Šampioni po letech: Boxer ukazuje, kudy z ulice. A pořád naráží

Se svými dvěma československými a pěti národními mistrovskými tituly v kategorii do 54 kilogramů nedílně patří mezi největší osobnosti tuzemské boxerské historie.

Malý šlachovitý ranař se dostal ke své vášni náhodou; nebo možná naopak nejpřirozeněji, jak mohl. V patnácti vyrazil se dvěma svými bratry v rodné Plzni na zábavu, kde tři starší kluci začali nadávat nejmladšímu bratrovi do „špinavejch cikánů“. Výbušný Stanislav neváhal a dva provokatéry zpacifikoval, třetí raději utekl. Jedním z přihlížejících byl i trenér boxu, který se při příjezdu Veřejné bezpečnosti Tišera zastal a řekl mu, že má talent, ať jde k němu boxovat.

Trenér se v odhadu nemýlil, mladý boxer začal brzy nahánět strach i v ringu. V 18 letech po něm sáhly legendární Uhelné sklady a stěhoval se do Prahy. Dostal pozvánku do národního výběru, Československo nakonec reprezentoval celkem pětadvacetkrát.

Olympijský sen zhatil bojkot

Vůbec nejvíc se mu dařilo před olympiádou v roce 1984, kdy v národním dresu za rok a půl ani jednou neprohrál. Před sportovním svátkem v Los Angeles si věřil na medaili, měl to být vrchol jeho kariéry.

Jenže celý východní blok (kromě Rumunska a Jugoslávie) se rozhodl letní hry na americkém území bojkotovat, podobně jako čtyři roky předtím nepřijelo 65 zemí na popud USA do Moskvy kvůli sovětské invazi do Afghánistánu.

Tišerův olympijský sen se rozplynul. „Od té doby už jsem svoji vlast nechtěl reprezentovat,“ vzpomíná pro Lidovky.cz. Na svazu si vymohl, že je ochoten startovat pouze v mezistátních utkáních, ne na velkých turnajích.

V roce 1991 svou bohatou profesionální kariéru po 25 letech uzavřel.

A co teď?

Zřídil si živnostenský list a založil malou firmu na úklid se dvěma zaměstnanci. U toho ale nakonec neskončilo. Když začala firma vydělávat, pustil se do realizace svého nápadu.

„Bylo po revoluci, kdy se ta naše romská mládež začala ve velkém srocovat po parcích. Možná i proto, že se bála rozmáhajících se skinů. Jenom se poflakovali a čichali toluen, na dražší drogy ani neměli peníze. Tak jsem si řekl, že pro ně musím něco udělat,“ vypráví.

Za vlastní peníze, které stihl naspořit, si pronajal první tělocvičnu a začal trénovat. Pak se stěhoval do Libně, ale i tam si majitel časem našem lukrativnějšího nájemce.

Od roku 1994 se konečně natrvalo usadil. Sklepní tělocvičnu na pražském Havlíčkově náměstí postupně přizpůsobil boxerským podmínkám a založil Box Club Žižkov.

Trávil tu denně celé odpoledne až do večera, od příchozích nic nevybíral. „Vždyť můžete chtít od cikána nějaké peníze? Žádné stejně nemá,“ směje se. Těm v největší nouzi kupoval ze svého i boxerské rukavice.

Po 15 letech přišla radnice Prahy 3 s iniciativou rozsáhlé rekonstrukce prostoru na Centrum kontaktních sportů. Tišerovo nadšení bylo na rozdíl od ostatních střízlivé. Už při natáčení filmového dokumentu Oči tygra, který vznikal na jeho počest a právě v té době, tušil možný problém: „Modernější vybavení, posilovna, to je všechno krásné. Jen abychom to pak mohli ještě vůbec využívat.“ Obával se správně.

Rittig je kamarád, ne zločinec

Z každodenních setkání se staly nejdřív tréninky třikrát týdně, nakonec byl nepohodlný samorost bojovými kroužky, fungujících na komerční bázi, vytlačen úplně. Tak jako už tolikrát na samém začátku musel řešit stejný problém – prostor, ve kterém by mohl své bohulibé poslání opět provozovat.

Při té příležitosti si vzpomněl i na starého známého Iva Rittiga. „Znám ho od doby, kdy jsme spolu boxovali v klubu. To, co udělal, mu umožnily zákony. Nebral bych ho jako zločince, ale jako člověka, který umí pracovat s penězi a pohybovat se v právu.“ Tišer otevřeně přiznává, že si i on během mládí nadělal pár průšvihů, což mu teď pomáhá k lepšímu pochopení některých problémových jedinců, kteří k němu do klubu zavítají.

„S Rittigem jsme kamarádi, ale už dlouho jsme se neviděli. Nakonec jsem na něj ani nesehnal kontakt, aby mi pomohl,“ říká s nadhledem a zdůrazňuje, že nesdílí celospolečenskou démonizaci Rittigovy osoby. „Byla to systémová chyba, chyba politiků, ne selhání jedince.“

Nakonec se zvládl znovu usadit i bez prominentního přítele. Po několika dalších rychlých stěhováních našel dlouhodobější, ale přesto pouze dočasný a omezený azyl v tělocvičně základní školy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Zatím zde může trénovat pouze od pátku do neděle.

Přesto Tišer nepřestává doufat v lepší časy. Starostka městské části je s ním v kontaktu a vhodný nebytový prostor prý intenzivně hledá.

„Teď v sobotu jedeme na závody, potřeboval bych se s klukama připravovat i přes týden. Ale pořád by mohlo být hůř,“ říká nezlomně stále agilní sedmapadesátník na nedělním večerním tréninku, kam dorazilo zhruba dvacet žáků.

Napravoval i skinheady

O moc víc by se jich do útlého prostoru ani nevměstnalo. „Míval jsem jich i pětapadesát, to nemá nikdo, vážně nikdo,“ vypráví, když prochází mezi dvojicemi, které proti sobě nacvičují domluvenou sestavu lehkých úderů.

DO OČÍ SE DÍVEJ! Stanislav Tišer pracuje se svými žáky i přes jejich velký počet velmi individuálně.

„Nikdo si tu přede mnou nikdy nedovolil někomu ublížit, jsme tady všichni taková velká rodina. A rozmanitá, jsou tu Romové, bílí, Ukrajinci, Bělorus, Kazach, Ital, mladí i v hodně pokročilém věku. A to sem chodili i ti skinheadi, ale nenávist vždy zůstala venku. Někteří i díky tomu těch rasistických nesmyslů nechali,“ říká pyšně. „Stejně jako několik feťáků zůstalo čistých.“

Jeho idea je jednoduchá a neměnná – pomoci lidem na scestí k vnitřní disciplíně, a tím pádem i lepšímu životu a talentům, kteří o to stojí, předat letité zkušenosti a dát jim možnost nastartovat profesionální kariéru. 

„Dokud budu mít kde, budu trénovat dál. Vždyť co bych dělal doma? Na vysedávání s manželkou u televize jsem ještě pořád moc mladej.“

Televizní dokument o Stanislavu Tišerovi Oči Tygra