Šimák: Život byl jeden velkej mejdan

LN Po návratu z léčebny jste kvůli nemoci stačil odehrát jediné utkání, v němž B-tým Sparty prohrál na Xaverově 0:3. Sklidil jste ale pozitivní reference...
Pozitivní snad mohlo být jen to, že jsem vydržel hrát celých devadesát minut, což mě překvapilo. Byl jsem rád, že fyzička za ty tři měsíce nešla dolů, spíš byla lepší.

LN Znamená to, že jste se u Apolináře udržoval v kondici?
Hlavně díky kondičnímu trenérovi Aleši Kaplanovi, kterého mi Sparta přidělila - čtyřikrát i pětkrát týdně za mnou jezdil, a v léčebně mi vyšli vstříc taky. Ze začátku, dokud večer bylo světlo, se dalo trénovat v zahradě léčebny, protože náš program tam končil až po sedmé večer. Trénink jsme zaměřili na sílu stehen a na rychlost, vytrvalost se tam dělat nedala. Později, když už byla večer tma, jsem jezdil na rotopedu, skákal přes švihadlo a posiloval.

LN Když jste vstoupil do léčebny poprvé, byl to velký přechod?
Byl to docela šok. Člověk jen kouká, protože se nevyzná v tamním řádu, a taky mi nejdřív připadlo, že nás tam chtějí urážet. Byl jsem zařazený do skupiny Mrskoši a přišlo mi, že nás tím chtějí provokovat. Pak mi řekli, že Mrskoš byl jeden z prvních vyléčených alkoholiků, co se už nenapil, jenže já byl hodně vyjukanej. Později mě ale mile překvapilo, že většinou byli kolem normální lidi, se kterými se dalo dobře povídat.

LN Nebylo vám vaše jméno známého fotbalisty na obtíž?
Ani ne, i když tam byli lidi, kteří o fotbalu něco věděli a hned se ke mně hrnuli, zatímco jiní byli opatrnější. Ale neměl jsem tam žádný konflikt, se všemi jsem vycházel. S někým líp, s někým hůř.

LN Jak vlastně léčba probíhala?
Od pondělka do pátku se něco dělalo už od šesti až do těch sedmi hodin večer. Víkendy byly volnější a po třech týdnech mi povolili i návštěvy.

LN A co vaše odvykací kůra? Byl to velký boj?
Ani moc ne. Ale ze začátku mi šíleně vadilo ranní vstávání. V šest na nohou, s tím jsem se tři nebo čtyři dny nemohl smířit. Za deset dnů se to ale otočilo a večer mi bylo strašně smutno, protože jsem vedle sebe neměl přítelkyni Michalu.

LN Vaše přítelkyně vás pak zřejmě navštěvovala nejčastěji...
Přesně tak. Taky za mnou byl asi pětkrát trenér Hřebík (do začátku října trenér Sparty - pozn. red.), pan Křetínský (šéf Sparty - pozn. red.), můj nejlepší kamarád, rodiče a další lidi. Všichni mě hodně podporovali.

LN Ten kamarád byl spojený s vašimi alkoholickými dýchánky?
Ten ne, myslím Lukáše Němce.

LN Otázka padla proto, že několik vašich kamarádů bylo právě z „mokré čtvrti“. Nemáte strach, že je teď ztratíte?
Tak takový strach určitě nemám, protože jsem zjistil, že oni už v mém životě nemají místo. Klidně se jich vzdám, protože v abstinenci by mi moc neprospívali.

LN Promiňte, ale to jste v léčebně ani jednou nepocítil „absťák“?
Ne, fakt ne. Já se totiž s pitím nedostal tak daleko. Abstinenční příznaky, které jsou charakteristické pro větší pijáky, se mě netýkaly.

LN Zažil jste v léčebně něco takového?
Moc ne, znám to z vyprávění a při léčbě se to i probírá. Nejhorší je záchvat delirium tremens, kdy člověk přestane třeba po patnácti letech konzumovat alkohol, což ho uvede do transu. Byl tam pacient, který měl pod pažemi rozedřenou kůži - byl připoutaný k posteli, a jak o sobě nevěděl a pořád sebou házel, tak si tu kůži úplně sedřel.

LN Léčit jste se šel dobrovolně?
Bylo to po takovém uvážení a domluvě. Zjara jsem se začal léčit ambulantně a slíbil jsem, že když abstinenci poruším, tak do léčebny půjdu. Potom jsme se domluvili s trenérem Hřebíkem a s doktorem. Chtěl jsem tam jít.

LN K onomu porušení abstinence došlo hned zkraje letní přípravy, kdy jste nepřišel na první trénink. Bylo to tak?
Tři měsíce jsem se držel, ale o dovolené jsem zrecidivoval. Bylo to v Táboře, kde jsem se bohužel sešel se starými známými. Do Prahy jsem přijel včas, ale ráno mi bylo tak špatně, že jsem nevstal. Na Spartu to mám deset minut, ale nepřijel jsem.

