Zažil válku na Ukrajině, přesto ji má v srdci. ‚Chci teď do Ligy mistrů,‘ říká Laštůvka

Gólman Jan Laštůvka veleskok neudělal, přesto prožil pozoruhodnou kariéru. Než se v pětatřiceti dostal do Slavie, byl dvě sezony v Anglii, jednu v Německu a hlavně deset let na Ukrajině, kterou poznal tak jako málokdo.

V časech dobrých i válečných.

Přirostla vám Ukrajina k srdci?
Dá se říct, že jo. Hlavně v Dněpru jsme měli super partu. I když tam byli Ukrajinci, Chorvati, Češi, drželi jsme spolu. Všichni se ke mně chovali moc pěkně a mám tam pořád plno přátel. Vzpomínám jen v dobrém.

Ale když se řekne Ukrajina, většině lidí u nás to nezní lákavě.
To je pravda, ale za mnou jezdili kamarádi a byli překvapení, jak to vypadalo. Jasně, některá města jsou... ne přímo v hrozném stavu, ale říkáte si, jak tam lidé můžou takhle žít. Ale myslím, že kdo se na Ukrajinu vydá, přiveze si i hezké zážitky.

Do Doněcku jste odcházel ve dvaadvaceti, měl jste respekt?
Trošku jo, bylo to moje první zahraniční angažmá. Měl jsem obavy, ale po dvou třech dnech jsem změnil názor. Ukázali mi zázemí, a to bylo na fantastické úrovni. Hned jsem se seznámil s Polákem Mariuszem Lewandowským, který mi povykládal o tom, jak to tam chodí. Od té doby jsem nezalitoval.

Jak se v Doněcku žilo?
Fotbalistů si tam lidé vážili, fanoušci Šachtar podporovali. Prezident Achmetov fotbalem žije i teď, kdy tam jsou velké problémy. Nenechal klub padnout, snaží se vytvářet takové podmínky, aby tam kluci byli spokojení a hráli Ligu mistrů. S kýmkoli mluvím, říká mi, že se toho moc nezměnilo.

Jenže už se nehraje v Doněcku, který zasáhla válka. Když se rozhořela, byl jste už v Dněpropetrovsku, ale jste s někým ze Šachtaru dál v kontaktu?
S člověkem, který mi po příchodu do Doněcku hodně pomohl. On má dál ve městě rodinu a zároveň pracuje pro Šachtar, který už hraje v Charkově. Říkal, že stadion není zničený, ale nedokážu si představit, že se v Donbas Areně ještě někdy bude hrát. Velká škoda. Je to nádherný stadion, lidi tam chodili. Od války je nevyužitý. Šachtar musí hrát jinde, vlastně každý zápas hraje venku. V Lize mistrů se fanoušci snaží udělat domácí prostředí, ať už v Charkově nebo předtím ve Lvově, ale není to ono.

Jak válka zasáhla oblast, kde jste bydlel?
Bylo to u stadionu, takže trochu dál od nejhorších míst. Pořád se tam válčí, jsou slyšet výstřely a myslím, že to jen tak neskončí. Hodně lidí umírá pro nic za nic.

Po přestupu do Dněpropetrovsku jste se nebál, že válka bude postupovat i tam?
Je to necelých 300 kilometrů... I tam byly nepokoje, ale nic většího. Snažil jsem se nepřipouštět si to.

Žít s válkou za zády není nic příjemného, ne?
Jasně, říkáte si, že i k vám může doletět nějaká raketa, těch 300 kilometrů není až tolik. Vojáci by se do Dněpru taky mohli dostat rychle. Sledoval jsem to a viděl, že situace není pro nikoho dobrá. Když v televizi běžely záběry z kyjevského Majdanu, kde se v listopadu 2013 začalo protestovat proti tehdejší vládě, viděl jsem, jak to místní prožívají, a prožíval jsem to s nimi.

Začal jste víc sledovat politiku?
Jsem opatrný, vím, že informace, které se ke mně dostanou, nemusí být pravdivé.

Tak jaký máte názor?
Myslím si, že Majdan byl zbytečný. Spousta mladých si přála, aby Ukrajina vstoupila do Evropské unie, ale podle mě na to vůbec nebyla připravená. Nakonec jim Majdan hlavně uškodil. O život přišla spousta lidí a situace není dobrá. Zdražil se plyn a vůbec všechno, co Ukrajina bere z Ruska. Spousta lidí má v Rusku část rodiny a teď se spolu nebaví, vyčítají si, kdo za to může.

I v kabině bylo cítit napětí?
Řešili jsme to, ale že by se někdo s někým hádal, to zase ne.

Taková situace asi bere člověku radost z fotbalu, ne?
Hlavně fanouškům. Snažili jsme se pomáhat, spoluhráč Zozulja založil fond pro vojáky, kteří byli v zóně ATO. I my ostatní jsme ho v tom podpořili, pomáhali jsme vojákům i dětem z Doněcké oblasti. Kluci jezdili do zón, kde vojáci byli, bavili se s nimi, aby aspoň na chvíli přišli na jiné myšlenky. A vojáci, kteří byli zranění a léčili se v nemocnici v Dněpropetrovsku, zase chodili za námi, spoluhráči je zvali na domácí zápasy.

