Letos na jaře bylo zle. Záda ho bolela čím dál víc. Pohybový rentgen u profesora Koláře odhalil, že Ondřej Synek je méně ohybný v kyčlích, což v lodi dohání čtvrtým obratlem, jehož opotřebovaný výstupek se odlomil a obratel se posunul.
Synek dostal obstřik do páteře, zklidňoval zanícené nervy, rehabilitoval. Ovšem záda už ho budou při veslování pobolívat navždy.
„Je to starý harcovník. Zvládne to,“ tvrdí kouč Milan Doleček. „Loňský rok mu dodal sebevědomí. Zjistil, že i když se nachází v totální neformě, sezona se pořád ještě dá kvalitním tréninkem zachránit.“
Nastane pro Synka po stříbrné olympijské éře konečně i éra zlatá?
Váš trenér mi vyprávěl, že jste se od Londýna 2012 vůbec nezměnil, jen už nejste tak zdravý jako dřív. Má pravdu?
Jo, jsem už starej. A asi jsem i trochu dospěl.
Jak se to projevuje?
Nejsem takový janek jako dřív. Víc preferuju rodinný život než dobrodružství a vylomeniny.
Takže na motorce...
... už nejezdím vůbec, prodal jsem ji. Místo toho jsem postavil bazén, což byla ta nejlepší investice. Jsme v něm s dětmi pořád. Na motorku mi stejně nezbýval čas. Navíc jsem se na ní začal i trošku bát.
Hodně vás zaskočilo, když jste se na jaře dozvěděl, v jakém stavu je váš čtvrtý obratel?
Překvapilo mě to. Už 16 let jezdím na vrcholové úrovni - a někde se to projevit muselo, vždyť ani jednu sezonu jsem neměl odpočinek. Ale že budu mít rovnou zlomeninu obratle, jsem nečekal. Myslel jsem, že za tu bolest může jen únava. Profesor Kolář mi ale vysvětlil, že tu zlomeninu jsem mohl mít několik let a ani o ní nevědět.
Zatrnulo vám, že proto můžete přijít o olympiádu?
Existují pro mě i důležitější věci než vrcholový sport. Když mi děti řeknou: Táto, pojď s náma na kolo, pojď si zahrát fotbal - tak chci s nimi opravdu jít. Radši bych s veslováním skončil, než abych se dostal do stavu, že se nebudu moct vůbec hýbat.
ONDŘEJ SYNEK
|
Dbáte o sebe teď víc?
Začal jsem se víc protahovat a regenerovat. A po Riu si dopřeju delší odpočinek. Pokud budu s veslováním pokračovat dál, tak doufám, že bez následků.
V květnu jste navzdory léčbě bolavých zad na poslední chvíli odcestoval na regatu do Lucernu. Nemohl jste si pomoci?
Já se do Lucernu moc těšil a pak mi doktor doporučil, ať tam nejezdím. Z toho jsem byl smutný. Šlo o poslední šanci vyzkoušet si před Riem loď na pořádné dráze. Proto jsem tam nakonec přece jen odjel, i když mě záda bolela. Šel jsem tam dost přes bolest, rozveslovávání bylo strašné. Ale závod byl super.
I když vás v něm porazil váš věčný sok Mahe Drysdale?
Tehdy jsem ještě neměl dotrénováno a doladěno.
Teď už máte?
Věřím tomu. Ale můžete se cítit super a přijde závod a všechno se převrátí. I to se mi často stává.
Záda bolí jen přiměřeně?
Trošku. Hlavně než sednu do lodě a zahřeju se. Ale to nehrotím.
Jste v Riu ve zvláštní roli, od minulé olympiády jste neprohrál ani na jednom světovém šampionátu. Je taková pozice injekcí sebevědomí, nebo i závažím?
Jo, třikrát jsem vyhrál svět, i když naposledy hodně těsně. Největší injekcí je vědomí, že na to pořád mám. Naopak závažím je, že tu každý ode mě očekává útok na zlato.
Takhle natvrdo vám to říkají?
Všichni. Soupeři přijdou a provokujou. Třeba Chorvat Martin vždycky rejpe, jak je na tom výborně a jak já jsem špatnej.
Zatím působíte dost vysmátě.
Je ještě daleko do závodu. V pátek už začnu být nervózní. Teď pořád jen trénuju, žádné rozptýlení nemám, tak se snažím rozptylovat tím, že se směju. (Kouč Doleček: Do závodu už vysmátý jít nesmí, to bych pak dopředu věděl, že to blbě dopadne. Když se závodu nebojí, není jeho organismus připravený na pořádný výkon. Ale teď se ještě může smát.)
Co vás nejvíc rozesmálo?
Před odletem, při soustředění na Slapech, tam místní štamgast přišel do hospody, dal si pár piv a říkal: Vy letíte na tu olympiádu a tam je ten virus kika. Já mu povídám: Kika? To je přece nákupní dům. Dneska ráno mě tu bodnul komár. Tak teď nevím, jestli mám kiku.
Už vás v Riu pohltila olympijská atmosféra?
Zatím moc ne. Ještě se ani moc necítím, že jsem na olympiádě. Nikde tu moc nevidím její symboly. Jindy jsme přistáli a už na letišti visely kruhy a vlajky. Tady nic. Navíc drhne organizace. Připadám si spíš jako na nějakém svěťáku. (O chvíli později lamentuje: Tak to vidíte, autobus do vesnice, co měl odjet až za 12 minut, mi ujel už teď. Tohle jsou věci, co nabourávají pohodu.)
Po londýnském olympijském finále jste se snažil vzbuzovat dojem, že máte radost ze stříbra. Jenže ve skutečnosti vás tehdy pořádně hryzalo, že jste nevyhrál, že?
Tak to bude vždycky. Stejné pocity jsem měl, když jsem na mistrovství světa 2011 prohrál o půl metru. A loni Mahe Drysdale taky nebyl šťastný, že jsem ho porazil o tak malý kousek. Myslel už, že mě zařízne. Ale snažím se sám sebe přesvědčit, že olympiáda je natolik vyhrocený a všemi sledovaný závod, že tady se každá medaile vyhrává.
Pozorujete se s Mahe Drysdalem navzájem?
Ještě jsem ho v Riu na vodě neviděl. Ale jinak vždycky když se mineme, pokukujeme po sobě. Na minulém mistrovství světa bylo až vtipné, když jsme jeli oba frekvenční trénink vedle sebe. Všichni na břehu najednou vytahovali dalekohledy a sledovali, co se to děje.
Naháníte se už 11 let, vaše rivalita je mimořádná a strhující. Nezdá se vám někdy o něm?
Nezdá. Ale myslím si, že jeden bez druhého bychom nebyli ve světě veslování tam, kde jsme. My se potřebujeme navzájem. Potřebujeme tu naši rivalitu. Celý veslařský svět se těší speciálně na skif, protože tam jsou Synek a Drysdale a nikdo neví, jak to dopadne. Jakmile jeden z nás skončí a druhý bude pokračovat, už to nebude úplně ono.
