25. srpna 2007 12:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Slečny viděly bohy a ječely

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Ivan Hašek má dva syny a oba se věnují fotbalu. Bude z některého z nich také kapitán nároďáku nebo dvojnásobný Fotbalista roku? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ivan Hašek má dva syny a oba se věnují fotbalu. Bude z některého z nich také kapitán nároďáku nebo dvojnásobný Fotbalista roku? | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

PRAHA Holá hlava, tichá řeč, plachý úsměv, zdrženlivost. Od Ivana Haška (43), bývalého kapitána Sparty, úspěšného hráče, trenéra a neúspěšného kandidáta na post předsedy Českomoravského fotbalového svazu, se taky nedočkáte nějakého toho obvyklého „ty vole“.

Vystudovaný právník a weltman mluvící pěti jazyky, který kromě Česka trénoval ve Spojených arabských emirátech, Francii a Japonsku, se ze všeho nejvíc podobal mírně se usmívajícímu Buddhovi. Tedy až na to, že Buddha by asi nepřijel v porsche.

Trenéři často při zápasech vypadají, že je každou chvíli odvezou na koronárku. Je to opravdu takové napětí, nebo spíš divadlo pro kamery?

Je to stres. Ale tohle napětí, ten adrenalin, to je právě to, proč to většina z nás dělá. A čím je to vypjatější, tím lepší pocit jako trenér ze zápasu mám.

Kdy vám naopak bylo jako trenérovi nejhůř?

Když jsem viděl, že se někdo těžce zranil. Třeba když si Vláďa Labant zlomil nohu při zápase se Slavií. To mi bylo úplně jedno, jak zápas dopadne, pořád jsem měl ten hrozný obrázek před očima. Nebo když Martin Prohazska dal při penaltě góla a utrh’ si koleno. Na takové zápasy chci rychle zapomenout. Ivan Hašek.

Zajímalo by mě, jestli kouč musí mít taky kondičku...

No když se na mě podíváte, tak zjistíte, že ne. (směje se) Ono když člověk o fotbale pořád jen mluví, stojí na hřišti a věčně na někoho řve, tak kondici rychle ztratí. A jelikož jste z koučování taky trošku psychicky unavená, nemáte pak už ani do žádného jiného sportu moc chuť.

V které z těch zemí, kde jste působil, se fotbalista může cítit jako největší celebrita?

V Japonsku. Tam dáte dva góly a je z vás star. Japonci se snaží záměrně vytvořit z hráčů idoly mladých lidí, píšou o nich obrovské reportáže do novin. A kolikrát to ti mladí kluci neunesou a fakt si začnou myslet, že jsou polobozi, když v jednom zápase uspěli. Navíc sedmdesát procent fotbalových diváků tam jsou ženy, hlavně mladé dívky. Obdivují ty kluky, chodí i na treninky. Ty slečny přijdou někdy rovnou ve školních uniformách, a jak uvidí své bohy, začnou pištět, ječet. Kvůli podpisu jsou schopné čekat hodiny. Přitom asi ani nevědí, že existují nějaká pravidla. Je to dnes zkrátka součást japonského fotbalového boomu. I když v Japonsku si pořád ještě myslí, že všude na světě to hrají líp. A přitom jsou strašně pracovití a disciplinovaní, jen jim chybí sebevědomí. A taky co se netrénuje, to v zápase neudělají. Když přijde nepředvídaná situace, neumějí zareagovat jako třeba Češi. Ti si poradí prakticky se vším.

Kdybyste srovnal českého, japonského, francouzského a arabského fanouška, který z nich je nejvulgárnější?

Když jsem přišel do Francie, první, co mě naučili, byla sprostá slova, takže jsem hned věděl, co na nás kdo křičí. Ve Francii ale hodně záleží na mužstvu. Já teď působil v SaintÉtienne, tam byli nejlepší fanoušci z celé země. To je prostě radost hrát před pětatřiceti tisíci diváky, kteří se na zápas čtrnáct dní připravují, vymýšlejí třeba různé kreace s transparenty. Nejslušnější jsou asi Japonci. Z Japonska jsem odcházel po několika letech a pořád neuměl ani jedno sprosté slovo. A nejhorkokrevnější jsou v Emirátech. Tam jsou fanoušci vyloženě brutální, vlají na nich ty dlouhé bílé košile, a když se mužstvu nedaří, jsou schopni řvát, vyhrožovat, házet věci na hřiště. Tam to bylo kolikrát hodně vostrý.

