19. února 2018 20:15 Lidovky.cz > Sport > Olympiáda

Trnitou cestou k bronzu. Rychlobruslařka Erbanová úchvatně dotvořila svůj nový svět

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Oslavné kolečko s vlajkou v podání Karolíny Erbanové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oslavné kolečko s vlajkou v podání Karolíny Erbanové. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Pchjongčchang Před čtyřmi lety se vydala do neznáma. Byla bez peněz a sama. Ale Karolína Erbanová to nevzdala. A v neděli byla odměněna.

Nechápala, co se děje. kroužila po olympijském oválu v hlubokém předklonu a ronila slzy štěstí do české vlajky. Eva Samková, spolužačka ze základní školy, na ni z tribuny volala: „Neuvěřitelný, my máme bronz obě.“ A Denis van den Gun, nizozemský kouč české rychlobruslařky, na to vše hleděl a povídal: „Karolina je neuvěřitelně mentálně silná.“

Vydřela olympijskou medaili!

Konečně rozrazila asijský trojblok, což se jí celou sezonu nedařilo.

Je třetí na 500 metrů. A jen setina sekundy ji dělí od stříbrné I Sang-hwa, domácí obhájkyně titulu. „To je asi ta setina, kterou měla v sobotu k dobru Ester,“ zasmála se.

S vlajkou v ruce se na oválu vracela v myšlenkách do minulosti. „Hlavou mi proběhlo posledních osm let,“ líčila. Taková věta zní často jako klišé. Jenže jí jsem ji věřil.

Protože hlavně ta poslední léta byla pořádně krušná.

„Ta cesta byla trnitá,“ přitakala. „Když jsem se na ni vydávala, nevěděla jsem, jak moc trnitá bude. Házela se mnou doleva, doprava, plazila jsem se po čtyřech.“

Už před hrami v Soči 2014 se rozhodla: Musím odejít. Tehdy to působilo jako svatokrádež. Chtěla opustit skupinu Petra Nováka, ve které vyrostla do závodnice světové Top 10, a vydat se na vlastní pěst do Nizozemska.

A opravdu to udělala.

Ferrari s prázdnými gumami

Cítila, že Novákova skupina směřuje víc k tréninku vytrvaleckých tratí. „Chtěla jsem být s lidma, co jezdí jen sprinty jako já,“ vyprávěla. „Věděla jsem, že musím techniku sprintů detailně řešit, jinak nikdy nezajedu stejné časy jako ty nejlepší. Měla jsem pocit, že mám před sebou technické práce na 10 let. Nepochybovala jsem o nutnosti tohoto kroku. Nikdy.“

Provedla jej nicméně s temperamentem Jižanů, kteří často dřív konají, než myslí. „Vzala jsem dvě tašky, brusle a odjela. Když se teď ohlížím zpět, říkám si: Co sis vlastně myslela? Že bude všechno v pohodě a Holanďani tě budou obskakovat?“

Nebylo to v pohodě.

Ona, holka z hor, se ocitla v zemi bez kopců. Ona, která byla vždy týmový hráč, najednou zůstala i bez rodiny. Vše si musela zařizovat sama, od letenek na závody až po ubytování. Musela si domlouvat tréninky. Vložila do svého projektu vlastní peníze, jenže najednou zjistila, že jich nemá dost. Obcházela sponzory, prosila je o pomoc.

„A do toho všeho jsem měla bruslit po oválu a přesvědčovat, že ten krok byl správný.“

Nyní, v Pchjongčchangu 2018, v okamžiku velké osobní satisfakce, už to může říci: „Možná jsem víc času probrečela, než jsem se nasmála.“

Přesto tehdy odmítala poslouchat narážky, že se unáhlila a že si ničí kariéru. Raději si vytvořila kolem sebe malou osobní bublinu lidí, kteří ji povzbuzovali: Nebude to procházka růžovým sadem, ale ty to dáš.

Dva roky bruslila v Heerenveenu za klub Continu. Po jeho rozpadu přešla do klubu AfterPay ke kouči Denisi van den Gunovi.

Bylo to osudové setkání. „Vybalancoval mi tělo a hlavu,“ ocenila.

Van den Gun se podivil, v jakém stavu ji převzal. „Připadalo mi, že jsem dostal do ruky ferrari s vypuštěnými pneumatikami. Mělo silný motor, ale nemělo pořádná kola. Tak jsme změnili techniku, abychom tu její energii dokázali přenést na led.“

Loni se stala mistryní Evropy ve sprinterském čtyřboji. Letos vyzvala na souboj celý svět, ale zas a znovu narážela ve Světových pohárech na pětistovce na hradbu tří Asijek. Čtvrtá. Čtvrtá. Čtvrtá. Čtvrtá.

