Umíme hrát lépe. Byli jsme nervózní a nevěřili jsme si, mrzelo Bořila |
„Fotbal mi zatím vůbec nechybí, ale chtěl bych u něj jednoznačně zůstat. Chtěl bych si budovat trenéry nejen pro první tým, ale pro celý klub. Moc mě baví se tady v tom odvětví vzdělávat, a proto teď netrpělivě čekám, až se situace ve světě zklidní a já budu moci někam vyrazit a něco odkoukat. A když pak bude nějaká možnost, která mi bude dávat smysl, moc rád do toho půjdu,“ říká bývalý obránce v rozhovoru pro LN a plánuje, jak vyrazí na zkušenou do Juventusu nebo Dortmundu.
Lidovky.cz: Když sledujete svého syna, jak hraje, napadá mě jednoduchá otázka: Chybí vám fotbal?
Musím se přiznat, že zatím ještě ne. David Horejš (trenér Dynama ČB) mě furt láká, abych si s nimi šel zatrénovat. Ale já se musím přiznat, že jsem se od doby, co jsem skončil, ještě nerozběhl (směje se). Jednou jsem si vlastně zaběhal doma na páse, ale spíš se věnuji teď tenisu. Takže fotbal mi zatím vůbec nechybí.
Lidovky.cz: Kdybyste měl vybrat jednu radu, kterou byste synovi dal, která by to byla?
Vedu ho k tomu už od malička, a to nejen ve fotbale, ale i v životě. A to je to, že když něco dělá, tak to musí dělat na sto procent. Já mu vždycky říkám, že je jedno, co ve svém životě bude dělat. Jestli to bude fotbal, nebo to bude nějaká jiná profese, je to jedno. Ale jestli chce být nejlepší, nebo alespoň dobrý, tak to musí dělat na víc jak na sto procent. Takže spíš jde o to, aby měl zápal. Kluk teď začal v Dynamu, takže já mám zase chuť zajet se podívat na trošku jiný fotbal. Tady na ty kluky, který to dělají z lásky, a ne pro peníze. Ty emoce jsou krásný.
  |
Lidovky.cz: Chtěl byste být trenér?
Musím se přiznat, že trénovaní mě zatím netáhne. Ale od té doby, co jsem se vrátil a začal být v úzkém kontaktu s Jirkou Kohoutem a Davidem Horejšem, tak se mi moc líbí ten systém, který chtějí kluci hrát. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se vracel. Takže dneska, když už se dívám na fotbal, tak trošku jinýma očima.
Lidovky.cz: Jakýma?
Řeknu to asi takhle. David Horejš je fanatik. Když jsem ještě ten poslední rok hrál, tak mi v půl desáté večer přišli asi tři videa z nějakého zápasu a dotazy, zda jsem viděl tohle nebo támhleto. Takže jsem si prošel tím, že jsem se na to díval jak z hráčského hlediska, tak z diváckého, a nakonec i toho trenérského. Jsem za to moc rád, protože bych chtěl u fotbalu jednoznačně zůstat…
Lidovky.cz: Takže Vás spolupráce s Davidem Horejšem bavila…
Ano. Já mám hrozně rád ty trenéry, kteří umí dát svému týmu tvář a umějí s hráči vyjít. Takže když to převedu do světa, obdivuji Jürgena Kloppa i Pepa Guardiolu, protože jsou to fantastické osobnosti, a navíc umějí pracovat s těmi velkými egy. Když má člověk v týmu jednoho nebo dva egoisty, tak se to ukočíruje snad, ale když jich tam máte deset nebo patnáct, tak musíte mít charisma a musíte to umět a vědět co chcete. Ale já se spíš vidím v jiné roli.
Lidovky.cz: V jaké?
Chtěl bych si ty trenéry budovat nejen pro první tým, ale pro celý klub. Moc mě baví se tady v tom odvětví vzdělávat, a proto teď netrpělivě čekám, až se situace ve světě zklidní a já budu moci někam vyrazit a něco odkoukat. A když pak bude nějaká možnost, která mi bude dávat smysl, moc rád do toho půjdu.