Člověk si představuje, že v Emirátech dostane fotbalista za gól od šejka bourák a za spálenou šanci mu useknou nohu. Jak je to doopravdy?

 Je fakt, že hráči jsou tam hodně materiálně motivovaní. Já se v Dubaji taky dočetl, že někdo dal vítězný gól a dostal za to dva velbloudy. Odmala tam dělají fotbal kvůli penězům. Už dvanáctiletým klukům platí za to, že vůbec přijdou na trénink. Hoši vědí, že když budou trénovat dál, budou prémie vyšší a vyšší. Já jsem třeba každý týden musel na tréninku vyhlásit hráče týdne a ten dostal od prezidenta klubu finanční odměnu.Ivan Hašek.

Jak na vás v Emirátech působil tamní pohádkový luxus?

 Byl jsem se třeba podívat v nejdražším hotelu světa Burj Al Arab, má sedm hvězdiček. Skoro všechno je tam pokryto zlatem - sloupy, zábradlí, květináče, kohoutky. A přijet na ten hotel můžete jen helikoptérou nebo rolls-roycem, jinak to nejde. My, tedy já a Honza Kmoch, můj asistent, jsme tam ale jeli s policistou od nás z klubu, který nás pak taky prováděl. Je to opravdu velkolepé, už ten vstup s gigantickými akvárii, kde plavou obrovské ryby, musí to čistit potápěči. Nebo výhled zdola až nahoru v té „plachetnici“, to člověka ohromí. Všechno je tam naveliko. Byli jsme i nahoře v restauraci, ale pokoje jsme viděli jen na fotkách.

Dal jste si tam kafe? Amoclipak stálo?

Kafe i nějaký zákusek. Tam se platí už vstup, na naše peníze asi patnáct set. A v tom je i jedno kafe. Jinak mě v Emirátech zaujalo, jak je tam všude absolutně čisto. Pořád se uklízí.

Gastarbeitři?

 Většinou Indové nebo Pákistánci, místní určitě neuklízejí.

Je pravda, že tam člověk může dostat pokutu za špinavé auto?

To jsem sice nezažil, ale je fakt, že vám umyjí auto, i když třeba jen zaparkujete před obchoďákem. Hodně se tam staví, je tam sousta prachu, takže se auto musí mýt denně.

Dovolil byste si tam zahodit vajgl?

Já nekouřím, takže vajgly nezahazuju. Ale nezkoušel bych to, tam je o strach něco zahodit. Spousta lidí na to dohlíží a určitě by z toho byla nějaká pokuta. Já tam měl jeden zvláštní zážitek: Spadla mi závora na auto, když jsem vyjížděl z hotelu. Nebyla to moje chyba, měl jsem zelenou. Volám do klubu, co dělat. „Řekni, že je to tvoje chyba, jen to podepiš a my už to vyřídíme,“ poradili mi. Místní nikdy za nic nemohou.

Pravověrný muslim by se měl pětkrát denně pomodlit. Nebyla to komplikace při tréninku?

Modlí se hodně a já jako trenér jsem to musel respektovat a tréninky časově přizpůsobit. Na každém stadionu je speciální místnost, kde se lze modlit. My ji měli přímo v kabině, všichni se tam najednou ani nevešli, museli se modlit na etapy. A taky poločas někdy trval kvůli modlení čtyřicet minut. Ivan Hašek.

Řekl byste, že jste pochopil muslimský svět?

Snažil jsem se číst hodně knížky a myslím si, že je dost chápu. Oni mají svého Alláha, svoji víru, žijí si svým způsobem života a jsou přesvědčeni, že jsou silnější a vyspělejší než ostatní. A mají pravdu, mají to nejlepší, co na světě existuje. Nemají problém si cokoli koupit, vyberou si špičkové odborníky z celého světa, ty zaplatí a oni pro ně pracují.

Jak se chovali k Evropanovi?

Jak kteří. Ale já si nemůžu na nic stěžovat, ke mně se chovali naprosto korektně. Je ovšem pravda, že Emiráty, a Dubaj zvlášť, jsou multietnické, jsou tam rasy a národy z celého světa.

Co si myslíte o velkém problému současnosti, o terorismu?