Vy jste do oblastí, které nekontrolovaly ukrajinské orgány, taky vyrazil?
Já tam nebyl. Ne, že bych měl strach, spíš jsem si říkal, že můžu pomoct jinak. A že o tom nemusí každý vědět.

Na Ukrajině jste toho prožil nejvíc, ale zkusil jste si i německou nebo anglickou ligu. Proč jste tam nikdy nevydržel déle než rok?
Fulham, kde jsem hostoval z Doněcku, byl ze začátku docela dobrý. První dva tři měsíce mi vyšly, ale pak jsem z osobních důvodů hodně cestoval z Anglie domů a nakonec jsem to tak nějak vzdal. Neměl jsem čistou hlavu. V Bochumi jsem chytal, mohl jsem zůstat další rok na hostování, ale nechtěl jsem. Když nejste kmenový hráč, je to těžší. Neříkám, že jsem tam chytal fantasticky, ale měli jsme pár dobrých zápasů, bundesligu jsme udrželi.

A West Ham? Za ten jste neodchytal v lize ani minutu.
Tehdy mi volal Luděk Mikloško, který tam trénoval brankáře, že potřebuje dobrou dvojku k Robertu Greenovi a že se může stát cokoli. Lákalo mě trénovat pod Luďkem a vrátit se do Anglie, i když jsem věděl, že na šanci budu muset čekat. Odchytal jsem jen jeden pohárový zápas, ale i tak mi to dalo hodně. Každý trénink byl záživný, vytvořili jsme s Luďkem a s Greenem dobrou partičku, byl tam tehdy už i mladý Marek Štěch. I když jsem nechytal, vždycky jsem se na hřiště těšil.

Je něco v kariéře, co vás mrzí?
Při troše štěstí jsem v Anglii mohl zůstat. Nebo jsem mohl risknout Německo a ještě vydržet chvíli na hostování. Ale nerad se dívám zpátky, je to historie. Teď je mi pětatřicet a říkám si: Jestli chceš ještě něco dokázat, musíš koukat jen dopředu. Nefňukám nad tím, co bylo a co jsem udělal špatně.

Proč jste se loni vracel do Karviné?
I když jsme byli dlouho v kontaktu a trénoval jsem tam, pořád jsem měl ambice i nějaké nabídky ze zahraničí. Ale byla by to taková divočina, Turecko a podobně. Po prvním kole, kdy Karviná prohrála, jsem se rozhodl, že zůstanu doma a uvidíme, co z toho bude. Lákal mě krásný nový stadion, i fanoušci asi doufali, že tam bude hrát nějaký odchovanec. Zlákalo mě to a jsem rád, že jsem ten krok udělal.

Asi vás nenapadlo, že si ještě s českým týmem zahrajete o Ligu mistrů.
To určitě ne. Říkal jsem si, že možná ještě přijde nějaká nabídka třeba z Polska nebo Řecka, ale nijak jsem to nehrotil. Nebyl bych naštvaný, kdybych zůstal doma. Zájem Slavie mě ovšem příjemně překvapil. Pořád mám ambice, kdybych je neměl, tak sedím doma. V Karviné bych – když to řeknu blbě – měl klid a asi bychom hráli spíš ve druhé polovině tabulky. Lidi mě znali, byl bych víc chráněný. Ale já pořád chci něčeho dosáhnout, a kdybych nevzal Slavii, mohl bych si to vyčítat.

Ale váš příchod do Slavie provázely nejasnosti. Platí, že jste nechtěl dělat jen zkušenou dvojku a vyčkávat, jak se vyvine situace s odchodem Jiřího Pavlenky?
Nechci, aby to vyznělo, že jsem měl nos nahoru. Fotbal mě prostě baví a chci dál chytat. Konkurence je všude, ale vím, že by nedělalo dobrotu, kdyby nás tu bylo tolik. Pavlenka, Kovář, Berkovec, já...

Pavlenka nakonec přestoupil do Brém a jedničkou jste teď vy. Co chcete se Slavií dokázat?
Musíme to brát postupně. Pohárová předkola jsou ošidná, bude větší tlak, veřejnost čeká, že se český tým zase dostane do Ligy mistrů. Nejdřív musíme zvládnout třetí předkolo. Kdyby se nám podařilo postoupit, stres už nebude takový, protože bychom měli jistou Evropskou ligu. Ale ta Liga mistrů...

Ano?
Chytal jsem ji kdysi v Šachtaru, měli jsme ve skupině Celtic, AC Milán a Barcelonu... Přesně si pamatuju ten pocit, když na začátku pustili znělku Ligy mistrů. Na hřišti je to něco úplně jiného, než když sedíte doma u televize. Rád bych to ještě zažil.

Když se vám bude dařit, co reprezentace?
Už ne. Ne že bych neměl chuť, ale jsou tam mladší gólmani, brankářský otazník je vyřešený. V mém věku nemá cenu se tam cpát.