Lidovky.cz: Díky své bohaté kariéře můžete vyrazit na stáže do velmi zajímavých klubů…
Máte pravdu. V Juventusu je Pavel Nedvěd, kterého znám od svých dvaceti let. Je mým obrovským vzorem. To nejen na hřišti, ale i jako funkcionář. Je to velký dříč a skvělý člověk, kterého jsem měl možnost poznat. Navíc můj agent Jirka Müller zastupuje i Pavla. Takže do Turína bych se chtěl moct podívat. Je jasné, že Juventus to dělá v absolutně jiných podmínkách než mi tady. Ale já říkám, že z každého klubu, malého i velkého, si můžete něco vzít. Ještě bych se mohl podívat do Dortmundu, ale tam to bude teď těžší. V realizačním týmu tam působí bývalý asistent trenéra z Besiktase. Pak se nabízí ještě jeden klub v Nizozemsku, kde má rovněž můj agent kontakty. Tam jsou kluby velmi podobné velikostí Budějovicím. Zwolle, Haag… Rád bych se podíval, jak to tam dělají. Jakou mají návaznost z mládeže na A tým, jaké hráče kupují…
Lidovky.cz: Kdybyste měl stát v čele klubu, jak by vypadali lidé, kteří by v něm pracovali?
Já bych si ho chtěl udělat podle svého. Nechtěl bych to dělat jako všude jinde v republice. Chtěl bych si vychovávat trenéry i fyzioterapeuty. Chtěl bych, aby si jezdili po stážích, z každé si něco odnesli a přenesli to do našeho klubu. Neměli by to dělat stejně jako tam, kde to viděli, ale měli by si z toho vždy odnést to správné. Fotbal jde dopředu, trenér může mít licenci, ale musí se i nadále vzdělávat. Mám rád lidi, kteří mají názor. Nemám rád ty pohodlné, kteří chtějí být za tři hodiny doma. Musejí pro klub udělat extrém, absolutní maximum. Tím ho posunou na další level.
Lidovky.cz: Když byste se měl zpětně ohlédnout za svou kariérou, jste maximálně spokojený? Je něco, čeho litujete?
Hodně lidé mi vyčítalo přestup do Udine, ale pro mě naopak to byl transfer, který mi ukázal, jak se má vůbec fotbal dělat. Myslím, že právě Itálie mě posunula úplně nejdál. Ale jediné, co mě opravdu mrzí, je to, že mi nedopadla Premier League. To by takový můj sen. Dvakrát jsem byl opravdu blízko.
Lidovky.cz: Mluvilo se o zájmu Fulhamu i později mistrovského Leicesteru…
Přesně tak. Ve Fulhamu už jsem jednou nohou byl. Už jsem tam byl na zdravotních testech, měl jsem připravenou smlouvu na čtyři roky. Ale právě ve Fulhamu jsou specifický testy, kde se běhá, podstoupil jsem i rezonanci kolen, kotníků… Pak mi bylo řečeno, hned dva dny po čtvrtfinále EURA s Portugalskem (2012), že jsem neprošel. Ale kvůli čemu, to mi neřekli…
Lidovky.cz: A Leicester? To mohla být pohádka.
Stejný příběh. Nevyšlo to rovněž kvůli tomu, že jsem v té době byl zraněný se svalem, který mi následně zachránil pan Kolář. Chtěli mě tehdy v zimě, kdy se zachraňovali, což se jim později povedlo. No a další rok vyhráli titul… Ale já říkám, jak to má být, tak to je… Já jen chtěl do Anglie, nabídek bylo dost, protože jsem byl zadarmo a zadařilo se na EURU. Chtěl mě Southampton, Everton…
Lidovky.cz: Ale neklaplo to…
Zpětně mě trošku mrzí, že jsem nešel na ty zdravotní testy někam jinam. Protože třeba Zdeněk Grygera, který ve Fulhamu působil, mě na ty specifika upozorňoval. Všude jinde člověka jen prohlídli, ale tady to bylo dvoudenní, detailní. Tehdy jsem měl strach, že když projde do médií, že jsem neprošel testy, bude problém sehnat něco jiného. Mohl jsem jít do Evertonu, Southamptonu a zkusit si, jestli na Anglii mám. Bylo mi devětadvacet, byl jsem v nejlepších letech. Nakonec jsem se ale rozhodl pro setrvání v Besiktasi.
V nominaci na fotbalistu roku UEFA poprvé není Messi ani Ronaldo, anketě kraluje Lewandovski či Neuer |
Lidovky.cz: Když už jsme nakousli EURO 2012, jaký byl Michal Bílek? Ten věčně propíraný, leč úspěšný reprezentační trenér?