Já to vůbec nevnímám tak, že terorismus pochází především z arabských nebo muslimských zemí. To, co jsem zažil v Dubaji, byl naopak naprostý respekt k ostatním, to nemělo s terorismem nic společného. Teroristi jsou pro mě lidi, kteří proti něčemu fanaticky bojují a neváží si lidského života. Nepřemýšlejí o tom, že ublíží někomu, kdo s tím nemá nic společného, což je strašné. Od toho jsou přece války a profesionální vojáci, aby se zabíjeli.

Přivezl jste si ze svého působení v zahraničí i nějakou životní filozofii?

Já jsem odjakživa silný materialista, co nevidím, to pro mě neexistuje. Musím si sáhnout. Ale někde vzadu věřím ve spravedlnost. Že když se zkrátka budu chovat dobře, tak mi to život vrátí zpátky. Tím se celý život řídím a snažím se, aby se tím řídily i moje děti.

Pojďme na chvíli do Japonska. Bylo pro vás v tamějším způsobu života něco zvlášť obtížného?

Vlastně ne, já se dokážu přizpůsobit všemu. A bydlel jsem v krásných bytech, například v Kóbe v napůl evropském domě s japonskými prvky v koupelně a na záchodě.

Co bych si pod těmi japonskými prvky měla představit?

Japonská koupelna, to je luxusní malá vana na sezení spojená se sprchovým koutem. Oni se nejdřív sprchují, a pak teprve jdou do vany, to je povinnost. Ale hlavně je to malý, na sezení, ne na ležení. A záchod, to je opravdový zážitek. Vyhřívané prkénko na dálkové ovládání. Takže než tam člověk zašel, na dálku si to ohřál, nastavil splachování a tak dále. To je toaleta budoucnosti, jednou to sem asi taky dorazí. Vyjedou různá hejblata, samo vas to utře i vysuší. Na to nezapomenete.

Když už jsme u věcí tělesných, neměl jste v Japonsku problém s rýmou? Vysmrkat se do kapesníku je prý pro Japonce nechutná podívaná.

Zažil jsem to. U nich se zkrátka nesmrká, ale popotahuje. A když je období rýmy, potahují nudle všichni a není to nic proti bontonu. Ale vysmrkat se u jídla a dát si pak ten kapesník do kapsy, to je pro ně brutální zážitek. Naopak říhnutí po jídle je pro ně zcela v pořádku.

A co japonské uklánění? Vyznal jste se v tom?

 To si zvyknete, klaněli jsme se časem všichni. Já dospěl k názoru, že lepší je uklonit se třikrát než nepozdravit. Ruce se tam moc nepodávají, spíš se předávají obouruč vizitky. Bez vizitky tam jít na nějakou party není vůbec dobrý, vizitka je tam důležitější než podání ruky. Naopak ve Francii si musíte ruku podat každé ráno s každým. Ivan Hašek.

Tam zase může být potíž s francouzským společenským líbáním, ne?

S tím jsem měl docela problémy. Když vidíte každé ráno hráče, jak dorazí na trénink amezi sebou se líbají, nebo k vám přijde chlap a dá vám pusu na tvář, chvíli vám trvá, než si zvyknete. Navíc se jinak líbají v Paříži, jinak v Marseille, jinak na severu, někde dokonce až čtyřikrát. Ono je to ale vlastně takové přikládání tváře na tvář, není to skutečné líbání. Ale je třeba vědět komu, kolikrát a kam přiložit. (směje se) A když přijde dvacet manželek hráčů a každá je odjinud, máte v tom stejně binec. Takže čekáte, kolikrát to udělá ona.

Je pravda, že v českých fotbalových týmech je daleko větší legrace než v zahraničí?

To bych potvrdil. A myslím, že je to i jeden z důvodů, proč se Vláďa Šmicer vrací do naší ligy. V zahraničí se vám taky málokdy stane, že si po zápase můžete říct: Zahrál jsem si. Málokdy víte, že vám přihrajou v momentě, kdy vám mají přihrát. Tam je to spíš boj o přežití, každý jede zkrátka na své triko, přemýšlí především o své smlouvě. Kdežto Češi chtějí, aby uspělo mužstvo, to je nejsilnější stránka našeho fotbalu. A když postavíte mužstvo z individuálně vyspělých hráčů a vedle mužstvo z hráčů, kteří jsou slabší, ale pracují pro tým, tak z toho vyjde líp ten náš fotbal. Nám zkrátka nic jiného nezbývá než spoléhat jeden na druhého. Tady jsou k tomu taky kluci odmalička vychovávaní.

V poslední době se ale říká, že kluci v Evropě už si raději hrají s počítačem, než by dřeli na hřišti. Takže skauti dnes nejraději loví v Africe - Pelé o tom dokonce mluvil jako o „obchodu s černým masem“.

