Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Sportovec se nesmí nechat otrávit jedy zvenčí, třeba verdiktem sudího, říká Jelínek

Sport

  10:15
PRAHA - Stále více sportovců vyhledává rady a pomoc psychologů proto, aby zvýšili svoji výkonnost, odbourali bariéry, které je tíží. Kromě nich ve světě, ale už i u nás pomáhají tzv. „mentální trenéři“. Průkopník sportovní psychologie u nás? Ano, Marian Jelínek (52).

Marian Jelínek. foto: Michal ŠroubekLidovky.cz

Současný trenér hokejové Mladé Boleslavi v minulosti působil u české reprezentace a do povědomí se dostal svojí dlouholetou spoluprácí s legendárním Jaromírem Jágrem, kterého připravoval zprvu kondičně, posléze i na poli psychologie.

V posledních letech ale Jelínek začal spolupracovat coby mentální kouč i s dalšími českými i slovenskými sportovci. V současné době se tak stará o pět olympioniků z Ria a dvě desítky dalších, kteří touží prorazit na nejvyšší úrovni. A věřte, že mnohdy nejde o sezení u psychologa tak, jak si jej mnozí z nás představují.

LN: Co to vlastně ten mentální koučink je?
Každý člověk, stejně jako každý sportovec, má svoje vlastní „vnitřní prostředí“, tedy něco, co není vidět. Mentální koučink vnímám jako práci právě s „vnitřním prostředím“ sportovce, přičemž mým cílem je, aby vnější vjemy negativně neovlivnily během tréninku a zápasu toto „prostředí“. To znamená aby jedinec uměl s tím svým vnitřním prostředím pracovat tak, aby si ho nenechal otrávit „jedy“ přicházejícími zvenčí: špatně zahraným míčkem, špatným rozhodnutím sudího a podobně. Tyto vnější aspekty často sice nemáme pod kontrolou, ale za co bych měl převzít plnou zodpovědnost je to, jak na ně zareaguji! A o to právě jde.

Když to shrnu, tak jsou čtyři základní a nejobvyklejší problematiky, které v mentálním koučinku řešíme: otázka sebevědomí, otázka motivace, otázka koncentrace a ovládání emocí. V těchto čtyřech okruzích bývá většinou skrytý problém. A převážně se jedná o to, že buď je to příliš vysoké, nebo nízké. Vycházím z toho, že u každého existuje takzvaná „zóna optimálního fungování“, kterou se snažíme společně najít.

Je důležité ale říct, že moje práce není jen o přípravě sportovce na výkon. Ta je jen jednou částí a možná i tou méně důležitou. Podstatnější je, připravit „vnitřní prostředí“ na tréninky. Pokud je na trénink ten konkrétní člověk lépe vnitřně připravený, posouváte jeho potenciál výše, zatímco v zápasech využíváte jeho maximálního výkonu v tom daném okamžiku. Jsou to dva rozdílné směry mentálního tréninku. Často si lidí myslí, že mentální koučink je pouze přípravou na výkon jako takový, ale není tomu tak.

LN: A který z těchto směrů je těžší?
Záleží na tom, co toho určitého sportovce tíží. Pro mě je primární snažit se mu vysvětlit, o čem vnitřní prostředí je, nastavit ho na trénink, protože poté se snáze nastavuje i na soutěžení. Když nastavujete na výkony bez tréninku, tak často pak jde jen o nahodilé úspěchy.

Asi velmi jednoduše to lze ukázat na příkladu. Když chodí dítě na angličtinu, protože ho baví a chce se naučit cizí jazyk, a stejně tak tam chodí dítě, které tam musí z různých vnějších vlivů, je celkem jasné, které z dětí bude mít lepší progres. No a potom přijde nějaká soutěž, test, kdy začíná druhá příprava, na tenhle konkrétní test. A i zde se lépe nastavuje dítě, které to baví, než to, které musí.

