Nermoutí se, nenadává a nenervuje se. "Jsem v klidu. Myslím, že už umím prodat, co ve mně je. To je nejdůležitější,“ říká mistryně světa Barbora Špotáková. Dál poslouchá Tři sestry, ale také má ráda maďarštinu a zkusila si jízdu na vratkém dvojskifu.
Loni v Ósace jste udělala radost sobě, okolí a hlavně trenérovi Rudolfu Černému zjištěním, že plešatý se japonsky řekne órudo. Už chystáte nějakou podobnou perličku pro Peking?
Kdepak, to teprve přijde, vyznávám situační humor. Jsem si ale jistá, že tam něco podobného nastane, legrace musí být vždycky.
Máte talent na jazyky, kdysi jste povídala, že kromě angličtiny hodláte zvládnout také španělštinu, protože za přípravou jezdíte právě do Španělska. Jak jste s novou řečí pokročila?
Musím se přiznat, že nic moc. Ale nedávno jsme byly s oštěpařskou kolegyní Jarčou Klimešovou v Jerezu, tak jsme se trošku vzdělávaly. Přesněji – učila nás kamarádka Mercedes. Určitě jsme o kus dál než před dvěma lety, ale času na to moc není.
Mimochodem – ruština vás na základní škole už nezastihla?
Nezastihla, ale umím zpívat celou Kaťušu rusky. (úsměv) Ale mnohem raději mám maďarštinu, protože babička byla Maďarka a celou dobu na mě mluvila maďarsky, takže docela rozumím. Jsem sice ve stadiu, kdy se stydím něco vykládat nebo vysvětlovat, ale něco řeknu. Maďarština se mi líbí ze všech jazyků nejvíc.
A co vám říká čínština?
To je jiná. K narozeninám jsem teď dostala čínský slovník, ale je to dost složité, ta písmenka... úplně je neumím číst. Zatím umím dobrý den a děkuju, to je základ asi všude. Dobrý den se řekne nichao, a děkuju šiše. Jak se to píše, mě tolik nezajímá, důležitá je výslovnost.
Zdá se, že v sobě neustále objevujete nové schopnosti. Stává se vám často, že zjistíte – hele, tohle mi docela jde?
Jo, občas jo. Třeba teď jsem zjistila, že mi jde veslování. A ne na pramici, ale na závodním dvojskifu. Lukáš měl v Pardubicích mistrovství republiky v požárním sportu a seznámil mě tam s jedním veslařem. Bylo to prima, jezdili jsme hodinu a půl, a necvakli jsme se. Samozřejmě díky jemu, uměl to moc dobře. Já mu naprosto důvěřovala, to je při takových pokusech hodně důležité. Když mi Lukáš řekne, jak se leze na čtyřpatrovou cvičnou stěnu, tak se taky nebojím.
Pořád objevujete nová a nová tajemství. Evidentně vás to baví...?
Ale o tom přece život je, ne? Je tady spousta věcí, které se dají objevovat.
Před časem jste prohlásila, že přítele Lukáše dostanete jak do Pekingu, tak na olympijský stadion. Jak jste pokročila?
Zatím se to vyvíjí dobře, už máme letenku, teď řešíme vízum. Pomáhá mi v tom samozřejmě můj manažer, sama bych nestíhala.
A nebudete pak nervózní třeba z toho, jestli Lukáš v tom mraveništi najde cestu na stadion a podobně?
No ale mě právě tohle baví. Vím, že tam nebudu mít čas na nějaké výlety nebo na nějaká velká dobrodružství, ale tohle je takové to malé, co si ještě můžeme dovolit. Projít se někde po městě, to zvládneme. Peking bude určitě velkým zdrojem zážitků.
Co pro vás vlastně znamená Lukášova přítomnost na velkém podniku?
Při závodě je člověk sám za sebe, ale my tam přece nebudeme jen pár dní. Zážitků je tolik, že se to pak ani nedá sdělit. Mnohem lepší je, když to prožijeme společně. Společné zážitky jsou největší. Nemluvě o tom, že by mi bylo hrozně smutno. Budu tam čtrnáct dní, jedenáctý den závodím, to by byla dlouhá samota.
