Gabriela Koukalová, dvojnásobná stříbrná olympijská medailistka ze Soči 2014, mistryně světa 2015 a 2017 a také vítězka Světového poháru 2015/16, si připravila pro časopis Glanc hodně zajímavou a otevřenou zpověď.
Co v obsáhlém rozhovoru Koukalová sdělila?
O tom, kdy se rozhodla, že na OH nepojede:
„Tohle rozhodnutí bylo otázkou pár posledních týdnů loňského roku. Neviděla jsem světlo na konci tunelu, bolest nohou byla obrovská, nešlo to. Tělo mi dávalo najevo, že chce klid. Když jsem přípravě nemohla dávat sto procent, jako zarputilému perfekcionistovi mi to přestávalo dávat smysl, přestože všichni kolem mě chtěli, abych na olympiádu odcestovala. Problémy začaly po jarním soustředění, kdy jsem byl strašně unavená a nedovedla jsem si představit, že to ještě někdy rozchodím. Byly i světlé chvilky, ale spíše se to zhoršovalo. Lépe jsem se cítila paradoxně ve chvílích, kdy jsem byla nemocná a nemohla trénovat.“
Biatlonisté přijdou o šéftrenéra Rybáře. Ten chce dát konečně přednost rodině |
O reakcích kolem sebe…
„Byla jsem z toho hodně špatná, ale nejvíce smutná jsem byla z reakcí některých lidí. Odvrátili se ode mne i ti, o kterých jsem si myslela, že jim na mě záleží. Jenže to asi platilo jen, dokud se mi dařilo. Nikomu nic nevyčítám, jen mě to strašně mrzí. Je to bolestná zkušenost, hrozně mě to ranilo a mám to v sobě dodnes. Jako bych byla nějaká věc, když jsem přestala fungovat, tak mě odložili. Zpátečku dali i lidi, se kterými jsem si myslela, že máme fakt pevné vztahy. Ale i tohle je asi potřeba zažít a něco se z toho naučit… Co se týče Ondry Rybáře (reprezentační i osobní trenér Koukalové), média tu věc s mým vyjádřením trochu převrátila, a to celému příběhu nepomohlo. Momentálně jsme spolu v minimálním kontaktu.“
V čem ji biatlonové okolí zklamalo?
„Čekala jsem pochopení. Podle fyzioterapeutů se totiž mé tělo opravdu nesrovnalo se změnou techniky. Mám od mala problém s achilovkama, po změně stylu se namáhalo tohle mé slabé místo ještě víc. Stala se z toho bolest chronická. Odborníci říkali, že jediným lékem je dát tělu větší pauzu, že se to srovná, když budu trpělivá. Ale týmu a trenérům se nelíbilo, že bych měla mít volno, když je olympijská sezona. Nelíbilo se to ani mně. Zkoušela jsem to dál, jela přes závit. Jenže to bolelo čím dál víc. Nenaplňovala jsem jejich představy, měla jsem tréninkové manko, oni začali být nervózní, já nešťastná, olympiáda se mi vzdalovala, ale nemohla jsem udělat víc, opravdu ne. Najednou jsem měla pocit, že ve mně vidí zrádce.
  |
Myslím, že si možná mysleli, že si vymýšlím. Kdyby mi řekli: ‚Dej si volno, uvidíme pak.‘ Ale stavěli to tak, jako bych to dělala naschvál. Ale proč bych po tak excelentní sezoně, jakou byla ta loňská, házela za hlavu olympiádu? Myslím si, že kdyby mi hned ze začátku těch potíží dovolili víc odpočívat, tak bych na olympiádu měla šanci jet a bojovat o medaile. Anebo také ne. Teď po bitvě je každý generál. Samozřejmě si nemyslím, že by mě trápili schválně, mysleli to dobře, ale nebyl to správný přístup. Tři roky už těžko hledám motivaci, ale vždycky jsem to ještě nějak zvládla… Bohužel to eskalovalo po tom, co proběhlo v médiích.
Hodně velkou roli sehrála i psychika, na konci loňského roku mě lýtka začala bolet už jen ve chvíli, kdy jsem na biatlon pomyslela, nebo viděla tento sport v televizi. Měla jsem úzkosti, které pramenily hlavně ze ztráty opory lidí kolem mě. Nikdo kromě manžela a rodiny tady pro mě najednou nebyl. Vím, že je těžké se mnou spolupracovat, jsem roztržitá, zapomínám, jsem trošku ztřeštěná. Celý život taky mám problém se někam začlenit. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem jiná, chtěla jsem být stejná jako ostatní a někam patřit. Ale v české biatlonové part se mi to nepodařilo nikdy.“
O svých pocitech štěstí a neštěstí…
„Do sportu mě nutili už mí rodiče. Jsem jim oběma strašně vděčná, jsou to úžasní rodiče, kteří chtěli, abych byla úspěšná proto, abych něco znamenala. Jenže já sama jsem spokojená a šťastná nebyla skoro nikdy. Sport mi dal ale straně moc, naučil mě disciplíně, zocelil mě, udělal ze mě silnější osobnost. Ale ne šťastnější. Tedy vnitřně ne. Upřímnou radost mám tehdy, když vezmu štětec a paletu a mám volnost, maluji si, co chci. To je silnější, vnitřní štěstí je důležitější, i když to spousta lidí nerozlišuje.“
O budoucnosti.
„Budeme se stěhovat, dostavujeme s manželem domeček. Mám pár nových pracovních nabídek, které nejsou vázané na sport. Přemýšlím, co bude teď dál… Brzo se potkám s profesorem Pavlem Kolářem a uvidíme, jak ten odpočinek mým achillovkám pomohl a co bude dál. Zanevřela jsem na některé lidi z prostředí biatlonu, ale ne na biatlon jako takový. Zažila jsem toho díky němu ohromně moc, až si tak říkám, že na holku z Jablonce, která měla vždycky blíže k umění než ke sportu, se mi toho povedlo celkem dost. Ráda bych měla šťastnou rodinu, hodně o tom s manželem mluvíme, ale chceme se rozhodnout, až se všechno srovná. Co se týče biatlonu, je možné, že mi to celé trápení začne za chvíli chybět a opět do toho vpadnu. Jen s tím rozdílem, že nepůjdu za každou cenu přes závit. Ale pevně věřím, že jsem v něm ještě neřekla poslední slovo…“
