Jsem hrdý, že jsem dostal šanci trénovat reprezentaci, řekl Říha v posledním rozhovoru pro Lidovky.cz |
Oddechové, lifestylové skutečné bylo. A také příjemné, pohodové. O panu Říhovi jsem toho slyšel od novinářských kolegů hodně. Že je složitý a umí být nepříjemný. Přede mnou ale s oblíbeným pivem na stolku seděl šedovlasý, urostlý, charismatický chlap, který se nevyhýbal žádné otázce. Ani těm na osobní život, ani těm na sportovní kariéru.
Kariéru, které prostě a jednoduše něco chybělo. Ta pomyslná třešnička. Pan Říha po ní toužil s reprezentací, moc po ní toužil. Když hovořil o národním týmu, mluvil silným hlasem, hrdě. Opravdu, nehraně, s pohledem upřeným před sebe.
Proto nakonec z povídaní vyšlo to, co vyšlo. Slova o možném předčasném konci poté, co se dozvěděl, že jakmile mu doběhne dvouletá smlouva, vystřídá ho Filip Pešán. Slova, která následně způsobila onu bouřku.
Zemřel bývalý kouč hokejové reprezentace Říha. V IKEM podlehl vážné nemoci, bylo mu 61 let |
Mnozí za nimi viděli vypočítavost, uplakanost. Já za tím spatřoval upřímné zklamání muže, který prostě dělal svoji práci celým srdcem a toužil po uznání za ni. Moc jsem mu přál, aby letos na mistrovství světa uspěl. Aby se rozloučil velkým výsledkem. Medailí. O to víc mě mrzelo, že kvůli pandemii koronaviru tuto šanci nedostal. Že odešel od nedokončené práce.
Když jsme onen vzpomínaný rozhovor končili, věřil, že ještě pár let i po reprezentaci trénovat bude. Nechtělo se mu od milované práce odcházet, nakonec jsme i vtipkovali, že za deset let si povídání zopakujeme.
Ještě jsem se ho zeptal, zda chce rozhovor poslat k autorizaci. Podíval se na mě, pousmál se a řekl: „Vypadáte jako sympaťák a férový chlap, věřím vám.“
OBRAZEM: Od Pardubic až po národní mužstvo. Jak se měnil Říha v průběhu trenérské kariéry |
Tyto pocity byly vzájemné. Část, ve které přemýšlel nad předčasným reprezentačním koncem, jsem mu nakonec k autorizaci poslal. Jako vyjádření respektu. Respektu, který si za svůj přístup, oheň pro milovanou práci zasloužil. Mohli jste ho za jeho bouřlivost a emoce obdivovat nebo nenávidět, málokomu byl ale lhostejný.
Když jsem se dozvěděl, že je hospitalizován v nemocnici, popřál jsem mu esemeskou brzké uzdravení, ať může být opět brzy na střídačce. Nenapadlo mě, že je jeho stav až tak vážný. Nepřipouštěl jsem si to. Ani nyní, pořád ho vidím před sebou, jak mi podává po rozhovoru ruku, pevný stisk a úsměv na tváři.
Takto odejít od nedokončené práce jste si, pane Řího, nezasloužil. Budete tu chybět.