Byl to závod, na který jste čekal od světového titulu Vítězslava Veselého v Moskvě 2013?
Určitě. Byl to krásný, neskutečný závod. A já jsem tak šťastný, že oba z něj mají medaili.
Právě, tím je to umocněné, že? Zatím jste vždy slavil v závodě „jen“ jednu medaili.
To je právě úžasné. A ještě když si vezmete, jak Petr vstal z mrtvých, jak se sem dostal posledním závodem a najednou se zlepšoval a chytil. A Kuba byl úplně úžasnej. Já se trochu bál, aby po prvním pokaženém hodu nezazmatkoval, ale ten druhý trefil a pak už do dalších šel, co to dá.
V minulosti měli oba ve finále psychické problémy prodat, co umí. Čím se změnili, že teď už to prodají?
Prostě si dneska věřili. Najednou ten zlom přijde a člověk ví, že na to má a je v euforii. Já jsem také dnes cítil už od rána něco zvláštního, už na hotelu. Byl jsem nervózní, ale tak zvláštně nervózní. Pořád jsem měl v hlavě: Dneska to bude dobrý. Oni oba už na rozhazování vypadali úplně v pohodě, Kuba si hrozně moc věřil a Frýďa taky cítil, že je to dobré. Hodně mu pomohla ta kvalifikace, v ní se chytil a šel po své šanci.
Co jste jím poradil těsně před závodem?
Ať si jdou za svým. Frýďovi jsem říkal: Můžeš dokázat cokoliv. A Kubovi nebylo potřeba nic říkat, ten se strašně soustředil na sebe. Pani psycholožka Sládečková mu hrozně moc pomohla, takže i já jí moc děkuju. A také ti kluci, co nepostoupili, jim drželi palce. Je to dobrý tým.
  |
V hledišti to pak s vámi trochu cloumalo, když medailová vidina byla blíž a blíž?
Nebyl jsem klidnej, protože jsem cítil, že na to mají, ale zároveň jsem si říkal: Pořád se něco může stát. Röhler kdyby nedělal takové technické chyby, tak dneska hodil za 90. Po třetím pokusu už odešel, ale první dva hody, kdyby je trošku technicky líp provedl, by mu to letělo strašně daleko. Byl pak nervózní, tak do toho třískal. A já se do poslední chvíle uklidňoval: Přece Kuba nemůže odejít bez medaile, když má dneska hozeno skoro 90 metrů.
Už po jeho druhém pokusu jste tedy cítil, že by to medaile měla být?
Jo, věřil jsem. Ale stejně si pořád říkáte: Co kdyby?
Ale místo Němců přišel v poslední sérii Petr Frydrych a také on předvedl medailový hod.
Já pořád doufal, že to ještě tím posledním pokusem může hodit, protože jak říkám: Petr je buď nahoře nebo dole. Dneska byl nahoře.
Co jste jim řekl po závodě?
Že jsem šťastný za ně, že to dokázali.
Jak daleký hod má v budoucnu Jakub Vadlejch v rukách?
Podstatně dál než dnes, chce to jen chytit ten správný den a trošku jiný rytmus. Ale na tom teď nezáleží. Jestli hodí 90 metrů už letos, nebo až příští rok, to je teď jedno.
Dnes byl jen 17 centimetrů od zlata...
Na to teď nemyslím. Já jsem šťastný za tohle. Samozřejmě, že se říká, že vítěz bere všechno, ale tohle byl můj sen, aby stáli na bedně dva. V podstatě ten Kuba to tam měl i na zlato připravené, kdyby si jen trochu podržel zadek, hodil by to ještě dál. Ale Vetter si to zlato za tuhle sezonu zasloužil. Dva naši kluci na stupních je nádhera. Ještě větší sen je, aby tam jednou byli tři, i když to je už opravdu velký sen. Ale člověk musí snít. A dnes se ukázalo, že ani ti Němci nejsou až tak neprůstřelní.
Jste teď nejlepší oštěpařský trenér na světě, s tolika medailisty?
Takhle to neberu. Oni jsou nejlepší, já ne, já jim jen pomáhám.
Špotáková, Veselý, teď oni dva. Čtyři lidi už jste přivedl na světovém fóru k medaili.
Já si hlavně hrozně moc vážím, že tu máme z oštěpu tři medaile. To je úžasné. Ale je to jejich práce. Kdyby na to neměli, nemám šanci jim pomoci. Když na to mají, tak i já ze sebe vydám, co mohu.
