4. května 2007 9:13 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Valenta se loučí, zdraví řeklo dost

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 21Diskuse
Aleš Valenta | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aleš Valenta | foto: Pavel Wellner, Lidové noviny

PRAHA Muž, který jako první předvedl světu trojné salto s pěti vruty, včera oznámil adieu. Olympijský vítěz ze Salt Lake City, akrobatický skokan na lyžích Aleš Valenta (34 let) včera v Praze potvrdil, že končí svoji kariéru. Setkání, na němž se zmíněný verdikt víceméně očekával, však začal šalamounsky s rozverností sobě vlastní.

„Tak se v plné zbroji chystám na olympiádu ve Vancouveru,“ vychutnával si přítomné. Vzápětí ale potvrdil, že realita je poněkud jiná...

LN Proč už si ve Vancouveru nechcete zaskákat?
Poslední sezonu jsem prožil v bolestech. Trápila mě hlavně záda a kolena. Lékařské výsledky zněly dost jednoznačně. Mám několik prasklých plotýnek a doktoři mně doporučili, abych radši skončil. Za deset patnáct let bych totiž mohl mít vážné problémy. Docent Pavel Kolář mně dokonce radil, abych skončil už po olympiádě v Itálii. Připouštím ale, že jsem už také strašně unavený věčným cestováním a vůbec sportovním životem.

Životní skok

Na olympiádě v Salt Lake City 2002 vytáhl Aleš Valenta svůj trumf v podobě trojného salta s pěti vruty, a nakonec z toho bylo zlato. Valenta tak pro Česko vybojoval teprve čtvrté vítězství pod pěti kruhy v historii ZOH a díky tomu se téměř přes noc stal celebritou. Tou zůstal i přesto, že triumf ze Salt Lake City i vinou zranění už nikdy nezopakoval. Po prvním kole životního závodu byl tehdy devětadvacetiletý Valenta až pátý, ale poté šokoval obtížným skokem, který nikdo jiný neuměl. Díky vysokému bodovému zisku a chybám soupeřů v čele s Američanem Bergoustem se rodák ze Šumperka nakonec posunul až na nejvyšší stupínek. „První myšlenka? Stejná jako vždycky: Co jsem mohl udělat lépe?“ svěřil se Valenta po svém triumfu. Olympijské zlato mu vyneslo velkou popularitu, kterou vítěz anket Sportovec roku i Král bílé stopy za rok 2002 dokázal zužitkovat jak po sportovní, tak díky reklamám i po ekonomické stránce. Další výsledky na velkých akcích už tak slavné nebyly: na MS 2003 skončil sedmý, o dva roky později kvůli zdravotním potížím nezávodil a na letošním MS obsadil osmou příčku. Valentovým maximem na MS tak zůstalo páté místo z roku 1999. Obhajoba zlaté medaile na OH 2006 v Turíně se mu vůbec nepovedla, skončil až jednadvacátý. Valenta vyhrál tři závody Světového poháru.

Se salty a vruty jste skončil nadobro, anebo je hodláte občas dál vytáčet, byť jen pro radost?
Náš sport je o tom, že člověk může jednodušší skoky zvládat i bez přípravy. Takže doufám, že třeba i v padesáti letech budu ještě schopný něco skočit.

Chystáte závody na rozloučenou?
Do vody můžu bez problému skákat dál, ale se skákáním na sněhu se nejspíš rozloučím příští zimu ve Špindlu při Světovém poháru. Tam udělám za skákáním v zimě definitivní tečku. Ještě ale nevím, jestli se přihlásím do závodů, anebo si v Krkonoších zaskáču jen tak pro potěšení.

Jak přijala vaše rozhodnutí ukončit kariéru manželka Elen?
Byla ráda. Teď ale budu muset z bytu vykopat všechny milence (směje se). Už mám připravenou brokovnici. Pravdou ale je, že hraju dost tenis a dal jsem se i na hokej. Takže dál pořád cestuju. Elen mi už vyčetla, jak si mylně představovala, že budu doma konečně o něco víc...

Vy snad hodláte hrát hokej za nějaký tým?
Hraju za Olymp Martina Dejdara. Každý týden trénujeme a věci, které jsou pro někoho procházkou, pro mě představují strašlivou dřinu.

Jak se vám po boku Jana Krola daří...?
Když jsem hrál první zápas, v obraně proti mě nastoupil jistý extraligový hokejista. Začal přede mnou couvat a ujížděl mi... Tak jsem na něj křikl, ať zpomalí. Rozesmál se, upadl a já vstřelil gól!

Kdy jste si vlastně sám pro sebe definitivně řekl – tak a se skákáním je konec?
Těch momentů bylo hodně; kdykoliv se ozvala nějaká bolest.    

Vzpomenete si, kdy jste měl skutečně nejsilnější nutkání prásknout s lyžemi neodvratně někam do kouta?
Třeba při prvních závodech minulé sezony v Číně. Když jsem skočil jeden z prvních dvojáků, neskutečně mě píchlo v koleni. Sjel jsem domů a říkal si, že je to definitivní konec, že na skákání fakt kašlu a žemi tohle nestojí za to. Jenže člověk podobné chvíle rychle překousne a svým způsobem ho, řekl bych, tak trochu nakopnou. Momentů, kdy jsem si říkal, že končím, jsem prožil skutečně dost, ale ono finální rozhodnutí pak přišlo nějak tak samovolně. Navíc mi konec doporučovalo dost lidí kolem mě a svým způsobem mi tak moje rozhodnutí o něco ulehčili.

