„Začínám si uvědomovat, co jsem v lidech zanechal. Že jsem se dotkl jejich srdcí. Asi jsem fakt něco udělal dobře. Jak říkal můj kondiční trenér Mára Všetíček: Co zaseješ, to sklidíš.“
V poslední době jste si asi nepřipadal jako penzista, což?
Rozhodně ne. Zdálo se mi, že jsem zpátky v rytmu a nasazení, jako když jsem hrával. Chvíli se z toho budu sbírat. Ale stálo to za to.
Co vás nejvíc zasáhlo?
Řada okamžiků, reakce v O2 areně i na Hradě. Vážím si toho, že z Las Vegas přiletěl Andre Agassi, jen aby mě objal a popřál mi vše nejlepší. Cítil, že to pro mě hodně znamená.
Jak jste takovou modlu přilákal?
Každý z hostů, kteří se sešli v jednom momentu na jednom místě, je můj kamarád. Kdybych je měl zaplatit, musel bych vykrást hodně bank. Jsou věci, které nekoupíte. Třeba naše vztahy. Andremu se uvolnil program, a tak mi napsal, jestli by mohl přiletět.
Co jste pro něj musel připravit?
Vůbec nic. Žádné letenky, žádný hotel. Nic. Jen jsem se postaral, aby ho odvezli z letiště. Znám ho rok a troufnu si říct, že v tenisovém světě jen málo lidí má takové srdce. Chtěl být se mnou ve chvíli, kdy dávám sbohem tenisu. Viděl se s mou dcerou a ženou. Řekl: „Jsem tu pro tebe. Kdekoliv a kdykoliv mě budeš chtít, budu tam.“
Podobně vřele působil Djokovič, jenž se rve o pozici světové jedničky. Přesto přiletěl, přivezl videovzkazy od řady hvězd. Choval se vřele a mile. Co vy na to?
Ukázal svou grácii. Vážím si toho, že se věnoval mé akci v plně rozjeté sezoně. Na kurtu prokázal cit, kdy udělat srandu, kdy nechat pozornost na mně. Klipy s pozdravy od Federera, Nadala a dalších nahrál úplně sám, ačkoliv jinak obvykle zásadně úkoluje manažery.
  |
Co ještě vás dojalo?
Když za mnou na kurt přišla manželka Nicole s dcerou Stellou. Malá byla ze všech nejvíc v klidu. Nevzrušoval ji kravál ani mexické vlny. Má ráda lidi, má ráda, když se něco děje, takže asi bude trošku po mně.
Vaše paní naopak zůstala spíš stranou veškerého halasu, že?
Patří jí velký dík, že mi umožnila věnovat se přípravám. Kolikrát jsem do půlnoci ležel v papírech, vyřizoval zprávy a žádosti o lístky. Niki se spíš drží v ústraní. Už ten nástup na dvorec byl na ni velký výkon.
Jak vnímali události rodiče?
Když jsem rozlučku organizoval, seděli jsme spolu na obědě, ale neustále mi zvonil mobil, takže jsem na ně měl tak tři minuty čistého času. Oni mi dali šanci vyniknout. Díky nim se tak daleko dostal kluk, který v Karviné po škole bouchal míče o zeď. Jezdili jsme s tátou na turnaje vlakem a autobusem, přespávali pod stanem a ráno si k snídani vařili čaj a ohřívali párky. Máma byla tichá síla, která nám poskytla veškeré zázemí a lásku. Nikdy nám nenadávala, že jezdíme z kurtů pozdě večer a o víkendech jsme pořád fuč.
Jak vstřebali příval emocí při představení před plnou halou?
Táta mě ujišťoval, že si dá tři neuroly a zvládne to. Stejně ho kouzlo okamžiku vtáhlo a možná i přemohlo.
  |
Jak náročná pro vás byla dosud nepoznaná činnost, organizování akce?
Docela dost. Krátce před ní mě přepadla těžká viróza, před Novakovým příletem jsem byl na kapačkách u Pavla Koláře a za těch pár hodin jsem měl sto hovorů. Mohl jsem si na tu práci najmout lidi, ale celá rozlučka byla postavená na kamarádství s hosty, které je nepřenosné. Mám život postavený na přátelských vazbách, což se promítlo i do pořádání exhibice. Samozřejmě mi pomohla Česká sportovní i O2 arena. Ale nechtěl jsem svou show nechat jen na nich. Byla to výjimečná zkušenost, byť jsem vydal spoustu energie a teď si rád odpočinu.