To, že ho lidé neměli rádi podle mě vyplývalo z faktu, že je velký kamarád s Ivanem Haškem. Ten dělal tou dobou předsedu FAČRu a všichni si mysleli, že ho na post trenéra reprezentace dosadil jen proto, že jsou kamarádi. Já musím říct, že pro mě osobně byl trenér Bílek v reprezentaci jeden z nejlepších, jakého jsem tam kdy měl. On prostě věděl, jaké je síla mužstva. Tušil, že ten tým nemá na to, aby válcoval soupeře. Všichni žili ze zlaté éry Nedvědů, Poborských a Kollerů. Ale takový tam pak nebyli. Soustředili jsme se na defenzivu, se kterou jsme byli ve finále úspěšní. On nás dokázal skvěle takticky připravit a po psychologické stránce to zvládal skvěle. Jiní by plašili, on to zvládal famózně.
Lidovky.cz: Nakonec jste dokráčeli do čtvrtfinále…
Ano, i přes ten nepříznivý výsledek 1:4 s Ruskem na úvod se nám to povedlo. Kdybychom měli trošku štěstí, mohlo z toho být ještě více. Moc rád na to vzpomínám, pana Bílka beru jako velkého trenéra, který se k reprezentaci hodil, protože to s hráči moc dobře uměl. Věděl, kdy má pochválit, kdy zařvat…
Lidovky.cz: Vy jste ale v reprezentaci zažil i Karla Brücknera…
Ano, to byl obrovský odborník. Každý vám řekne, že když měl takové hráče, tak to měl snadné. Ale jak už jsme se bavili o Kloppovi a Guardiolovi… I trenér Brückner musel zvládnout velký počet dobrých hráčů, což se musí umět. On měl velkou autoritu, skvěle zvládnuté standardky, takticky uměl tým připravit na jedničku. Soupeře vždy dokázal dobře načíst a kluky vedle sebe dobře seskládat tak, aby to fungovalo. Zkrátka obrovský odborník. Jeho výsledky nejsou náhodou.
Lidovky.cz: Když se vrátím k tureckému angažmá, potkával jste se během něj s Milanem Barošem, který působil v konkurenčním istanbulském Galatasaray? Kdyby vás lidé viděli pohromadě, nebyl by to problém?
My jsme bydleli asi 40 kilometrů od sebe, takže jsme se scházeli vždycky před nebo po společném utkání. A lidé to brali v pohodě, asi by to bylo něco jiného, kdyby fanoušci tušli, že si dáme pak něco zadarmo na hřišti. Ale musím říct, že v zápase to vždycky jiskřilo. Teď, když jsem se vracel do Dynama a hráli jsme v Ostravě, tak už to byl jen lehký odvárek… Asi by to bylo něco jiného u hráčů, kteří jsou v těch konkurenčních klubech vyloženě nenávidění… Něco jako Felipe Melo, to byl opravdový psychopat, toho by tam možná fanoušci Besiktase i podřízli (směje se)… Bary byl v Turecku obrovská hvězda. Pokud se nepletu, tak byl dvě sezony po sobě nejlepší střelec. Byl tam pro něj opravdová modla. Ty zápasy mezi velkou istanbulskou trojkou se hrají vždycky za hranicí fair play. My jsme si vždycky hrozně nadávali během tich utkání, ale to vypráví hlavně Bary (směje se). Vypráví to tak, že já ho vždycky kopal a on dával pak góly... Po zápase jsme si vyměnili dres a šli na pivo. Je to pro mě velký kamarád, ač na hřišti nezná bratra.
Lidovky.cz: Ale istanbulská derby, to musela být vyloženě show ne? Červené karty, gesta…
To ano, až mi to někdy vadilo. Fotbal sice je show, ale oni si jen snažili získat svoje fanoušky. Proto dělali ty různé posunky a gesta. Dělali to i cizí hráči, protože diváci mají v Turecku obrovskou moc. Třeba v Besiktasi, když se na hráče začalo bučet, tak ho vedení dávalo hned příští přestupové období pryč. Tam, když se člověk nelíbil ochozům, neměl šanci vydržet dlouho. Proto se někteří chovali tak, jak se chovali.
Lidovky.cz: Takže ve srovnání s Itálií jsou fanouškové v Turecku absolutní fanatici?
Italové, to jsou taková malá odnož. Spíše velcí fanoušci. Ale o Turecku se nedá moc vyprávět, to se musí prostě zažít. Každý, koho jsem na zápas vzal a seděl na tribuně, tak říkal, že je to obrovský zážitek. Když se tam nedaří, tak člověk kolikrát večer ani nespí…
Lidovky.cz: A když obě země srovnáte s Izraelem?
