mistr ligy, skvělý střelec. Brankář Karel Horák bezvadně chytal desítky. Líbil se mi univerzál Menclík nebo Tonda Bradáč, kterého jsem na vlastní oči viděl, jak nastřílel proti Plznitři góly z trestných kopů. Ten měl pecky, klopené nárty přes zeď jako Cristiano Ronaldo.

Pořád se točíme kolem války. Ale co pak?
Samozřejmě Andrej Kvašňák. On byl vůdce, i trenér Ježek ho poslouchal. Na hřišti moc neběhal, spíš se jen klátil, ale měl to tady (ťuká si na čelo). S míčem byl nedostižný a lidi ho milovali. Chodili vlastně jen na něj a čekali, co jim ukáže. On hrál fotbal s úsměvem. A ty jeho východňárské průpovídky... Pocházel z Košic a nikdy se nenaučil pořádně česky.

Kdo dál?
Honza Berger. Bolševici ho nesnášeli, fanoušci zbožňovali. Real Madrid za něj nabízel milion dolarů. I dnešní mladá generace, která ho nikdy neviděla hrát, skanduje: Honza není člověk, Honza je bůh! Měl charizma a zaryl se do duše Sparty. Přitom byl svůj, paličák.

A rebel a alkoholik.
Ano, on s prominutím chlastal. Tady na rohu u Letné točil v hospodě pivo. Stál za pípou a nadával na Husáka. Udali ho a dostal čtyřletou podmínku. Skončil na panelárně. Naštěstí ho z toho trenér Ježek vysekal, takže Sparta svou legendu neztratila.

A další?
Pepa Chovanec. Všechny dirigoval. Měl takový cit pro fotbal, že viděl o krok dál. A jako frajeřinku nosil bílé ponožky na stulpny, aby byl vidět.

No vida, blížíme se k současnosti.
Sem už patří Tomáš Rosický, který pro Spartu dýchá. Když ho vidím, jak chodí po chodbách a s každým ztratí slovo... I proto věřím, že se na Spartu vrátí trofeje.

Třeba byste mohl nějakou dostat k zářijovým osmdesátinám.
Znovu zažít titul, Ligu mistrů, to bych si moc přál. Víte, Sparta měla odjakživa jméno, duši a srdce. A to i v dobách, kdy ji přejmenovali na Spartak Sokolovo. Pořád to byla Sparta, dávné město řeckých bojovníků. Sparťanské srdce je pojem, který patří do encyklopedie.