To je dnes skutečně trend hledat hráče v afrických zemích, kde je cítit hlad po fotbalu. Ale na druhou stranu si myslím, že je přece jen nejdůležitější práce s mládeží. Malé kluky musíte motivovat. A za to by se mělo poděkovat lidem, kteří nikdy nebudou na stránkách časopisů, kteří to dělají zadarmo, ve svém volném čase. Spousta dobrovolných mládežnických trenérů, kteří to dělají jenom proto, že milujou fotbal. Většině hráčů zůstanou tihle první trenéři taky navždycky v paměti. To v zahraničí chybí, kdežto u nás to pořád ještě je. I když je jasné, že dneska kluci svůj čas věnují i jiným věcem, které my neměli. Já myslím, že jsem měl v mládí o čtyři pět hodin tréninku týdně víc, než mají kluci dneska. Protože my přišli ze školy, hodili tašku s učením do kouta a šli si zahrát. Zkrátka nás to bavilo. Pak byl ještě trénink, to bylo něco jiného. Dneska když mají kluci volno, jdou na počítač. Jsou vyspělejší atleticky, ale často berou fotbal jako zaměstnání, jako prostředek k vydělávání peněz. Nehrajou si už.

Komentoval jste finále mistrovství světa fotbalistů do dvaceti let, kde jsme bojovali o titul s Argentinou. Projevil se i tam ten český týmový duch, o kterém jste před chvílí mluvil?

Určitě. A nejenom ve finále, ale v celém šampionátu byla vidět soudržnost toho mužstva i realizačního týmu. Věděli, co chtějí.

Argentina byla ale nakonec přece jen lepší...

Oni Argentinci jsou v téhle věkové kategorii skutečně nejlepší na světě. Ale ve sportu je krásné to, že nevyhrává vždycky ten lepší. Oni vypadali dobře, jsou tam skvělí techničtí hráči, ale přesto si myslím, že jsme nebyli daleko od vítězství.

Aktivním hráčem jste byl převážně za minulého režimu. Podařilo se vám jako trenérovi se později zabezpečit tak, že byste už do smrti nemusel pracovat?

Asi... jo. Ale to neřeším, protože kdybych nepracoval, tak nemám proč žít. Je to smysl mého života.

Jste přece taky doktor práv. Uživil byste se třeba jako advokát?

Tak troufl bych si, ale utekl mi čas, nevěnoval jsem se tomu. Asi bych se neprosadil do špičky a to by mě nebavilo.

Proč jste vlastně měl vedle vrcholového fotbalu potřebu studovat práva?

Já mám rodiče právníky a vždycky mě to zajímalo. Ale hlavně jsem měl brzy rodinu, musel jsem se o ni postarat. A nebyla jistota, že bych se mohl živit celý život fotbalem, já měl padesát tři kila, když jsem začínal ligu, každý den hrozilo, že si něco zlámu a kariéra skončí.

Jak se to stalo, že jste se v listopadových dnech ocitl na balkonu Melantrichu vedle Václava Havla? Měl jste tehdy nějaké politické ambice?

Právě že vůbec ne, já se bál. Měl jsem malé děti, nechtěl jsem se dostat do nějakého maléru, kdyby to třeba nedopadlo. Ivan Hašek.
Tak proč jste tam chodil?

Tak ono to zas nebylo tak, že bych tam šel sám. My jsme samozřejmě chodili každý den zvonit klíčema na Václavák a spousta lidí mě nutila, abych šel něco říct na tribunu. Já se kroutil, nejsem žádnej hrdina. Ale pak v ten pátek se najednou se z amplionu ozvalo: „Udělejte místo, ať se sem může dostat kapitán národního mužstva!“ Udělali špalír a já už nemohl zpátky. Nic jsem neměl připraveného, byl jsem dost vykulenej. Vidím to, jako by to bylo dneska. Jak na tom balkoně byla nervózní paní Čáslavská, pan Dubček, Václav Havel s panem Malým, který to celé moderoval. Řekli mi, že půjdu jako jeden z prvních, já viděl všechny ty štáby zahraničních televizí, stáli jsme tam s manželkou a duše by se v nás nedořezal.

Ještě jedno mi vrtá hlavou. Proč jste se vlastně před dvěma lety rozhodl kandidovat na předsedu ČMFS?