Izrael má také fanoušky. Já byl tedy v malém klubu, ale třeba takový Maccabi Tel Aviv mají fanatiky. V porovnání s Tureckem nebo Řeckem to ale takový blázni nejsou. Ale třeba na život je Tel Aviv parádní. Poprvé, když jsem tam byl s Besiktasem v rámci evropských pohárů, tuším v roce 2011 nebo 2012, mě zaujalo. Když jsem odcházel z Turecka, měl jsem ho na seznamu vytoužených vedle Ameriky a Austrálie. Musím se přiznat, že jsem tam už nešel moc kvůli fotbalu, ale spíše kvůli životnímu stylu. Bydleli jsme asi sto metrů od pláže, byla to taková dovolená (směje se).
Lidovky.cz: Byl jste někdy opravdu blízko evropskému velkoklubu?
Vím, že se něco šuškalo o AC i Interu Milán, ale já jsem si pak přetrhl křížové vazy. To bylo tehdy, když jsem poprvé nastoupil za Spartu v evropských pohárech… Ale v roce 2012 jsem byl blízko i Seville, která pak třikrát vyhrála Evropskou ligu. Oni měli ale tehdy nějaké finanční problémy a já nechtěl po zranění riskovat.
Lidovky.cz: A lákala vás někdy Slavia?
I taková nabídka byla. Když jsem dostal v sedmnácti letech nabídku ze Sparty, tak mi po týdnu volal pan Říčka. Já jsem ho s díky odmítnul, protože jsem šel do Sparty. Táta je fanatický sparťan… Ale kdo ví, jak by to bylo, kdyby se ozvali první.
Lidovky.cz: Zkraje kariéry jste platil spíše za bouřiliváka, ale časem jste se zklidnil. Čím to bylo?
Já jsem byl kapitán ve všech mládežnických kategoriích, asi do šestnácti let… Ale byl jsem z obyčejné rodiny, která mi dala všechny základní věci. Najednou jsem se začal pohybovat někde úplně jinde, začalo se o mě psát… Já měl rád takové ty americké věci, byl jsem tím směrem hodně orientovaný, takže jsem si prošel i nějakými těmi výstřelky. Musím říct, že velký podíl na té změně má moje manželka, která mě hodně změnila. Sice věděla, že mám svou hlavu, ale dokázala mě zklidnit.
Lidovky.cz: Bavili jsme se o tom, jak je těžké dát dohromady několik egoistů… Byla to největší chyba Stramaccioniho Sparty?
Asi ano. Ale ten příchod najednou byl také špatný. Kdyby ty přestupy chodily postupně, mohlo si to třeba sednout. Ale nový trenér, nový realizační tým, nový hráči… Nevím, podle jakého klíče byli ti hráči vybíráni, trošku mi přišlo, že jen podle jmen. Myslím si, že klub by měl mít herní systém, do kterého si bude hráče vybírat. To podle mého názoru Stramaccioni nedělal. Za ty peníze mohli přivést úplně jinou kvalitu, kterou může následně prodat.
Lidovky.cz: A co ta nynější? Líbí se Vám trend Tomáše Rosického?
Určitě. Ty přestupy, které Sparta v létě udělala jsou nejlepší za poslední dobu. To, že se sem vrací český reprezentanti jako Ondřej Čelůstka nebo Láďa Krejčí je fantastický. Sparta má totiž skvělé mladé hráče, ale jen s nimi se to hrát nedá. Potřebují být vychovávaní tak, jako třeba v Ajaxu. Už do patnácti let jim musí být řečeno, že v osmnácti budou hrát mezi muži. Takový trend v našich klubech není, proto je dobré mít někoho, kdo je povede. Oba jsou navíc v nejlepších letech. Ještě mě mrzí jedna věc…
Lidovky.cz: Povídejte…
Že nevyšel Martin Škrtěl. Mnoho lidí by řeklo, že je třeba už starý. Já si myslím, že ještě ten rok nebo dva by si to odehrál. Byl by lídrem a srovnal by si kabinu. Dokonce i ten soupeř by z něj měl strach. Je moc pracovitý, osobně ho sice neznám, ale můj bývalý spoluhráč dělá asistenta v Basaksehiru, kde Martin působí… I pro českou ligu by bylo super mít tu frajera, který hrál asi osm let v Liverpoolu.