LN: Každopádně i to dítě, které tam nechodí proto, že ho angličtina baví, může při testu zazářit. A často se pak říká, že on má talent nebo je zápasový typ. Věříte na toto?
Talent je hodně složitá a problematická otázka, o které bychom se mohli bavit ještě hodně dlouho. Já v talent jako takový až tolik nevěřím, věřím v dobře či špatně nastavené vnitřní prostředí, díky kterému se lze dostat na vrchol. Takže pokud někdo bere „vnitřní nastavení“ člověka do procesu jako talent, tak potom si rozumíme. Je ale talent, že má někdo vůli? Že někdo dokáže překonávat své komfortní zóny? Že někdo si vezme z kritiky to dobré a neurazí se? To podle mne není ten talent, o kterém lidé často mluví. Podle mne jsou tohle daleko důležitější okolnosti. A co potom seberealizace a láska k nějaké činnosti? Je to talent?

CO ŘEKLI O MENTÁLNÍM KOUČINKU S MARIANEM JELÍNKEM

Petr Vakoč (24 let, cyklistika, 3. na Evropských hrách v Baku): „Pro mě je mentální koučink nedílnou součástí přípravy, myslím, že je to i moje výhoda proti ostatním závodníkům. V profesionálním sportu jsou výkony hodně vyrovnané a hlava může hodně pomoct, nebo naopak uškodit. S panem Jelínkem spolupracujeme asi dva roky, už dříve jsem se hodně zajímal o různé složky přípravy, nejen o tu mentální, zajímala mě psychologie, o které jsem přečetl hodně knížek, včetně těch od pana Jelínka. A na základě toho jsem se s ním spojil. Jsem za tuhle spolupráci moc rád, myslím si, že mi to hodně pomáhá a že má pan Jelínek velký podíl na tom, jak se mi v posledních dvou letech daří. Scházíme se na hodinu zhruba jednou za měsíc, jinak komunikujeme skrze sociální sítě či maily. Určitě budu chtít v této spolupráci pokračovat i nadále.“

Jan Micka (21 let, plavání, účastník OH 2012 a 2016): „Před kontaktem s panem Jelínkem jsem se o mentální trénink, psychologii moc nezajímal, nevěřil jsem tomu. K panu Jelínkovi jsem se dostal přes známého, když jsem ho chtěl zkontaktovat poté, co u nás měl společně s výživovým poradcem Lukášem Vránou přednášku. Spolupracujeme spolu už zhruba dva a půl roku. A musím říct, že jsem nadmíru spokojený. Když mám jakýkoliv problém ohledně sportu, zdraví, tak se mohu na pana Jelínka obrátit a vždy mi dokáže poradit. Díky jeho radám jsem se začal zase výkonnostně zlepšovat, pomohl mi v komunikaci s trenérkou, pracujeme i na mojí trémě před závody. Osobně se scházíme jednou za měsíc, jinak komunikuje přes telefon či skrze maily. Hodně spolu komunikujeme před závody. Nyní je ta komunikace častější, protože řešíme moji zahraniční stáž.

Mgr. Pavel Salčák (32 let, MMA, mistr republiky ve váze do 84 kg): „Moc jsem tomu dříve nevěřil, bral jsem to tak, že je to obor vycucaný z prstu, nebyla tady žádná autorita. Marian Jelínek jí pro mě rozhodně je. Jak osobním vystupováním, tak svým profesním životopisem. Líbí se mi, že sezení s ním nejsou jen o psychologii, prolíná se toho tam daleko více. Primárně mě směrem k mentálnímu koučinku navedl můj trenér André Reinders. Měl jsem nějaké problémy směrem ke konkrétnímu okamžiku, naladit se do zápasu. Marian mi promluvil do duše a myslím, že mi to hodně pomohlo. Spolupracujeme od května, od té doby jsme se viděli čtyřikrát. Kromě sezení se mnou komunikujeme především skrze Andrého. Sám Marian mi říkal, že člověka navede na cestu, kterou by měl ten člověk zvládat sám, vyjma aktuálních problémů, že není důvod někoho vést za ručičku třeba pět let.“

Na zápasové typy věřím, i když bych to formuloval tak, že to jsou typy, kteří umí pracovat v krizových situacích, kteří z nich dokáží čerpat, respektive umí čerpat z energie, kterou vytváří tlak na výkon v konkrétní chvíli. Takže ano, zápasové typy jsou sportovci, kteří umí přetavit tlak, krizovou situaci ve svůj maximální výkon. Krizová situace je pro ně podhoubím pro podání super výkonů...