Proslul jste nejen olympijským zlatem v Salt Lake City, ale také světovou premiérou skoku s pěti vruty. Kolik jste jich vlastně během kariéry při závodě předvedl?
Asi tak něco mezi deseti a dvaceti.

Vidíte kolem sebe nějakého svého následovníka, anebo snad akrobatické lyžování v Česku vymře po meči?
Nejblíž se pohybuje asi Lukáš Vokatý. Minulý rok už skočil trojné salto na vodě, třeba bude příští rok závodit ve Světovém poháru. Než se ale dostane na úroveň úplné špičky Světového poháru, bude to samozřejmě ještě nějakou chvíli trvat. Mezi mnou a novou generací byl skutečně dost velký rozdíl.

Když se ohlédnete se svojí bohatou kariérou, najdete moment, který vám přinesl největší prožitek? Dá se očekávat, že o zlaté olympijské medaili nejspíš hovořit nebudete...
Moje zážitky nejsou spojené se sportem, ale s prostředím sportu. Nezapomenu hlavně na nikoho z lidí, s nimiž jsem spolupracoval. Všichni závodníci, to je superbanda lidí. Na ně budu vzpomínat určitě nejvíc. A co se týče silných sportovních prožitků, víc než olympiády jsem si užil jakýkoliv nový skok, který jsem na sněhu předvedl. Právě to byl pro mě největší motor, proč jsem trénoval a závodil. Nikdy jsem do sportu nešel s tím, že chci jenom vyhrávat. Toužil jsem sport někam posouvat a cítil jsem radost především z dílčích úspěchů; z toho, jak se posouvám do špičky. Těší mě, že si i jiní závodníci všimli, že jsem tenhle sport o trochu někam skutečně posunul, a gratulují mi k tomu. Na tyhle momenty budu vzpomínat do konce života.

Jenže co vás nyní čeká? Jak bude vypadat váš život bez skákání?
Vždycky jsem říkal, že je mým snem odchod do důchodu (směje se). Vlastně ani nevím, kdy se do něho chodí. V pětašedesáti letech...? Že až skončím se skákáním, odjedu někam k moři, lehnu si třeba někam na pláž a budu hrát tenis anebo jezdit na surfu. Jenže takhle asi můj nejbližší život vypadat nebude... Čeká mě také hodně práce kolem Acrobat Parku. Rád bych ho opět o trochu zdokonalil. V plánu je také přestavba. A jak už jsem říkal, s velkou chátí jsem se vrhnul také na další sporty. Což asi nejvíc pocítí moje rodinka...

Prý také hodláte fušovat do řemesla rozhodčím. Berete to hodně vážně?
Určitě. Navíc se mi podařilo přemluvit i další závodníky, abychom se společně téhle problematice v budoucnu seriózně věnovali. Je totiž co dohánět a měnit...

Co konkrétně je zapotřebí ve světě akrobatického skákání měnit?
Řekl bych, že problém netkví ani tak v rozhodování, jako v systému. Tedy v přístupu rozhodčích ke skákání. Spousta z nich bere rozhodování tak, že jedou na závody na jakousi placenou dovolenou. A neuvědomují si obrovskou zodpovědnost, kterou mají. Jejich nepovedené rozhodování totiž může ovlivnit spoustu peněz, které závodníci dostanou, nebo také nedostanou. Jde víceméně o živobytí závodníků. Jenže zdá se mi, že si tohle ani moc nepřipouštějí. Berou svoji profesi často jen jako hobby.

Kdy se dá očekávat, že se proměníte v rozhodčího?
Doufám, že to přijde co nejdříve, snad už letos v zimě. Předtím ale budu muset absolvovat nějaké testy. Bodování mě nikdo učit nemusí, sami jsme nejlépe věděli, jaké známky si zasloužíme. Bodování jsme si víceméně při závodech dělali sami... Mně a ostatním závodníkům, kteří se chtějí věnovat rozhodcovské profesi, jde skutečně především o to nastartovat nové věci a změnit dosavadní pohled na náš sport.

Jak vaše rozhodnutí ukončit kariéru přijal trenér Pavel Landa, který vás celou kariéru provázel?
Já mu snad o svém rozhodnutí ještě neřekl... (směje se) Víte, jak to chodí, trenéři se tyhle věci dozvědí až jako poslední... Ale vážně – Pavlovi patří velké díky za všechno, co pro mě v životě udělal. Bez něj bych nedokázal nic. Ovlivňoval mě skutečně hodně, neustále mě vedl dopředu. Začali jsme jako kamarádi a jako kamarádi spolu také končíme. Náš vztah závodník–trenér trval bezmála jedenáct let. To je docela slušné, ne?

Když už jste zprvu mnohé zmátl povídačkou o vaší účasti na olympijských hrách ve Vancouveru, neláká vás se do Kanady za tři roky alespoň podívat a nostalgicky si zavzpomínat...?
Jasně. Rád bych tam odletěl v plné zbroji. Jako rozhodčí.

  • 21Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.