Pro pětapadesátiletého Riggse, majitele 99 titulů, mělo jít o další snadnou práci. V květnu 1973 si snadno, 6:2 a 6:1, poradil s tehdejší ženskou tenisovou jedničkou Margaret Courtovou z Austrálie. Stalo se tak poté, co světová dvojka, Američanka Billie Jean Kingová, jeho nabídku odmítla.
„I když je mi tolik, kolik mi je, porazím jakoukoliv z nejlepších tenistek světa,“ prohlašoval.
Bobby Riggs a Margareth Courtová.
Muž, který sám patřil mezi nejlepší hráče své doby (dobyl mimo jiné Wimbledon a US Open), rád provokoval výroky na adresu něžného pohlaví. „Žena patří do ložnice a do kuchyně. A přesně v tomto pořadí,“ zněl jeden z jeho mnoha slavných výroků. V době, kdy ženy třeba ani nemohly platit kreditní kartou.
Kingová neodolala a na další Riggsovu nabídku kývla. Jejich tzv. souboj pohlaví (stejnojmenný film inspirovaný touto událostí je právě v českých kinech) se uskutečnil 20. září 1973 před více než 30 tisíci fanoušky v houstonském Astrodomu.
Nečekaný výsledek
V Americe, zmítané aférou Watergate a vietnamskou válkou, jej sledovalo u televizních obrazovek padesát milionů lidí. Dalších devadesát pak po celém světě.
Kingová dorazila do arény jako egyptská královna Kleopatra v obležení svalnatých mužů, Riggs ve žluté bundě s nápisem Sugar Daddy, kterou odložil až při první přestávce zápasu. Oba si předali dárky: „šovinistické prase“, jak se Riggs sám označoval, dostal čuníka, Kingová obří cukrové lízátko.
Přestože Kingová v úvodu prohrávala 2:3, nakonec ovládla nejen první sadu, ale i celý duel výsledkem 6:4, 6:3, 6:3.
„Podcenil jsem ji,“ hlesl poražený, než zmizel ze scény.
Podle jeho syna Larryho strávil celou noc po zápase sám v koupelně hotelového pokoje s hlavou ponořenou do ledové vody. Tak silně jím prohra otřásla.
Nebo šlo o úplně jiné důvody? Jak totiž řekla ještě před zápasem Kingová, výsledek a peníze (vítěz bral 100 tisíc dolarů) nebyly tak důležité. Šlo především o to, aby si ženy zasloužily úctu a respekt mužů. Ostatně o tom je i snímek, v němž ztvárnili hlavní role Emma Stoneová a Steve Carell.
Ten připomíná hned několik příběhů hlavních hrdinů. Ostatně také sama Billie Jean Kingová poté, co jej zhlédla, pronesla: „Pokaždé, když film vidím, jsem v němém úžasu z toho, co herci předvedli. Je to tak autentické, tak skutečné a přesné.“
Byť v posledním bodě dnes již čtyřiasedmdesátiletá legenda trochu přehání, v ostatních nikoliv.
Přiznaná homosexualita
Je léto roku 1967. Třiadvacetiletá Billie Jean Kingová se v jihoafrickém Johannesburgu připravuje na obhajobu titulu na South African Open. Zpoza plotu ji sleduje jedenáctiletá místní dívka. Kingová navrhne jejímu otci, že si mohou chvíli zahrát.
„Řekla tátovi, že jsem velmi talentovaná, dala nám číslo na svého trenéra, ať se mu ozveme, že pomůže s čímkoliv. Ten den jsem se rozhodla, že budu profesionální tenistka,“ vzpomíná po padesáti letech ona dívenka.
Její jméno je Ilana Klossová, která to skutečně později dotáhne až na solidní 19. místo žebříčku dvouhry a ve čtyřhře vyhraje US Open.
Následně se obě, Kingová i Klossová, staly partnerkami na kurtu, aby posledních třicet let žily jako pár také v soukromí.
Předtím, už v roce 1971, Kingová navázala vztah s Marilyn Barnettovou, s níž se poté deset let soudila o majetek. „Dlouho jsem se bála říct pravdu. A to i svým rodičům, kteří byli silně homofobní,“ přiznala Kingová v roce 1985.
V té době přitom byla ještě stále vdaná. S Larrym Kingem se úředně rozvedla v roce 1987, oba zůstali i nadále přáteli.
Billie Jean Kingová přijímá gratulaci od Bobbyho Riggse.
Byl to právě její manžel, který jí na začátku 70. let dodával sílu a odvahu bojovat za rovnoprávnost žen v tenise. Když v roce 1968 poprvé vyhrála Wimbledon, dostala 750 liber. Mužský vítěz Rod Laver 2000 liber. Mimo grandslamy byl rozdíl ještě výraznější. Ženy často vydělávaly i patnáctkrát méně než muži. Kingová se vzbouřila.
Obrátila se na Gladys Heldmanovou, zakladatelku časopisu World Tennis, a společně se rozhodly založit ženskou tenisovou organizaci (WTA). K oběma dámám se přidalo v roce 1970 ještě dalších osm hráček (šest Američanek a dvě Australanky) a za symbolický jeden dolar vstoupily do WTA. Založily vlastní tenisový okruh.
Tři roky trvalo, než našly alespoň částečně společnou řeč s muži. A právě do toho přišly „souboje pohlaví“. „Musela jsem hrát, jinak bych nás ženy vrátila o padesát let zpět,“ má jasno Kingová.
„Nevím, kde bychom byly, nebýt jí,“ řekla v roce 2015 Venus Williamsová, která se definitivně zasloužila o rovné prize money na všech grandslamech v roce 2007.
„Zvládli jsme to“
A právě zde je důležité připomenout ještě jednou osobu šovinisty Riggse a Jacka Kramera – muže, který se zasloužil o profesionalizaci tenisu. Jestliže s Courtovou byl Riggs skvělý, proti Kingové tento technik nezvykle chyboval, vypadal nervózně.
Před pěti lety ESPN přišla s příběhem, ve kterém jistý golfový instruktor Hal Shaw uvedl, že slyšel Riggse, jak se se členy chicagské sázkařské mafie domluvil na následujícím scénáři: výhra nad Courtovou a následný výbuch s Kingovou.
Tuto teorii podporuje okolnost, že se oba soupeři během příprav na duel spřátelili a kamarádský vztah následně udržovali až do Riggsova úmrtí v roce 1995.
Emma Stoneová a Steve Carrell.
Oba si telefonovali také v předvečer jeho smrti. „No, zvládli jsme to,“ měl jí tehdy říct Riggs. „Ano, opravdu jsme nastartovali změny. Miluju tě,“ odvětila Kingová.
Ano, ať už poražený duel skutečně prodal, domluvil se na výsledku se soupeřkou, nebo Kingová vyhrála férově, jak jí řekl hned po zápase u sítě, oběma se povedlo to, oč šlo Kingové především: o úctu a spravedlivější zacházení.
Už od roku 1974 se zvyšoval zájem sponzorů o bílý sport a WTA s ATP (mužský okruh) přece jen postupně začaly spolupracovat.
Mimochodem, ATP spoluzakládal a poté byl jejím neplaceným výkonným ředitelem tentýž Jack Kramer, který o pár let dříve vzpurnou Kingovou a dalších osm hráček vyloučil z americké tenisové federace kvůli založení WTA.