Už odmítala být čtvrtá.

Když však odjela do Ruska vyhrát „aspoň“ mistrovství Evropy, porazily ji tam Rakušanka Herzogová i Ruska Golikovová. „Byla až moc soustředěná, dostala sama sebe pod tlak,“ řekl van den Gun a hučel do ní: „Nemysli tolik na olympijskou medaili, nebo to nedopadne.“

Na Světovém poháru v Erfurtu oběma Evropankám porážku vrátila. „Všechnu svoji energii, kterou jsem za poslední roky nasbírala, jsem se pak snažila nahňácat do Pchjongčchangu, do jednoho jediného momentu.“

Když jí v sobotu večer vylosovali za soupeřku do čtrnácté ze šestnácti rozjížděk japonskou suverénku sezony Nao Kodairaovou, nejprve se zhrozila: „Dostala jsem černého Petra.“ Ujede mi a já někde za ní budu vlát, přemítala. Až pak přehodila výhybku: Ne, pokusím se jí držet. Může mi pomoci.

Neděli měla roztěkanou a nekonečně dlouhou. Na Světových pohárech závodí odpoledne. Tady měly naopak startovat až v devět večer.

V jednu šla na trénink, rozhlédla se po oválu a lekla se: „Kde jsou ostatní?“ Z aktérek pětistovky tu kroužily jen dvě další, všechny ostatní trénink vypustily. Ve vesnici se pokusila usnout, pustila si na uklidněnou hokej.

Večer, po příjezdu do haly, setřásla nervozitu a navedla se do závodní zóny. Vždyť jak sama říká: „Pětistovka je hlavně závod o hlavě.“

Se zabijáckým instinktem

Beznadějně vyprodané tribuny z poloviny zaplnili Korejci a z poloviny Japonci. „To vám nepřidá, když cítíte, jak celá hala stojí za Asijkami,“ prohodila. Ale budiž, i s tím se srovná.

A pak to přišlo. Už první stovku proletěla za 10,3, rychleji než kdy dřív. „Probudil se v ní zabijácký instinkt,“ pozoroval van den Gun.

Druhá zatáčka byla klíčová.

Uvědomovala si: Buď mě zničí, nebo mě vykopne ke skvělému výkonu.

To druhé platilo.

Kodairaová jí sice ujela, ale ne o tolik, jak bývalo zvykem. Také Erbanové ukázala časomíra skvělý čas 37,34. O čtyři desetiny si zlepšila osobní rekord z nížinných tratí.

Byla průběžně druhá a pochopila: „Mohlo by to dopadnout.“ Ještě dva páry čekaly na start. Nejprve asijské sokyně. Domácí I Sang-hwa ji předčila o titěrnou setinu sekundy, zato Japonka Goová nikoliv!

Zbývaly pouze dvě Evropanky, Herzogová a Golikovová.

Obzvlášť Vanessy Herzogové se bála. „Testovací závod zajela v Kangnungu skvěle. Ale říkala jsem si: Je mladá, neustojí to.“

A opravdu. Ani Rakušanka na Erbanovou nestačila. Bronz! Opravdu bronz!

Přiběhl k ní reprezentační kouč Petr Novák, podával jí vlajku.

Rozjela se s ní po oválu, šťastná a zmatená zároveň.

„Co se to stalo? To je mazec!“

Když opustila led a vyskočila si na stupně vítězů při květinovém ceremoniálu, rozpovídala se. Z hlasu jí zaznívala hrdost: „Vybudovala jsem si ten svůj nový svět v posledních letech úplně sama a jsem na to pyšná. Byla jsem outsider a teď mám medaili.“

Radost Karolíny Erbanové
Karolína Erbanová a její radost na stupních vítězů.

Na olympijském oválu v neděli skončila předchozí „krutovláda“ nizozemských žen, na pětistovce zůstaly bez medaile. Reportéři ze země oranjes obklopili van den Guna a snažili se z českého bronzu vypreparovat i malý oranžový odlesk. „Karolína se musela vypořádat v životě se spoustou změn,“ říkal kouč. „A všechny je zvládla. Tohle je odměna.“

Odcházela z tiskové konference, zeptal jsem se jí: „Už vám to dochází? Jste olympijská medailistka.“

„Vůbec. Nevím. Já nic nevím,“ kroutila hlavou. „Deset let bruslím. Ježíš! Osm let čekám na takový den. A teď je tady.“

  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz