„Mám slovo?“ kývla dvaatřicetiletá Strachová, když v džínách a pěkně nalíčená oznamovala, že s lyžováním končí. Působila vyrovnaně, mluvila klidně, jasně a plynule, stejně jako když svým vytříbeným stylem „plula“ na svazích mezi tyčemi.
Čišela z ní vyrovnanost a měla jasno o svých krocích. Proto ji ani nejbližší nepřemlouvali, aby si kariéru o rok protáhla a jela na olympiádu do Pchjongčchangu. „Nikdo neměl moc šanci. Okolí mě zná natolik, že ví, že když se pro něco sama v sobě rozhodnu, tak nemá cenu mi to rozmlouvat,“ řekla Strachová.
Strachová ukončila kariéru. Bylo čím dál těžší dávat lyžování sto procent, řekla |
Končí v momentu, kdy stále patří ke světové špičce. V předposledním slalomu sezony dojela druhá a celý rok jezdila ve Světovém poháru v desítce. „Je krásný končit, když se daří. To jsem si přála, protože znám příběhy sportovců, kteří pokračovali a pokračovali a nedokázali se včas rozloučit,“ konstatovala.
Věří, že se jí ze sjezdařského kolotoče nebude po ničem stýskat. „Protože mám silný pocit, že moje rozhodnutí bylo správné,“ vysvětlila. Proto se ráda podívá na příští olympiádu či světový šampionát jako divačka. „A nebudu při tom mít pocit, že jsem tam měla jet. Ten okamžik nenastane. Spíš to bude vyvolávat vzpomínky, jaké to bylo, když jsem já závodila, a věřím, že bude evokovat příjemné emoce.“
Když měla vyjmenovat pět nejsilnějších vzpomínek z kariéry, první zmínila bronz z olympiády ve Vancouveru. Důvodem je fakt, že se krátce předtím rozešla po letech s otcem Petrem, který ji odmalička trénoval. „Vancouver byl nesmírně vyhrocený, nebylo to lehké období a pořád pro mě ten bronz má cenu zlata,“ doplnila.
Mluvila o tom, že celý život znala jen lyžování, sjezdovky, dálnice, letadla a hotely. Na nic si ale nestěžovala. „Lyžování mi jenom dalo. Byla to škola života. Sport přináší úžasnou škálu emocí,“ řekla a pokračovala: „Je jednoduché se radovat, když jste nahoře, ale dokázat to, když jste na úplném dnu, tak je mnohem těžší neztratit nadhled. Měla jsem štěstí, že jsem zažila oba protipóly, což mě mnohé naučilo.“ Nyní už ale bude energii směrovat jinam.
„Vezmu to z gruntu,“ nadechla se, když začala mluvit o budoucnosti. Říkala, že cítí svobodu, protože nebude mít den nalinkovaný od rána do večera. „Že nemusím všechno orientovat na trénink a nebudu kolem osmé večer padat únavou po tréninku. Nemusím se tolik hlídat, abych dobře jedla i spala. V uvozovkách si můžu dělat, co chci.“ Plánů nosí v hlavě nespočet. „Někteří sportovci neví, jak zaplnit prázdný prostor, ale já mám opačný pocit. Napadá mě tolik věcí, které bych chtěla stihnout, že si musím vzít kus papíru a napsat priority, protože nevím, jak to poskládat,“ usmála se.
Povede svoji firmu VO2Max, zaměřující se na celostní trénink. „A těším se, že se konečně začnu chovat jako manželka a budu se věnovat manželovi, rodině a budu domácí paní,“ řekla Strachová. „Do toho mám v hlavě různé roční a půlroční kurzy, kterými bych se chtěla vzdělávat a pracovat na sobě,“ uvedla.
V žádném případně nezanevře na sport. Bude se muset hýbat, aby ji nebolely opotřebované klouby, a udržovat tělo v pohybu. „Kupodivu se těším na hory a že si začnu užívat zimu z jiných stránek. Těším se na běžky, na skialpy, chci zkusit telemark a nezanevřu na sjezdovky. Sporťák zůstanu do konce života,“ podotkla.
  |
Trenérkou vrcholových slalomářů se nejspíše nestane, i když by byla zvědavá, jestli by byla schopná předávat zkušenosti. „Nerada bych ale absolvovala vše znovu z role závodníka,“ řekla. Mnohem víc ji láká pracovat s dětmi, které chce motivovat ke sportu obecně. „Sport je úžasná možnost, jak trávit volný čas,“ konstatovala.
Otázkou je, zda se najde v Česku její následovnice. Šanci prorazit má v rychlostních disciplínách Ester Ledecká, bodovat by mohla Martina Dubovská, ale není jisté, zda některá z nich dokáže útočit na medaile. „Možná by to chtělo změnit systém a struktury, abychom na další Šárku nemuseli čekat dvacet let,“ řekla Strachová.
