Famózní hokejový útočník Jaroslav Holík patřil mezi rebely a bouřliváky, ale za svůj tým se dokázal vždy rvát a bojovat jako málokdo. Život se s ním nikdy nemazlil, ale on se dokázal osudu vždy postavit.
I těžké nemoci v posledních letech vzdoroval statečně. Nerovný boj ale nakonec v pátek prohrál. Nezapomenutelnému bohatýrovi srdce dotlouklo v 72 letech.
Ve svém nevšedním životě stihl velké věci. Československé reprezentaci napomohl k šesti medailím na mistrovství světa, v roce 1972 se v Praze dočkal dokonce zlata.
Z olympiády v Sapporu si v témže roce přivezl bronz. A s Duklou Jihlava, s níž spojil celý svůj hokejový život, slavil hned sedm titulů mistra republiky.
Po skončení kariéry se mu obdivuhodně povedl i přerod v trenéra. S reprezentační dvacítkou na začátku nového tisíciletí získal, jako dosud jediný kouč, dvě zlaté medaile na mistrovství světa.
„Nebylo moc příjemné pod ním hrát,“ vzpomíná bývalý skvělý reprezentační bek Bedřich Ščerban. „Byl velmi tvrdý a někdy používal i dost vulgární slova. Jeho metody ale byly účinné a vydrželi je jen odolní jedinci...“
Už v dobách své největší hokejové slávy se uměl pěkně rázně a z plných plic ozvat, když se mu něco nezdálo. Ostatně silnější slova si mohl dovolit, protože většinou právě on dokázal strhnout reprezentační tým k maximu. Nesklonil se ani před komunistickým režimem, z čehož pramenily jeho četné problémy.
Kdo by jen mohl zapomenout třeba na jeho nelítostné souboje s ruskými hokejisty, především pak s obrovitým obráncem Ragulinem.
Jednu zvlášť vyhrocenou bitku na mistrovství světa ve Vídni v roce 1967 ale Holík odskákal. Vedení československého hokeje mu za ni vyměřilo flastr a škrtlo jeho účast na olympiádě v Grenoblu. Se sovětskými sportovci přece není možné se prát...
„Ragulin byl strašně silný a udělaný, takže jsme si skutečně nedarovali vůbec nic,“ vzpomínal Holík.
„Jarda byl i velký taktik,“ připomínal pro Lidové noviny František Pospíšil, někdejší kapitán československé reprezentace. „Kolikrát jen Ragulina vyprovokoval a on se pak zbytečně nechal vyloučit.“
Podobného soka ale Holík našel i na tuzemském ledě. Jmenoval se Jaroslav Šíma, drsný tvrďas a urostlý bek z pražské Sparty. Jejich bitky vyvrcholily jednou Šímovým zkratem, když vzal hokejku do obou rukou jako kyj a Holíka srazil úderem kata k ledu.
„Mstil jsem se, protože Holík mi dříve dělal na vojně mazáka a dost mě dusil,“ vysvětloval Šíma svůj brutální počin.
Výchova dětí k emigraci
Při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy patřil Holík k několika hráčům, kteří si na mistrovství světa v roce 1969 ve Švédsku na dresech přelepili pěticípé hvězdy nad lvíčkem ve znaku.
„Věděli jsme, že lidi doma doufají, že Rusáky porazíme,“ vzpomíná jeho bratr Jiří, elegantní hráč, který nastupoval v jedné lajně vedle Jaroslava na levém křídle. „Nám se to tehdy povedlo hned dvakrát a celý národ tonul nadšením, že jsme dali Rusům na prdel alespoň v hokeji.“
Jenže Jaroslava Holíka kvůli přelepené hvězdě z reprezentace vyšoupli znovu...
Holík často ostře kritizoval také poměry v českém hokeji. Právě tady lze nejspíš hledat vysvětlení záhady, proč muži z hokejového svazu dost dlouho otáleli s Holíkovým zařazením do Síně slávy.
Věci pak po čase trochu popostrčil až legendární brankář Dominik Hašek, který se ve věcech kolem Síně slávy začal angažovat. „Jarda Holík si nikdy nebral servítky s tím, co říkal,“ poznal Hašek.
