Minulý pátek to bylo přesně 65 let od té tragické události. Trable tuhle výpravu provázely od samého začátku. Turné na podzim 1948 do Francie a Anglie už bylo přípravou na mistrovství světa v následujícím roce. Celá výprava měla odletět z Prahy do Paříže v pátek 5. listopadu. Tehdy ale nastaly první problémy. V Československu bylo krátce po změně režimu a i proto panoval chaos ohledně cestovních dokladů. Několik členů výpravy je nemělo v pořádku, navíc se ukázalo, že čtveřice hokejistů – Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják a Karel Stibor – nemá britská víza.
Augustin Bubník
Padlo tedy rozhodnutí odložit odlet až na sobotu 6. listopadu, večer přitom už Čechoslováci měli na programu v Paříži zápas s místním klubem Racing. Jenže pak hokejisté zjistili, že let je vyprodaný! Mnoho cestujících se vzdalo svých míst ve prospěch reprezentantů. Když už všechno vypadalo optimisticky, přišla zpráva, že místo v letadle potřebuje ministr zahraničí Vladimír Clementis s doprovodem. V Praze tedy zůstali náhradní brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc s tím, že se k ostatním připojí v neděli v Paříži.
"Tenhle výlet mě už stál tolik nervů, že bych se nedivil, kdyby se ještě něco semlelo. Nejlepší by snad bylo zůstat doma," předpověděl tehdy neštěstí Antonín Vodička, jenž krátce předtím reprezentaci převzal jako formální kouč (hlavní slovo na ledě i mimo něj měl Vladimír Zábrodský).
Let s válečným hrdinou
Národní tým po příletu do Francie porazil Racing 4:3 (v týmu byl jediný Francouz, zbytek tvořili Kanaďané a Angličané). V plánu byl pak nedělní volný den v Paříži a v pondělí odlet celé výpravy do Anglie. A tady nastal další zádrhel. Záhy se totiž zjistilo, že je o letenky přes kanál velký zájem, a společná cesta se ukázala nereálnou. Proto se větší část výpravy vydala do Londýna už v neděli. Zůstala čtveřice, která neměla anglická víza (ambasáda byla přes víkend zavřená), i dva opozdilci z Prahy. Gustavu Bubníkovi se však nedělní odlet nelíbil, chtěl si mermomocí vyměnit místo s Miloslavem Pokorným a odcestovat až v pondělí.
"Chtěl jsem vidět music hall Folies Bergere. Míla byl o rok starší a byl mi vcelku podobný, Paříž už znal. Proto jsem chtěl, abychom si vyměnili pasy a on letěl místo mě v první skupině. Já bych pak měl volnou neděli v Paříži. Neměli jsme totiž čas ani nakoupit dárky, protože hned odpoledne jsme měli odletět," vzpomínal Bubník pro LN. Pokorný však nakonec nabídku nepřijal. Bubník se tak vydal přes kanál už v neděli. "Tohle Mílovo rozhodnutí mě zachránilo a jeho bohužel stálo život."
V pondělí totiž šestice Čechů řešila, jak se za spoluhráči dostat. Běžné linky byly přeplněné, navíc panovalo špatné počasí. Řešením se ukázalo aerotaxi. Francouzský pilot René de Narbonne se nejprve dlouho dohadoval se svými pasažéry, nelíbilo se mu množství těžkých zavazadel. Nakonec se však najatý dvoumotorový letoun Beechcraft Model 18 Twin Beech v 16.38 odlepil od dráhy pařížského letiště Le Bourget. Přetížený stroj s identifikačním označením F-BGAF se vydal na cestu do Londýna, i když se tou dobou už nad kanálem La Manche převalovala hustá bílá mlha.
