Máme šestou medaili! Erbanová má bronz ze sprintu na 500 metrů |
„To je mazec... Úžasné. Já nevím, co říct,“ ještě několik minut po závodu kroutila hlavou a těžko hledala slova.
To už za sebou měla čestná kolečka na oválu s českou vlajkou a květinový ceremoniál na ploše. „Nevěděla jsem, co se děje. Nemohla jsem ani stát. Obrečela jsem to,“ popsala momenty na konci závodu.
Pětadvacetiletá Erbanová se představila ve 14. z 16 rozjížděk a po jejím skončení byla průběžně druhá za pozdější vítězkou Nao Kodairaovou z Japonska, s kterou jela.
  |
Hlavní favoritka a nejlepší sprinterka současnosti překonala olympijský rekord, česká reprezentantka však za ní zajela své maximum na nížinných tratích.
„Hned jsem věděla, že je to kvalitní čas a že by to mohlo dopadnout,“ řekla Erbanová, která předtím na kilometru dojela sedmá.
Bezprostředně po losu přitom nebyla úplně nadšená, že jede zrovna s Kodairaovou. „Zhrozila jsem se a říkala jsem si, že jsem dostala Černého Petra. Pak jsem se na to ale začala koukat jinak,“ řekla.
Pozitivní pro ni bylo, že nejela v poslední dvojici. „Protože jsem věděla, že to bude hrozně náročné na hlavu, na nervy. Hodně se tady čeká a bylo to vynervované,“ přiznala Erbanová.
„Věděla jsem, že když budu u Nao, jedu dobře,“ řekla.
Skvělá Karolína Erbanová má bronz z pětistovky! https://t.co/ZdZEiMcFmz
Z následných čtyř závodnic ji překonala jen domácí hvězda I Sang-hwa, za kterou ale Erbanová zaostala jen o setinu sekundy.
„Nejdříve jsem si toho vůbec nevšimla. Zaregistrovala jsem to až po posledním páru, že jsem jí byla hodně blízko. I to je pro mě hodně důležitá věc. Že jsem nebyla třetí o parník, že to nebyl souboj Nao - I Sang-hwa a pak uvidíme, kdo bude třetí. Dotáhla jsem špičku,“ pochvalovala si Erbanová.
Nadšená byla i z toho, že se jí podařilo výborně „rozběhnout“ závod. Úvodní stovku zvládla za 10,30.
„To se mi ještě nikdy v životě nepodařilo. Byl to trošku plán. Šla jsem na start s tím, že musím jet jako nikdy v životě.“
Bronzová hrdinka Erbanová: Naši tu nebyli. Vůbec by to nepřežili. Sedí doma. Doufám, že ještě sedí, protože máma... To si nedokážu představit. Nejradši bych je teď viděla. Moc na ně myslím. Zavolám jim, jakmile budu mít chvíli. Jdeme na pivo. Mám žízeň, že ani nemůžu mluvit.
„Držela jsem se Kodairy po startu, projela jsem velmi dobře malou zatáčku, protože ta může závod pokazit nebo vykopnout ke skvělému závodu. Nao mi v konci ujížděla, ale nakonec to dopadlo,“ uvedla Erbanová.
Když poté na ploše sledovala výsledkovou tabuli a objímala se s nizozemským trenérem Dennisem van der Gunem, pod jehož vedením se dva roky připravuje, neudržela slzy.
„Je to neuvěřitelný moment. Běžel mi hlavou příběh posledních let. Všechno jsem měla před očima. Lidi, kteří se mnou šli tu dlouhou cestu, která byla hrozně trnitá. A když se nedařilo, tak mě podporovali.“
„Když jsem si vybrala tuhle cestu, nevěděla jsem, jak trnitá bude. A byla hrozně. Házela se mnou doprava, doleva, plazila jsem se po čtyřech. Ti lidé kolem mě drželi, takže jsem myslela na ně. Úžasný moment,“ vykládala Erbanová.
Ta po olympiádě v Soči opustila kouče Petra Nováka a tréninkovou skupinu Sáblíkové a přestěhovala se do Nizozemska.
Před olympijskými hrami dokonce přiznala, že kdyby Česko tehdy neopustila, je možné, že by se nyní ani rychlobruslení nevěnovala.
„V sezoně jsem zisku olympijské medaile dávala strašnou váhu. Brzdilo mě to trochu, hlavně na kilometrové trati. Byla jsem několikrát čtvrtá. Myslím, že jsem do Pchjongčchangu přijela víceméně jako outsider.“
„Nikdo asi nečekal, že bych jela o šedesát setin rychleji. Říkala jsem si, že jestli to dopadne, bude to úžasné ukončení kapitoly holandské éry. A já si to vybudovala úplně sama. Jsem na sebe pyšná,“ dodala Erbanová, která bude v Nizozemsku trénovat i nadále.