LN: A jak se dá s takovým typem sportovce pracovat?
Snažím se o to, aby šly informace směrem ke sportovci dvojím směrem. Aby byly logicky uchopitelné a aby to pro něj bylo emočně atraktivní. U zápasového typu sportovce máte například naprosto jasný logický argument: „Jsi zápasový typ, ale nikdy nebudeš svůj potenciál tak rychle zvyšovat, pokud budeš trénovat se špatným „vnitřním nastavením“ . Prostě se dostaneš na určitou úroveň a pak začneš stagnovat. Svůj potenciál zvýšíš správným tréninkem při správném vyladění svého vnitřního prostředí. “ Jednoduše řečeno jde o racionálně správně nastavené impulzy – trénink, sportovci, který je na ně správně připraven – vyladění „vnitřního prostředí“, aby dopadly na „úrodnou“ půdu!

Právě emoční atraktivita dané informace je ta rozdílová složka, která nejčastěji mění to vnitřní prostředí. A ta je u každého jiná. Proto je tak složité s ní plošně pracovat. Emoční atraktivnost rozhoduje o tom, zda se člověk do něčeho pustí, nebo nikoliv. U mentálního koučinku mluvíme o práci s myšlenkami, paradoxně je to ale hlavně práce s emocemi, které se odvíjí právě z našeho myšlení.

LN: Když už jsme u této emoční stránky tréninku. Je velký rozdíl připravovat muže a ženy?
Velký, hodně to vnímám. V každém z nás, muži i ženě, je kus ženského a kus mužského segmentu. Jednoznačně je rozdíl vést muže a ženy. Emoční citlivost u žen je daleko větší než u mužů. Ale připadá mi, že u normální populace nejsou ty rozdíly tak velké jako u vrcholového sportu. Tady se jedná o určité skleníkové prostředí, hodně úzká specializace, vítězství, porážky, ego, což je z hlediska fylogeneze bližší lovu, archetypálně mužské energii.

Evolučně je mužský segment v nás nastavený převážně na lov, agresi, kdežto ženský spíše na soudržnost, vstřícnost či přijetí. Takže vrcholový sport je charakterizován převážně mužským segment, proto vnímám, že u vrcholových sportovkyň je jejich mužská část osobnosti procentuálně na vyšší hladině než u běžné populace.

LN: Udělal jste vy někdy s nějakým sportovcem chybu?
Určitě, nemám žádný patent. Myslím, že pokud se vám tato práce daří na 80 procent, tak je to perfektní úspěch. Takže když z deseti klientů osm zaznamená posun, je to neskutečný úspěch a je to číslo, kterého se snažím držet. I když upřímně nevím, nakolik je ten progres mojí zásluhou. Protože největší zásluhu na úspěchu sportovce má on sám, potom trenér a poté další lidé v realizačním týmu.

LN: Byl jste kondiční trenér Jaromíra Jágra, jste hokejovým koučem, připravujete psychicky různé týmy, nyní i jednotlivce včetně cyklistů, plavců, tenistů, bojovníků MMA. V čem jsou ty sporty jiné a v čem jsou si podobné?
Všechno je ve své podstatě odlišné, to je jasné. Ale pořád máte jednu společnou věc. „Vnitřní nastavení“ člověka do procesu. A toto nastavení do tréninku je hodně podobné u cyklisty, fightera, plavce, házenkářek, volejbalistky. Co já potřebuji? Aby se dostal do určité zóny, aby uměl přepnout na optimální zónu a aby nechal v šatně všechno, co jej brzdí. A v tomto ohledu je vám jedno, jestli jde o tanečníka nebo boxera.

Něco jiného je příprava na závod. Ano, někde potřebujete u někoho vzbudit více emocí, někde je třeba zklidnit emoce. To je ale pak otázka toho, s čím má ten konkrétní sportovec problém. Až tak úplně tedy nezáleží na sportu, protože vy hledáte optimální hladinu „vnitřního nastavení“ sportovce. A ta se odvíjí od něho samého a od charakteristik daného sportu. Různé jsou cesty, jak ji dosáhnout.