Bývalý pilot RAF De Narbonne však za války převážel odbojáře přes kanál i za horšího počasí. V 17.39 se ale jeho telegrafista ozval dispečerům naposledy. Podle pozdějších rekonstrukcí se zřejmě pilot rozhodl neposlouchat dispečery a vydal se jinou trasou podél pobřeží směrem na Cherbourg. Možná se později pokusil vrátit do Paříže, ale to jsou jen dohady. Na volání řídicí věže pak už odpovídalo jen ticho z éteru. Beechcraft sosmi lidmi na palubě nenávratně zmizel buď ve vodách La Manche, nebo v pobřežních francouzských bažinách. Vrak se nikdy nenašel...
V Londýně nikdo o tragickém osudu spoluhráčů nic netušil. "Dopoledne jsme trénovali a pak čekali na zbytek výpravy. Ale viděli jsme, že panuje velká mlha. Nebylo pořádně vidět ani z našeho autobusu, který nás vezl z hotelu na trénink. Dva vedoucí výpravy poté odjeli na letiště čekat na tu šestici, měli je přivézt rychle na stadion," líčil Bubník. Hodiny však plynuly, a tak zápas začal bez nich. Čechoslováci nastoupili v osmi lidech a vyhráli 5:3. Až po utkání se dozvěděli novinu o nezvěstném letounu. "
Bylo to hrozné. Celou noc jsme proseděli v hotelu a čekali na nějaké novinky. Třetí den jsme místo pokračování turné po Anglii odletěli do Prahy," vzpomínal Bubník. "V letadle jsme ještě nad La Manchem koukali z okýnek, zda něco nezahlédneme..." Vedení svazu v Praze ale dlouho nic nevědělo. Proto připadl na navrátivší se hráče úkol informovat příbuzné ztracené šestice o jejich osudu. Bubník se vydal za rodinou Ladislava Trojáka.
Místo kondolencí perzekuce
Člen elitního útoku, který o rok dřív vybojoval pro Československo premiérový titul mistrů světa, s LTC Praha pětkrát vyhrál ligu, stejný počet triumfů získal během války v Českomoravské lize. "Troják lítal jako blázen podél hrazení nahoru a dolů," popsal jeho styl spoluhráč Vladimír Zábrodský. Pro čtyřiatřicetiletého Trojáka mělo být turné do Francie a Anglie poslední akcí s reprezentací, záhy se měl stát trenérem Polska.
Vladimír Zábrodský
"Věděl jsem, že Trojákovi bydlí v Praze 5 v Radlické ulici. Tak jsem se tam vypravil. Musel jsem jeho manželku a dcerku informovat, že se jim táta už nikdy nevrátí. Byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě," popsal Bubník. Po zmizelém letadle probíhalo pátrání ze vzduchu i z moře, všechno bylo ale marné, nepodařilo se najít ani stopu. Až mnohem později vydal kanál La Manche dvě těla. Jedno z nich se podařilo identifikovat – byl to pilot De Narbonne. Mezitím však komunistické úřady – nevěříce, že došlo k nehodě – zahájily vyšetřování.
Rodinní příslušnici šesti hráčů byli jako doma na výsleších Státní bezpečnosti, pronásledovalo je ponížení a perzekuce. "Mysleli si, že emigrovali a ulétli někam do Španělska," vysvětlil Bubník. Třeba byt Trojákových byl dnem i nocí hlídán StB. Manželka Lea měla problém sehnat práci, musela prodat manželovy medaile či motocykl Jawa – odměnu za stříbro z olympiády 1948. Práci jí dal až jeden nebojácný známý, který ji zaměstnal jako uklízečku.
Ústrkům však nebyl konec. Rodina byla nuceně vysídlena z Prahy, dcera Jana ještě ve druhé třídě dostala od soudruha ředitele facku za otcovu zradu. "Zacházeli s nimi jak s nepřáteli režimu," pravil hokejový historik Miloslav Jenšík. Příbuzní zmizelých také dlouho věřili verzi StB. Třeba sestra Karla Stibora téměř 20 let neprodala jeho auto, aby měl po návratu z exilu s čím jezdit. Životní pojistky byly rodinám vyplaceny více než deset let po osudném letu...
