AS Řím v dramatické přestřelce porazil FC Janov 3:2, díky čemuž si v posledním kole Serie A zajistil druhé místo i přímý postup do Ligy mistrů. Fanoušci na zaplněném šedesátitisícovém stadionu mohli spokojeně vyrazit domů. To však nikoho ani nenapadlo. Vrchol večera měl teprve přijít. V zápase s Janovem totiž naposledy oblékl červenooranžový dres dlouholetý kapitán Francesco Totti.
Téměř pětadvacet let v jediném klubu, to už si zaslouží pořádnou rozlučku. A taky že se jí čtyřicetiletá legenda dočkala.
Stramaccioni podepsal smlouvu a řekl: Chceme si pomoci zahraničními hráči |
V Itálii celou neděli překřtili na „Tottiho den“. Prostor před stadionem fanoušci osázeli Tottiho sochami v různých pózách, připravili působivé choreo, při samotné rozlučce všichni mávali kartony s číslem 10, které Totti nosil, místo reklam běžel na elektronických bannerech za hřištěm nápis „Grazie capitano“.
Většina z diváků plakala. Hodně naměkko byli také spoluhráči, kluboví činovníci a slzy se draly do očí i dojatému Tottimu, k němuž se na tartanové dráze vzápětí připojila manželka Ilary s dětmi Cristianem, Chanel a Isabel.
„Nadešel moment, o němž jsem doufal, že nikdy nepřijde. Je nemožné popsat osmadvacet let v několika větách,“ sečetl Totti své roky v klubu včetně těch mládežnických. „Rád bych tak učinil prostřednictvím písně nebo básně, ale v tom nejsem dobrý. Snažil jsem se vyjadřovat svýma nohama, neboť tak všechno vypadá jednodušeji,“ uvedl mimo jiné v emotivní řeči na Stadio Olimpico. „Snad na mě můžete být hrdí.“
Profesionální kariéra římského rodáka započala zápasem proti Brescii 28. března 1993, kdy mu jako šestnáctiletému bažantovi dal šanci kouč Vujadin Boškov.
Opravdový rozkvět ofenzivního talentu však přišel až za éry působení trenérského vizionáře Zdeňka Zemana, jenž do AS přišel v roce 1997. Totti pod ním dospěl v kompletního hráče, fyzicky, technicky i takticky vyzrálého. Zeman mu poprvé svěřil kapitánskou pásku, kterou nosil celkem v devatenácti sezonách, premiérově se dostal do národního týmu.
Postupně vyrostl v oporu týmu z „věčného města“ i reprezentace. Na mezinárodní scéně přispěl k velkým úspěchům squadry azzurry. V roce 2006 se s ní stal mistrem světa, z Eura 2000 má stříbro.
  |
Zato na klubové úrovni mu nejvyšší mety unikaly. Serii A vyhrál jednou, přitom druhý skončil osmkrát. K tomu přidal dvě vítězství v domácím poháru a jedno v superpoháru. Ovšem tím výčet trofejí končí. Na evropské scéně „vlci“ žádný velký úspěch nezískali, byť za ně hrálo množství dalších hvězd jako Cafú, Batistuta, Delvecchio či Montella.
I přes řadu možností k přestupu do věhlasnějších klubů nikdy na žádnou nabídku nekývl. „Vyhrát třeba jen jediný ligový titul s AS Řím mi stojí za víc než deset titulů s Juventusem nebo Realem Madrid. Vyrostl jsem jako Říman, chci hrát i zemřít pro AS,“ říkal.
Co slíbil, to dodržel. Vydržel, i když s blížící se čtyřicítkou nedostával tolik prostoru a fanoušci měli stále víc příležitostí k vyvěšování transparentu s heslem „No Totti, no party“. Jeho statistiky v dresu se lvicí ve znaku se zastavily na 786 zápasech a 307 gólech.
Nyní se Totti rozhoduje, co dál. Pověsí kopačky na hřebík? Nabídky má ještě z řady evropských klubů, mohl by odejít, jako jiné legendy, do americké MLS či poslechnout vábení z Číny.
Dost možná ale s fotbalem opravdu skončí. A naplní tak heslo, které si nechal pro poslední utkání za AS Řím našít na dres: Una squadra per la vita (Jeden klub na celý život).