Jak?
Jedeme se ženou a dcerou na pár dní na výlet do přírody. Telefony zavřu do trezoru a vyzvednu si je až před odjezdem.
Život v penzi vám přináší dosud nepoznané slasti, že?
To si pište. Červencové narození Stelly je pro mě nejsilnějším zážitkem. Veškeré mé trofeje se okamžitě ocitly na druhé koleji. Každý den se vzbudím a vidím, jak se na mě směje. Nádhera. V posledním roce do sebe všechno až neuvěřitelně zapadlo.
V hledišti při exhibici Radka Štěpánka byli i Karel Gott nebo Michal David.
Co všechno?
Vrátil jsem se domů z tiskovky, na které jsem oznámil ukončení kariéry, a Niki mi řekla, že čekáme dítě. Měl jsem možnost čtyři měsíce trénovat Novaka. Sedl si přede mne a požádal mě, abych ho něco naučil. Takový hráč! Spolupráce úplně nevyšla, ale zase jsem během ní poznal Andreho.
A do toho přišlo pozvání na Hrad. Jak proběhlo?
Telefonoval mi šéf protokolu pan Kruliš. Povídá: „Radku, asi tušíte, proč volám.“ Tak říkám, že nemám páru. Vysvětlil mi, že dostanu státní vyznamenání, a pozval mě na předávání 28. října. Z voleje - mého oblíbeného úderu - jsem odpověděl, že přijdu, že mi bude ctí.
Zaznamenal jste vzrušenou debatu a kritiku prezidenta Zemana kvůli kontroverznímu výběru oceněných?
Jasně. Ale já vnímám medaili jako projev uznání od celého národa - nejen pro mě, ale i pro všechny mé blízké a pomocníky. Politiku jsem nikdy neřešil, nevyjadřoval jsem se k ní. Samozřejmě si občas něco přečtu. Ale nepřísluší mi, abych soudil ostatní vyznamenané.
Tenista Radek Štěpánek získal vyznamenání za zásluhy I. stupně (za zásluhy o stát v oblasti sportu).
Kam si metál uložíte?
Mám ho doma a vhodné místo pro vystavení zatím pečlivě vybírám.
Jak jste jako známý šprýmař zvládl vážnost slavnosti na Hradě?
Samozřejmě to pro mě bylo něco nového. Sešli jsme se už v půl šesté, kdy se setkali všichni vyznamenaní. Povídali jsme si. Uchvátil mě příběh paní učitelky, která zachránila čtyři děti před sražením autem.
Ano, pro jedno dokonce nastavila vlastní tělo a utrpěla vážná zranění.
Byla pro mě největší hrdinkou. Tvrdila, že by to udělal každý. Ale já oponoval: „Každý ne.“ A ona zmínila svého devatenáctiletého syna, který se potom ptal: „Mami, co by bylo se mnou, kdybys přišla o život?“ Ten moment ji prý sebral nejvíc.
Kdo ještě vás na Hradě zaujal?
Pan Lánský, který udržoval svobodné vysílání Československého rozhlasu při okupaci republiky v srpnu 1968. V 94 letech působí neskutečně vitálně. Sleduje všechno včetně sportu. Má vynikající přehled. Velice inspirativní muž. Bavili jsme se i později v prezidentském salonku, kde už byla uvolněnější atmosféra a já se přece jen dostal ke svým vtipům.
Jak jste se v té společnosti cítil?
Bylo ohromně milé přijímat gratulace. Lidi mi připomínali exhibici, mluvili o ní s nadšením. Říkali, že jim budou chybět moje voleje a kraťasy, všechny ty emoce, které moje bitvy provázely.
Abyste ještě nezpychl... Hrozí to?
Všechno beru s pokorou, kterou mi rodiče odmalička vštěpovali. Nikdy mě nenechali vzlétnout moc vysoko, za což jsem jim vděčný. Pamatuju si skromné poměry, ze kterých pocházím. Přišel jsem na svět nahý a nahý z něj odejdu.
