Možná je to mylný pocit, možná to ani v předchozích letech nebylo jiné. Ale bylo. Taky máte ten pocit? Jako by teď to výše uvedené nevadilo, jako by se kolem týmu bez přestání vznášel kouzelný opar nekonečného a omamného optimismu a naděje, možná i sladkých vzpomínek.
I u obrazovky divák cítí, že atmosféra v týmu a široko daleko kolem je jiná než loni, předloni a tak dále. Čím to, že příznivec má najednou větší důvěru a je ochoten věřit bez přestání?
Rozdíl mezi minulými šampionáty a současností je v osobnosti Vladimíra Růžičky. To on má sympatie veřejnosti – bývalý hráč, který je mnohem víc než jeden z naganských hrdinů, si může dovolit zařvat v kabině a očekávat, že svěřenci se budou snažit a fanoušci jeho slova brát nikoli na lehkou váhu. Je to jako když Jan Železný trénuje oštěpaře, Martin Doktor dohlíží na kanoisty nebo Josef Váňa vede k úspěchům svého syna a další mladé jezdce.
Chcete znát to kouzelné slůvko? Jmenuje se autorita a tu v apatyce nekoupíte ani za milion. A kdyby to dnes (čtvrtfinále s USA od 15:00, on-line na Lidovky.cz) Růžičkovu týmu náhodou nevyšlo, zase to nebude zmar a beznaděj. Ten omamný opar tam prostě je.
