LN Jak doma přijali zprávu, že se slavná jména vaším prostřednictvím zase vrací na ligovou scénu?
Hašek: Táta je rád za každý můj sportovní úspěch.
Rada: Nejen táta, celá rodina měla radost. Máma i babičky.
LN Dá se říct, co jste po svých otcích z fotbalových dovedností zdědili?
Hašek: Já zdědil hlavně výšku 171 centimetrů a podobný styl běhu. Výškou jsme u nás v rodině limitovaní, a tak ji nahrazujeme jinými vlastnostmi. Já i brácha jsme tátovi na hřišti hodně podobní.
Berger: Fotbalově se nemůžu s tátou porovnávat. O tom ať raději mluví jiní.
Hašek: Třeba já? Jsou stejné typy. Jako by si z oka vypadli.
Rada: Po tátovi mám bouřlivější chování. V tom jsme si podobní a už se toho nezbavím. Ne že bych chtěl… Je to částečně vrozená a částečně okoukaná vlastnost. Pořád mi to přijde lepší, než kdybych na hřišti za 90 minut nepromluvil.
Nečas: Já tátu prakticky vůbec neviděl hrát – on byl levák, já pravák. V tom je mezi námi rozdíl.
LN Bylo od malička jasné, že z vás vyrostou fotbalisté? Nesnažili se vás otcové od podobných úmyslů zrazovat?
Hašek: Táta mě nikdy nevedl přímo k fotbalu. Spíš mě nutil, abych se dobře učil a od malička dělal víc sportů, jako třeba tenis a hokej. A pak to nějak vyplynulo, že mi fotbal nejvíc sednul, ale určitě to nebylo tak, že by ze mě fotbalistu rovnou vychovával.
LN A kdy bylo jasné, že se fotbalem budete i živit?
Hašek: To se projeví u všech stejně. Láme se to kolem 16, 17 let.
LN Jak to vypadalo u ostatních?
Berger: Než jsme se vrátili ze Švýcarska, kde táta končil kariéru, dělil jsem čas mezi fotbal a tenis. Po návratu do Česka jsem se rozhodl pro fotbal. Kdybychom ve Švýcarsku zůstali, myslím, že bych asi vybral tenis.
Nečas: Měl jsem to podobné, taky jsem se rozhodoval – mezi fotbalem a hokejem.
Rada: Já začínal s fotbalem už v pěti letech. Nebyl jsem k tomu nikým nucen jenom kvůli tomu, že táta taky hrál fotbal. Chytlo mě to a bavilo od začátku. Jsem rád, že to se mnou tak dopadlo a u fotbalu jsem zůstal.
LN Nikdo z vás nepřemýšlel, že by dělal něco úplně jiného než sport?
Berger: Já jsem třeba ještě nedávno nepočítal, že bych se dostal ve fotbale takhle vysoko. Před dvěma lety jsem hrál pražský přebor, chodil do školy a k tomu do práce.
LN Pomáhá vám, že nosíte slavná fotbalová jména?
Rada: Mně to tedy nepomáhá. Pomáhá ti to?
Hašek: Asi jedině v tom, že táta toho spoustu odehrál, a vím, že co mi o fotbale poví, to také platí. To je ale asi všechno.
LN A naopak: neříkali jste si, že vám neustálé porovnávání s vašimi otci komplikuje život?
Nečas: Pokud nějaké řeči byly, nevnímal jsem je.
Hašek: Určitě jsme to neměli v něčem jednodušší. Alespoň u mě to tak nebylo, i když mi to párkrát někdo předhodil.
Berger: Až do druhé ligy nás zase tolik lidí nesledovalo. Hádám, že to přijde teprve teď. Možná to ale nebude zase tolik intenzivní, mladší generace fanoušků naše otce na trávníku už stejně nezažila.
Rada: Někteří lidé si asi myslí, že mám protekci u tátových známých – tak to prostě v Česku chodí. Ale měli by vědět, že jsem se dostal vzhůru postupně. Začal jsem chytat v divizi, pak se posunul a hrál třetí a druhou ligu a teď jsme si v Dukle vykopali i nejvyšší soutěž.
LN Setkali jste se i s reakcí, že od vás každý očekává něco víc?
Hašek: Shrnul bych to. Neřekl bych, že to máme kvůli jménu ve fotbale těžší, ale určitě to pro nás není jednodušší než pro ostatní.
LN Sledovali jste v dětství nejpozorněji vlastní otce, nebo měli jiné fotbalové idoly?
Nečas: Když jsem se díval na reprezentaci, nejvíc se mi líbil Milan Baroš. Teď už žádné vzory nemám, spíš se snažím být sám sebou.
Rada: V mládí to byl asi Petr Kouba, kterého jsem hodně sledoval.
Berger: My měli na očích hodně bundesligu a tam se každý týden někdo ukázal. Jinak se mi líbil Maradona.
Hašek: Hrál jsem si na Beckhama, ale vzorem byl opravdu táta a také starší brácha.
LN Stali se vaši otcové také vašimi prvními trenéry?
Hašek: Mě táta trénuje prakticky celý život – v dobrém slova smyslu. Občas mi dává čočku, ale to k tomu patří. Je pravda, že mě vždy spíš cepoval než chválil. Ale i to přišlo.
Berger: U mě se taky občas objevila pochvala, ale převažovaly spíš negativnější připomínky. Nestěžuju si. Určitě to bylo lepší, protože jinak by člověk zpychnul.
Rada: Mám to stejné jako Pavel. Táta mi spíš řekl, co dělám špatně, a taky jsem za to rád. Kdyby mě furt chválil, dopadlo by to špatně a myslel bych si o sobě bůhvíco.
Nečas: Jednou mě táta trénoval přímo půl roku v dorostu Slavie. I když jsem udělal něco nejlíp, tak pochvala nepřišla.
LN Jste jediný s takovou zkušeností?
Berger: Mě táta vedl v dorostu Sparty.
LN A jaké to bylo?
Berger: Přišel jsem na trénink, zkazil první přihrávku a hned kroutil hlavou. Já s ním třeba nemůžu hrát v jednom týmu, to prostě nejde.
Hašek: My jsme schopní se povraždit třeba i u volejbalu, nemusí jít zrovna o fotbal.
LN Jakou nejužitečnější radu vám otcové do fotbalového života dali?
Hašek: Hlavně se dobře uč. A aby byl ze mě slušný člověk. A pak taky, abych se naučil dobře bránit.
LN Pod jak bedlivým dohledem ze strany otců jste dnes?
Hašek: U mě to vyšlo, že táta tu byl, chodil na Duklu pravidelně a snažil se vidět toho co nejvíc.
Rada: Je dobré, že domácí zápasy hrajeme v pátek, to táta stíhá.
LN Cítíte se na hřišti lépe, nebo hůře, když víte, že vás otec pozoruje z tribuny?
Rada: Dnes už to nevnímám. Když jsem byl mladší, táta se postavil za branku a přímo radil, kdy mám vyběhnout. To jsem se s ním párkrát pohádal i během zápasu. Teď dopředu vím, že dorazí, ale že bych na to myslel při utkání a byl kvůli tomu nervózní, to ne.
Hašek: Když na nějaký zápas přišel, tak jsem se bál, co bude následovat, až mě poveze domů autem, a čekal jsem sprchu, co dostanu.
Berger: Já jsem spíš rád, že dorazí. Určitě neplatí, že bych byl nervózní, když vím, že zápas sleduje.
