Mluvil jste o čtyřech medailích. Nešlo o přehnaný optimismus?
Říkal jsem, že ti a ti mohou, ale že je to sport. Bohužel se to nezvládlo. Z Göteborgu 2006 jsme vezli čtyři kovy, ale z jejich majitelů závodí už jen Bára Špotáková. Nicméně druhá vlna, která v Göteborgu výsledkově chyběla, je tady zastoupena zeširoka a mnozí se umístili vysoko. Nejsem nespokojený.
Několikrát se ukázalo, že tabulkové pořadí nerozhoduje. Jaká největší zklamání jste prožil?
Tabulkové pořadí je psychická berlička pro některé sportovce. ME je závod, kde je třeba ukázat to, co v sezoně. Někdo to zvládne, někdo ne. Já spíš s podivem sledoval kvalifikaci Cechlové. Čekal jsem, že se do toho obuje... Z toho jsem smutný. Jenže ne každému se podaří udělat si tu osobák nebo se přiblížit k výkonu roku. Každý má jinou psychiku.
A příjemná překvapení?
O Báře se bavit nemusíme, brzdil ji loket, a obstála. Ale Lenka Masná, Jakub Holuša, Denisa Rosolová, Eliška Klučinová, Pepa Prorok, Jiřka Ptáčníková... Všichni, kteří si sáhli na osobní rekord. Je mi líto těch, kteří pomýšleli na kov, ale buď vlastní chybou nebo z jiného důvodu se na ně nedostalo.
I přes jedinou medaili má výprava dalších deset atletů do osmého místa, před čtyřmi lety to byli jen dva. O čem to svědčí?
Právě to mě drží v optimistické náladě. Jsem smutný, že to necinklo víckrát, ale za rok je MS, pak olympiáda a doufám, že to ty lidičky, kterým chyběl ke stupňům kousek, nakopne ještě víc. Perspektiva je velká. Proto říkám, že to teď není úžasné, ale dá se na tom stavět, máme 16 umístění na finálové úrovni.
Někteří atleti říkali, že finále nezvládli hlavou. Nezvažujete spolupráci s psychologem?
Je to na zvážení. Ale bavili jsme se o tom s Honzou Železným a došli k závěru, že je normální, když někdo míří vysoko, a je tudíž pod tlakem. Tohle byla úžasná příležitost si to vyzkoušet, je to lepší než zkoušet to v olympijském roce. Člověk tu odolnost musí najít v sobě.
