Útočí nenápadně, takže je těžké ho včas zpozorovat. Přitom právě čas, podobně jako u většiny dalších závažných chorob, hraje v léčbě klíčovou roli.
Chronický únavový syndrom (CFS) se stal od doby, kdy byl většinou odborníků uznán jako samostatná lékařská diagnóza, příčinou předčasných konců mnoha sportovních kariér.
Hokejista Libor Pivko se před loňskou sezonou vrátil do Pardubic jako největší posila. Jenže jakmile se dostal do zátěže, zmáhala ho příšerná únava.
Chodil po ordinacích, ale pomoc hledal marně. Nikdo neodhalil příčinu, od doktorů pouze slýchával: „Nejspíše se bude jednat o únavový syndrom, hokeji dejte sbohem.“
S takovým koncem kariéry se tehdy 34letý Pivko nehodlal smířit. Po půl roce se nakonec dočkal – dres oblékl, ale pouze jednou.
„Moc jsem věřil, že to půjde. Ale po zápase jsem nemohl nějaké čtyři dny vůbec chodit. Tělo to už nezvládalo. Všechno jsem pak konzultoval s doktory, kteří řekli hokeji jasné ne,“ zdůvodňoval v březnu svůj definitivní odchod juniorský mistr světa z roku 2000.
Hnilička návrat uspěchal
Podobně nepříjemnou zkušenost má i brankář Milan Hnilička. „Přišlo to postupně. Nevěděl jsem, co se mi to děje. Prošel jsem vyšetřeními absolutně všeho možného – svaly, neurologie, krevní obrazy... Vše bylo v normě, ale cítil jsem, že můj stav není v pohodě,“ vzpomíná pro LN.
„Jako kdyby mě přepadla silná chřipka. Střídalo se to, někdy lepší, jindy horší. Myslel jsem si, že to vypotím.“
Hnilička podobně jako Pivko nevydržel nepokusit se o návrat. Po necelém roce se začal připravovat, šanci mu po konci angažmá v Liberci dala Slavia. Ale nebyl to povedený comeback.
Hnilička na přelomu let 2009 a 2010 odchytal pouze tři zápasy, inkasoval třináct gólů a už se do brány nevrátil. „Přecenil jsem svůj stav a uspěchal to,“ přiznává s odstupem.
Kvůli únavovému syndromu museli předčasně do sportovního důchodu i další hokejoví mistři světa: Otakar Vejvoda, Roman Meluzín, juniorský šampion Petr Svoboda dokonce už v necelých 23 letech!
S únavovým syndromem bojovalo několik českých sportovců. Mezi nimi třeba Radek Štěpánek nebo Nicole Vaidišová.
Jaké jsou příčiny záludné nemoci? A je to vlastně vůbec nemoc?
„Chronický únavový syndrom je diagnóza, která má určitá kritéria, konkrétně imunologická. U sportovců vzniká zpravidla z chronického přetížení organismu. Typicky je to ale ještě spojené s nějakým infekčním onemocnění. Taková kombinace, která způsobuje velkou imunologickou zátěž, poté vede k únavovému syndromu,“ vysvětluje pro LN profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut.
To je i případ Hniličky, který se nejdříve domníval, že nekonečná únava je následkem přechozené mononukleózy.
Jenže právě pozůstatky virové nemoci se i u něj staly spíše druhotným spouštěčem k nastartování CFS.
Podle Hniličky hrála klíčovou roli psychika. „Rok předtím jsem hrál v Rusku, kde jsem byl hodně nespokojený. Nebylo to příjemné prostředí, byl jsem bez rodiny.“
Psychická stránka je i podle Koláře v hledání příčiny nepřehlédnutelná. Při objasňování její role však naráží na problematiku, která při diagnostikování vzniká. „Když je někdo ať už fyzicky, či psychicky unaven, nedá se to vždy spojit s únavovým syndromem.“
Diagnóza, nebo výmluva?
Také z tohoto důvodu slýcháme název únavový syndrom tak často. Někdy kvůli ne zcela precizní práci lékařů, ovšem v ojedinělých případech i záměrně z popudu samotných sportovců.
Když únava vyřadila už tolik hráčů přede mnou, proč by nemohla i mě? Zní to rozhodně elegantněji, než například dlouze objasňovat syndrom vyhoření, ztrátu motivace nebo deprese, jejíž příčinu neznám ani já sám, řekne si sportovec.
„Je to těžké,“ uznává Kolář. „Sportovec může trpět takovým vyčerpáním motivace, že se k tomu opravdu uchýlí. Únavový syndrom se stal trochu takovou diagnózou, že když se neví co, tak se to svádí právě na něj. Přitom má jasná imunologická kritéria. Sice často spojená s psychikou, ale je nutné to odlišit třeba od deprese,“ opakuje dvorní ošetřovatel předních českých sportovců.
Chronická deprese totiž může být samostatný problém, který způsobuje právě nevysvětlitelnou únavu. Problém je z nevědomosti chybně řešen imunologicky, přitom je příčina zcela rozdílná.
Štěpánek překonal únavový syndrom |
„Také mohou existovat propojení, kdy únavový syndrom může vést postupně k depresi,“ doplňuje Kolář.
Ne všechny sportovní případy boje s CFS končí nezdarem. Vyhrát nad protivníkem těžším, než kterého kdy potkal na kurtu, se podařilo například Radku Štěpánkovi. Na návratu po čtyřech letech od loňska pracuje i jeho bývalá manželka, tenistka Nicole Vaidišová.
Dokonce dvakrát už strašáka přemohl fotbalista Plzně František Rajtoral. „Vážně jsem přemýšlel, že raději fotbalu nechám. Lidé, kteří s tím normálně pracují, pak končí na invalidních důchodech,“ říkal po loňském druhém úspěšném návratu.
Jak s ním tedy úspěšně bojovat? Asi nejjednodušší návod nabízí celostní lékař Jan Hnízdil, podle nějž žádný CFS neexistuje.
„Každá nemoc je jen informací o tom, kolik si toho člověk naložil; tím nemíním jen fyzickou námahu, bez které se vrcholový sport neobejde, ale i mohutný stres – tlak na výkon, tlak médií, problémy osobního života,“ řekl LN s odkazemna svou knihu Zaříkávač nemocí.
Tak či tak, proti CFS ani sportovce pouze tlumící prášky bez adekvátní změny režimu nespasí.