No lákalo mě, že bych mohl dělat, co mám rád, a přitom zůstat v Česku. A taky některé věci, které jsem viděl v zahraničí, aplikovat tady. Ale především jsem cítil podporu velkého množství lidí. Takže jsem to zkusil a musím říct, že to byla zkušenost k nezaplacení.

O českém fotbalu se říká, že je to žumpa prolezlá korupcí. Vy jste byl tehdy mnohými vnímám jako naděje. Měl byste ale vůbec odvahu do toho opravdu říznout?

Já nikomu nic neslíbil, s nikým jsem se nespojil, nebyl jsem povinen někomu zachovávat místo nebo něco podobného. Možná i proto jsem nevyhrál. Ale považuju za úspěch, že mě téměř padesát procent lidí podporovalo, že jsem prohrál o jeden hlas.

Co si vlastně myslíte o fotbalových manažerech Vlastimilu Košťálovi a Pavlu Mokrém?

Něco z toho ani není do novin. Pan Mokrý je určitě velmi dobrý funkcionář okresního či krajského formátu. Ale že má odvahu vrhnout se do takovéhle funkce, když prakticky neví, jak funguje světový fotbal, a když neumí žádné řeči, to je hrdinství. A co se týče pana Košťála, tak on je zřejmě schopný manažer, ale nemá fotbal v srdci.

Celý národ se svého času bavil zveřejněnými nahrávkami o „kapřících, kteří připluli“, i když to tak úplně k smíchu nebylo, protože šlo o korupci. Jak jste vnímal vulgaritu těch nahrávek?

 Já myslím, že je dost zarážející, když se soukromý hovor dostane na veřejnost. V tom jsou naše zákony hodně tolerantní. Jsem pro to, aby to projednával soud, aby to byl důkazní materiál, ale toto nebyl ten případ. Navíc, kdybychom slyšeli bavit se kohokoli po telefonu, asi by to lepší nebylo. Odnesl to fotbal. Ale fotbal je obrazem společnosti. Ivan Hašek.

Narážíte na to, že korupce je u nás nejenom ve fotbale?

 Není jen ve fotbalu. Fotbal na to jen doplatil, protože je to věc veřejná a nejpopulárnější sport. Samozřejmé by mělo být, že když někdo jedná korupčně, musí být tvrdě potrestaný. U nás nejsou tresty nastavené tak, aby se někdo bál, na rozdíl od světa, kde je to už dnes opravdu přísné. Ale ono taky disciplinární komisi u nás vede jeden člověk už dvacet let. A dávno už mu ujel vlak.

Čistě teoreticky jste jedním z nejvážnějších kandidátů na post trenéra reprezentace po Karlu Brücknerovi. Ovšem toho vybírá právě Vlastimil Košťál...

On mě nevybere, s tím vůbec nepočítám. Ale jsem přesvědčen, že trenéra reprezentace by měl vybírat tým odborníků a ne jeden člověk, který ještě navíc přišel z byznysu.

Co budete vlastně dělat dál?

 Teď začnu pomalu jezdit na některé zápasy po Evropě a budu se snažit sbírat další zkušenosti. Jsem momentálně volný trenér, ale chtěl bych být minimálně čtyři měsíce doma, je mi to vzácné. Já si vážím domova a nejlíp se mi žije tady.

Baví vás ještě něco kromě fotbalu?

Rád zajdu do kina, včera jsme s manželkou viděli Dannyho parťáky trojku. Oddechovka, ale bezvadná. Nemám rád psychologické filmy, které špatně skončí, jsem z toho pak špatnej taky. Klasické happyendy vyloženě miluju.

Jen tak na okraj - ještě pořád jezdíte v porsche?

Zrovna teď ani jiné auto nemám. Jezdím v porsche už patnáct let, ale mám najeto jenom pět tisíc kilometrů. Z čehož vidíte, že ho moc nepoužívám.

Tak k čemu ho tedy máte?

Když jsem ještě hrál fotbal, byl jsem blázen do aut. Jak jsem viděl dobrý auto, hned jsem si ho koupil a měl z toho dobrej pocit. Jednu chvíli jsem měl asi šest aut, od všeho trochu. Ráno jsem se podíval, a když byl den takovej, tak jsem si vzal takový auto, a když byl makovej, zase makový. Ale z toho už jsem vyrost’. Musím si teď pořídit nějaký normální auto na Prahu, protože mám jen to porsche. A v něm to moc drncá.

  • 10Diskuse




Najdete na Lidovky.cz