„Rád si pouštěl pusu na špacír, a taky proto ho lidi měli tolik rádi. Ale samozřejmě i kvůli tomu, že hrál výtečně hokej a patřil mezi mimořádné bojovníky.“
GALERIE: Jaroslav Holík jako hráč, trenér i po amputaci nohy |
Holíkovi se od nepaměti říkalo Šéf anebo ještě častěji Starej. Bývalý elitní hokejista Stanislav Neveselý vzpomíná, že se víceméně vždy a všude všechno točilo právě kolem Jaroslava Holíka.
„Byl bez debaty všude jasným klíčovým hráčem,“ říká jednoznačně. „Nejen výkony, ale i jako kapitán v kabině. Patřil mezi nejpracovitější hráče, strašně moc trénoval a všichni se kolem něho tak nějak sdružovali.“
Zajímavý byl i Holíkův vztah k rodině. „V životě věřím jen sobě a rodině,“ znělo jeho krédo.
Usmyslel si, že ze syna Roberta a dcery Andrey vychová především slušné a poctivé lidi a pak také špičkové sportovce. A obojí se mu skutečně povedlo. Však byl také celý život na své děti pyšný. „Jasně že mám z dětí radost,“ povídal často.
„Andrea dokázala ve Wimbledonu vyhrát tenisovou juniorku a pak se začala věnovat dětem. A Bobby (tak říkal synovi Robertovi) vyhrál v zámoří v NHL dvakrát Stanley Cup. Aco na tom, že mě kdysi komunisti kvůli emigraci dcery propustili z armády. Já byl především šťastný, že mohla žít svobodným životem. Stejně jsme s manželkou počítali s tím, že děti z republiky jednou utečou. Proto se od malička učili intenzivně angličtinu. A taky jsme doufali, že se komunistický režim časem snad musí zhroutit.“
V hokeji se výrazně prosadil i Holíkův zeť František Musil, který s jeho dcerou prchl za oceán. Vědět o sobě začíná dávat i Holíkův vnuk David Musil, který před dvěma týdny nastoupil poprvé v NHL v dresu Edmontonu Oilers.
Obvinění z úplatku
Před časem Jaroslava Holíka potkala podobná nemilá záležitost jako před pár dny Vladimíra Růžičku. Musel čelit obvinění, že vyžadoval úplatek za to, že na mistrovství světa týmu do 20 let vezme obránce Jana Platila.
Celý případ vysvětlil po svém: „Já jsem si takhle jen tak pohrával s agenty. Vždycky jsem jim o penězích řekl, a když odvětili, že je nedají, pochopil jsem, že ten jejich hráč stojí za h....,“ pokračoval rázně. „Peníze jsem ale nevzal nikdy.“
Těžké zdravotní problémy začaly Holíka trápit v roce 2011, kdy mu kvůli gangréně amputovali pod kolenem nohu. Tedy přesněji, na kahánku měl již v roce 1992, když mu ve Francii praskla nosní cévka, což byl obrovský průšvih.
Ve věku 72 let zemřel Jaroslav Holík, hokejový mistr světa z roku 1972 |
„Upadl jsem do bezvědomí a od té doby jsem si už navždy pamatoval, jak jsem najednou uviděl zvláštní tunel, o němž se povídá, že ho člověk spatří, když opouští tenhle svět,“ vyprávěl.
„A taky si pamatuju na jednání českých hokejových funkcionářů. Zajímali se o jediné - kolik se za můj pobyt v nemocnici bude muset platit...“
Poslední roky svého života strávil rodák z Havlíčkova Brodu v Kochánově u Světlé v srdci divukrásné Vysočiny, kterou tak miloval. V minulých týdnech se jeho zdraví zhoršovalo, trápit ho začala i druhá noha.
Občas už mluvil sarkasticky i o blížící se smrti, ale pořád se s ní snažil zarputile přetahovat a rval se s ní s nesmírnou vůlí a nasazením. Tak jako na ledě - bojoval i tentokrát do poslední chvíle...