Nejprve se ale pustil se do zajímavé analýzy - proč je fotbalové Chorvatsko lepší než Srbsko?
Chorvatsko z deseti posledních evropských a světových šampionátů chybělo pouze na dvou (Euro 2000 a MS 2010).
Srbsko (společně s Černou Horou i v samostatné podobě) mohlo hrát na devíti turnajích, ovšem postoupilo pouze na tři mistrovství světa (1998, 2006 a 2010) a na jeden evropský šampionát (2000).
Chorvatsko se může pyšnit světovým bronzem z Francie 1998, což byla senzace velkého formátu, o kterou se postarali Šuker, Prosinečki, Boban, Vlaovič, Jarni a spol.). Největší srbské vítězství na šampionátech bylo to nad Německem (1:0) v Jižní Africe 2010, které ale stejně nestačilo na postup ze skupiny.
Z republik bývalé Jugoslávie má Chorvatsko nejlepší postavení na žebříčku FIFA (19., 29. Bosna a Hercegovina, 38. Srbsko). Chorvatské kluby nejčastěji hrály v Lize mistrů (Dinamo Záhřeb čtyřikrát, Hajduk Split jednou), zatímco v Srbsku se to povedlo pouze Partizanu Bělehrad (dvakrát - mimochodem stejně jako slovinskému Mariboru). A chorvatský bronz z MS 1998 má větší váhu než jugoslávské semifinále z roku 1930 (o bronz se nehrálo) nebo čtvrté místo z Chile 1962.
Nechat na hřišti srdce je málo
Jak je to možné, když srbské kluby v letech 1947 až 1991, kdy začal rozpad Jugoslávie, získaly 31 mistrovských titulů (Crvena zvezda 18, Partizan 11, Vojvodina Novi Sad 2), zatímco Hajduk má z té éry „jen“ sedm titulů a Dinamo čtyři? ptá se autor. Proč jsou tedy Chorvaté nyní tak dominantní?
A hned si odpovídá: „Na rozdíl od Srbů Chorvaté dál vyznávají někdejší jugoslávskou fotbalovou školu. V dobách Jugoslávie si všichni považovali hráče - umělce. Zato teď v Srbsku vychováváme dělníky a válečníky, hlavní je „nechat na hřišti srdce“.
O Jugoslávcích se kdysi tradovalo, že jsou evropskými Brazilci, ale dnes se Srbové snaží co nejrychleji zbavit balonu, jako kdyby byl nebezpečný. Srbsko teď nemá hráče typu Luky Modriče, bez kterého si sestavu Realu Madrid dokáže představit jen málokdo. Kdysi jsme v pozápasovém hodnocení obdivovali osmičky, devítky a desítky, a dnes bereme zavděk sedmičkami,“ smutní expert.
Do polemiky se s ním pustil chorvatský deník Jutarnji list, podle něhož jugoslávská fotbalová škola nikdy neexistovala. V minulosti šlo o záhřebskou školu, jejíž představitelé byli kdysi oporami srbského Partizanu Bělehrad (Bobek, Čajkovski, Zebec) i Crvene zvezdy (postupně Beara, Janjanin, Prosinečki), stejně jako splitskou školu (dříve Beara, Vukas, Nadoveza, později Buljan, Zlatko Vujovič, Šurjak).
Jugoslávský tým? CZ Bělehrad z roku 1991
Existovala i srbská škola - ta dala světu umělce typu Milutinoviče, Galiče, Šekularace, Džajiče nebo Vladimira Petroviče. „Jediným opravdovým jugoslávským týmem ale byla Crvena zvezda z roku 1991, kdy vyhrála poslední ročník PMEZ a měla v sestavě Chorvaty Prosinečkiho s Juričem, Černohorce Savičeviče, Makedonce Pančeva a srbské hvězdy Stojkoviče s Mihajlovičem,“ připomíná novinář záhřebského deníku.
A Srbsko? To má i dnes dobré či nadprůměrné fotbalisty - záložníka Matiče, obránce Ivanoviče (oba Chelsea), záložníka Markoviče (FC Liverpool), obránce Kolarova (Manchester City) nebo útočníka Tošiče (CSKA Moskva). To jen namátkou. Ovšem stačí se podívat, jak odlišně si obě reprezentace vedou v probíhající evropské kvalifikaci...
„Je pravda, že srbský fotbal už dlouho nemá virtuosa vysoké mezinárodní třídy, jakým byl v 90. letech třeba Dragan „Piksi“ Stojkovič nebo ještě před ním Dragoslav Šekularac či Dragan Džajič,“ uvedl pro Lidovky.cz bělehradský sportovní novinář Vladimir Novak.
„Občas se někteří mladí hráči s podobným potenciálem objeví, očekávání jsou velká, ale nakonec se nenaplní. A proč je tomu tak? Možná proto, že nedostanou takovou šanci jako Chorvat Luka Modrič, případně jeho krajané Ivan Rakitič z Barcelony nebo Mario Mandžukič z Atlétika, možná by pomohl úspěch naší reprezentace,“ krčí rameny.