LN: Takže vy ani moc nestudujete sporty, které vaši klienti dělají?
To musím, chodím na tréninky, ale především proto, abych se dostal do kontaktu s tím sportem, trenérem, abych „nasál“ atmosféru, pochopil například určité slangy a podobně. Je daleko lepší, když se bavíte s tenistou, když víte, co je to forehand, backhand, kraťas, když dáte najevo, že o tom sportu něco víte. Koučink je extrémně odvislý od toho, jaký máte s klientem vztah. A tento vztah závisí pochopitelně i na tom, jak jste vzdělán v tom konkrétním sportu. Na druhou stranu, nemusím být hned tenisový trenér.

LN: Kolik elitních českých sportovců připravujete?
Momentálně sedm, z nichž pět jich bylo také na olympijských hrách v Riu. A pak asi zhruba dvacet dalších sportovců, kteří jsou třeba mistry republiky, ale ještě se jim nepovedlo udělat „díru“ do Evropy či světa. U některých sportů, jako například golf, je to v českých podmínkách navíc hodně těžké. Nevybírám si jen pozlátka, ale zároveň mám určitou kapacitu, kterou nelze překročit. Více lidí musím bohužel odmítat, většinou mladší ve věku mezi sedmnácti až dvaceti lety, těch mám málo, přesto, že jsou velkými talenty, ale bohužel já na ně už nemám kapacitu.

LN: Pracujete s hotovými sportovci. Kdy je ale vlastně dobré s mentálním koučinkem začít?
Myslím, že tím základním mentálním koučem jsou rodiče, kamarádi, učitelka ve škole, první trenéři. A je skvělé, když tito lidé si uvědomí, že je v první řadě třeba vybudovat v dítěti ke sportu emoční vazbu. Aby je to bavilo. A poté, postupně, sekundárně se přechází směrem k tlaku na výsledek. Proto říkám, že nejlepší trenéři u děti ve věku od čtyř do sedmi let jsou ti, kteří vybudují v dítěti silnou emoční vazbu k danému sportu!

LN: Nedělá se zároveň ale právě v tomto věku nejvíce chyb?
Ano, děláme a bohužel hodně velké. Možná bych to zakončil termínem, který není z mé hlavy, ale používá se v psychologii asi tři, čtyři roky, a to je „tato doba vychovává eurospratky“. Jsou to typy dětí, kteří neuznávají autority, většinou mají nadváhu, nic je nebaví, k ničemu nemají silnější emoční vazbu, nejsou seberealizovaní v ničem, všechno chtějí hned, chybí jim trpělivost. Řekl bych, že je to taková nemoc z blahobytu.

LN: Souvisí to s vaším termínem „komfortní zóny“, že jsou lidé v posledních dvou dekádách více a více rozmazlení?
Ano, přesně. A já si myslím, že díky tomu nejen mne přibývají klienti, protože nejde jen o fyzickou rozmazlenost, ale také psychickou. My jsme čím dál více ze všeho unavení, otrávení, ve stresu, přibývá nám problematika existenciálního vakua, sebevražd, zvyšuje se užívání psychofarmak a pod. A nyní je otázkou, čím to vlastně je.

LN: Nebojíte se zneužití toho, co děláte? Co se týče fyzických schopností, tak jsou lidé už často za hranicí možného, ale duše a hlava jsou stále neprobádané končiny. Tam je prostor pro zlepšování a lidi toto vždycky inspirovalo k tomu něčeho podobného zneužít.
Nevím, i když vlastně částečně to zneužít lze. Zda bude existovat něco, co vám pomůže dosáhnout vyváženého vnitřního prostředí bez vlastní snahy, rychleji. Jasně, léky na zklidnění už existují, lukostřelci už podobné dopingové skandály měli. Doping v tomto už funguje, ale doping, který by vás dlouhodobě nastavil na trénink z hlediska lásky, vášně a seberealizace, ten zatím neexistuje a doufám, že existovat ani nebude.