S Lukášem a výškařkou Ivou Strakovou jste byli v Ósace na pivu. Půjdete i v Pekingu?
Jestli tam něco jako hospody existuje, proč ne? Jasně, nemáme pít vodu z kohoutků, ale pivo se přece vaří, to by mělo být v pořádku.
Vrcholných podniků roku jste už absolvovala několik. Změnila jste se jako závodnice?
Cítím, že zraju! (smích) Ale vážně, určitě už nejsem taková splašená, což je v začátcích asi každý. Teď už jsem si spíš jistá. A taky člověk ví, na co má. Myslím, že umím prodat, co ve mně je, to je nejdůležitější. Proto jsem víc v klidu.
Vybavíte si něco, co teď děláte podstatně jinak než dřív a řeknete si – to jsem tehdy ale byla hloupá!
Přesně vím, že jsem se přehnaně rozcvičovala. Nebo si člověk musí dokázat, že hodí daleko, to nebylo dobré. Třeba i v tréninku. Dělal to každej, když byl mladej.
Našla byste v atletice něco, v čem si ještě nevěříte?
To ne. Když tam člověk jde a chce vyhrát, tak si musí být jistý ve všem. Nejde mít pochybnosti. I když – odtud až potud. Samozřejmě není dobré být úplně suverénní. Důležité je se na to těšit. A buďte si jistý, že v Pekingu se těšit budu.
Veslař Ondřej Synek prodal milovanou motorku, aby si před olympijskými hrami náhodou neublížil. Existuje nějaká podobná oběť ve vašem případě?
Že bych si vyloženě něco odřekla? To si nepamatuju. Ale dobře vím, že na sebe musím dávat pozor, to ano.
Vaše oblíbené pivo si zřejmě také neodříkáte...
Nějaké velké oslavy neabsolvuji, ale v rozumné míře si pivo neodřeknu, na tom není nic špatného. Pivo je zdravé.
Takže pořád využíváte svůj stůl u Pinkasů?
Jo, občas tam zajdu. Byla jsem tam předminulý týden.
Změnil se po Ósace hodně váš život?
Ano, ale postupně. Není to tak, že bych se ráno probudila a byla někdo jiný. Poznávají vás lidi, je víc tiskovek, focení... Určitě to ale není hrozné. A poznala jsem řadu nových lidí. Kamarády mám pořád stejné, ale už jsem se pozdravila s Václavem Havlem, docela dobře jsem se poznala s Květou Fialovou, Naďou Konvalinkovou, s Lubomírem Lipským – taková setkání nás s Lukášem hodně těšila. Nebo s Hanou Maciuchovou.
Od ledna máte hodnost poručice. K ní jste se ale měla dostat už po zlaté medaili z Ósaky, nebo ne?
Bývá to zvykem, navíc už jsem měla na vysoké škole bakalářský titul, a po něm přichází povýšení. Snad nějak došly hodnosti. Neřešila jsem to, ale teď už poručice jsem.
Na zemědělské univerzitě studujete ekologii, na soustředění vozíte učebnice. Jak dlouho to ještě potrvá?
Příští rok bych měla končit, ještě státnice a diplomku. Teď na tom musím pracovat, obor se jmenuje péče o biosféru. Baví mě to, ale potřebovala bych víc času, taky se musím soustředit na regeneraci. Není to ale tak, že bych listovala jen v těch učebnicích. Poslední dobou čtu taky naučný časopis Svět.
Špotáková to umí s oštěpem, má přítele Lukáše, studuje ekologii, chodí na pivo. Není to příliš uzounká škatulka?
A chodí na koncerty Tří sester... (smích) Asi se to dobře pamatuje, ale všechno je samozřejmě daleko rozmanitější. Třeba si teď lidi zapamatují, že se nebojím sednout na dvojskif a mám ráda maďarštinu.