LN Mimochodem - vzpomenete si na začátek celé vaší kalvárie?
Myslím, že to byl neúspěch v Leverkusenu, kam jsem přišel v létě roku 2002 jako nejlepší střelec druhé ligy z Hannoveru. Byl jsem zvyklý hrát, nikdy jsem nedělal náhradníka. Potom ale přišel velký tlak, mužstvu se přestalo dařit a já to jako nováček, který měl nahradit střelce Ballacka, odnesl. Tehdy jsem hodil fotbal za hlavu a začal hodně pít. Vlastně každý večer jsem utápěl neúspěch v alkoholu.

LN Váš začátek v Leverkusenu přece ale vůbec špatný nebyl...
Nebyl, první tři kola jsem měl nejlepší hodnocení, ale potom mi to přestalo jít. Namísto, abych přidal v tréninku a vybojoval si místo zpátky, jsem začal pít.

LN Loni v létě jste se objevil ve Spartě a byť vaše kondice nebyla ideální, časem se to zlepšilo...
Měl jsem chvilky. Vždycky na soustředění jsem nepil, tam se ani nedalo, takže jsem třeba měsíc kvalitně potrénoval. Naposledy to bylo za pana Hřebíka - byl jsem v základní sestavě, ale na konci posledního soustředění jsem se zranil, tak jsem začal znovu pít a zase se dostal dolů. Potom jsme se dohodli na tom ambulantním léčení.

LN Váš slavný předchůdce Jan Berger, který absolvoval léčbu v roce 1983, říká, že jste měl u Apolináře výhodu, protože už byly zrušeny takzvané blinkačky. Víte, o co šlo?
To bylo dřív, teď už se to nedělá, protože je to nebezpečné. Berete tabletu antabus, sestřičky vám dají váš oblíbený alkohol, pijete a oni pozorují, jak zvracíte. A takhle to jde několik dní za sebou, hrozné. Ale antabus se dává pořád, když ho někdo chce. Je to taková ochranná berlička v prvním roce abstinence, protože se říká, že první rok je nejtěžší.

LN Vy jste si antabus vyžádal?
Vyžádal, mám s ním dobrou zkušenost. Tříměsíční ambulantní léčba, co jsem absolvoval od jara, byla celkem úspěšná i díky němu. Je náhoda, že jsem odjel na dovolenou na poslední chvíli a nestihl ho přibalit. Mít ho, možná jsem první trénink nezmeškal.

LN Berete antabus každý den?
Stačí dvakrát týdně. Beru ho pravidelně na Spartě.

LN Změnil vás pobyt v léčebně nějakým zásadním způsobem?
Určitě. V náhledu na život, v chování, v přístupu k okolí.

LN Jste doživotně vyléčený?
Tak to vím na sto procent, že ne. Myslet si, že po třech měsících v léčebně je problém za mnou... Tohle je doživotní boj. Člověk může třicetkrát odmítnout, ale potom mu přeskočí v hlavě a... Je to těžké.

LN Máte nějaký recept, jak se vyhýbat alkoholu?
Mám. Hlavně teď ze začátku nehodlám vyhledávat staré známé, oblíbené diskotéky a bary, večery trávím doma. A je tady moje partnerka Míša - v životě mi moc pomáhá.

LN Pije alkohol?
Pije, ale je to takový konzument, který si třeba dvakrát do měsíce zajde s kamarádkami na dvě sklenky vína. Byla ochotná držet se mnou basu, ale řekl jsem jí, že ji nechci omezovat. Pro mě přece nebude problém dát si na uši sluchátka, usnout a probudit se, když přijde.

LN Přemlouvala vás v době, kdy jste se kamarádil s alkoholem?
Vlastně třikrát jsem se pokoušel s tím skoncovat. Dvakrát anonymně, chodil jsem za lékaři. Jednoho mi doporučila Míša a byli jsme za doktorem tady v Praze, podruhé šlo o ambulantní léčbu za pana Hřebíka, potřetí u Apolináře. Takže hned od začátku to bylo z její hlavy. Tehdy jsem o tom ještě moc nepřemýšlel, vůbec jsem život nebral vážně -byl to jeden velkej mejdan. Od září 2003 jsem skoro rok nehrál, když jsme se seznámili. Peníze, chlast, zábava, a to bylo všechno. Potom jsem se zamiloval a začal trochu poslouchat, co mi Míša říká.

LN Co je teď silnější - touha vrátit se do velkého fotbalu, anebo chuť přemoci alkohol?
Myslím, že fotbal je na prvním místě.

LN A alkohol?
Áááách, já nevím... Teď se cítím hodně silný a myslím, že po tom, co jsem zažil a čím vším jsem prošel, už pít nebudu. Docela si v tom věřím, takže se chci ve fotbale vrátit tam, kde jsem byl.