Třeba útulné zázemí pro novináře je asi nejlepší, co jsem za poslední čtyři roky na mistrovstvích světa zažil. Ani tady však není všechno zlato, co se třpytí. Slovenským pořadatelům rozhodně nelze upřít snahu a vstřícnost, ale někdy mi přijdou takoví – až zbytečně pedantští.
DÁLE K TÉMATU |
Jednou vám povolí jít po těchto schodech, další den už je to velký problém. Jednou projdete bezpečnostním rámem s drobáky po kapsách, podruhé na vás holohlavé gorily řvou, ať si je vyndáte.
Ale čert to vem, jen mi to přijde poněkud úsměvné po sobotní zkušenosti. Bez povolení jsem se v klidu prošel do české šatny, bez jakékoliv ochranky, jež by po mně chtěla požadovanou akreditaci do médiím zakázaných prostor.
Ještě zvláštnější mi pak je ten slovenský nacionalismus, který Češi nejspíš nikdy úplně nepochopí. Vůbec nic proti zdejším fanouškům, ale když po vítězném pátečním utkání nad Slovinci přijde na rozhovor Miroslav Šatan (autor vyrovnávacího gólu, který zavelel k obratu) a domácí novinář začne zpověď svými vděčnými slovy "Díky, Miro, za ten gól!"...
Neumím si představit říci tohle v sobotu třeba Havlátovi.
