Malebné Jevany, na dohled Kostelec nad Černými lesy, z druhé strany za rybníkem téměř meditační oáza v podobě Voděradských bučin.
Odtud vyráží Michal Barda na svá jednání a školení, velkou část práce totiž zvládne ze svého tamějšího bydliště, kde si zřídil příjemný home office.
„Snažím se vždy toho vměstnat co nejvíce do jednoho dne, takže vyrážím do Prahy jen párkrát v týdnu,“ vypráví o svém současném životě pro Lidovky.cz.
Zklidnil se, ale bývaly časy, kdy ho doma moc nevídali. Už během hráčských let si nedokázal představit, že by nestudoval, posléze nepracoval. „Tehdy to bylo snazší, ale jsem přesvědčen, že studovat u vrcholového sportu je možné i dnes.“
Šampioni po letechSeriál přináší příběhy sportovních hvězd let minulých o tom, jak je těžké se srovnat s koncem kariéry a najít nové místo, smysl a uplatnění v „civilním“ životě. Na stránkách Lidovky.cz přinášíme nový díl každý týden. Všechny dosavadní díly naleznete ZDE. |
Od puberty ho zajímala především literatura a psychologie. „Jenže rodiče mi řekli, že za režimu, který tady vládl, bych těžko zrovna v těchto oborech dosáhl nějaké tvůrčí svobody. Tak jsem šel studovat elektrotechniku na ČVUT, bylo to rozhodnutí z rozumu.“
Chytal za Slavii, až na odloženou vojenskou službu se po zisku inženýrského titulu přesunul do Dukly Praha.
„Měl jsem to spíše obráceně, než většina ostatních. Nikdy jsem nemyslel, že budu dělat takzvaně sportovce, nechal jsem se zbláznit až na vojně. Do 25 let jsem žil s tím, že je pro mě sport jen zábava a taková rovnováha ke študování.“
Když mu po roce vcelku pohodová vojna skončila, rozhodl se v Dukle zůstat. Ale vydupal si, že mu bude umožněno dál rozvíjet i svou profesní kariéru. Vojáci vyhověli.
„Zařídili mi místo ve výzkumáku, který se dnes jmenuje CASRI a funguje již mnoho let při armádě jako špičkové výzkumné pracoviště pro vrcholový sport. Já jsem se tam staral o elektroniku a bastlil přístroje, aby se vůbec dalo něco měřit.“
Politika překazila sny
Trenér Jiří Vícha tehdy budoval v Dukle tým vítězů. Jeho správná cesta se odrazila při legendárním finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1984 proti jugoslávskému Šabacu.
Barda tehdy v historicky prvním finále, které rozhodovaly sedmimetrové hody, tři pokusy soupeřů zastavil a z Dukly se stal i papírově jeden z nejlepších týmů světa. Vše mělo vyvrcholit za tři měsíce na olympijských hrách.
„Pamatuji si, že už tehdy po příchodu do šatny jsme se začali sázet, že tu olympijskou placku uděláme. Sedm nebo osm hráčů Dukly totiž tehdy bylo v reprezentaci,“ vzpomíná Barda. Jenže medailový sen se rozplynul ještě před odletem.
Do Los Angeles ten rok z politických důvodů žádný český sportovec neodcestoval, nařízenému bojkotu z Moskvy se z východního bloku vzepřela pouze Jugoslávie a Rumunsko.
„Frustrace je velký eufemismus pro to, co jsme prožívali. Větší šanci na olympijskou medaili po Mnichovu 1972 česká házená nikdy neměla. Zlatá v Los Angeles byla Jugoslávie – podobně jako u Dukly tvořil jejich národní tým převážně Šabac, druhé bylo Západní Německo, které se na olympiádu kvalifikovalo až dodatečně po našem odstoupení.“
Trenér Vícha tehdy hořkost nezkousl a Dukly i reprezentace se vzdal. I Barda, ve své době absolutní světová špička mezi brankáři, začal uvažovat o zahraničí.
„Začala se objevovat možnost odchodu. Podmínkou byl pokročilejší věk, aby člověk už nebyl zajímavý pro reprezentaci. Mě bylo 32 let, ale odcházel jsem jako první reprezentant.“
Bývalý vynikající házenkářský brankář Michal Barda se věnuje práci v IT.
Vybral si Německo. Bundesliga už tenkrát znamenala něco jako NHL v hokeji, pro Bardu však byla ještě větším lákadlem nová profesní zkušenost na Západě.
Domluvili mu IT pozici ve špičkové robotické firmě, která dokonce spolupracovala s NASA a Barda najel na podobně náročný denní režim jako předtím na Dukle.
„I když začátek byl tvrdý – jazykově i tím šokem z práce v průmyslovém kapitalismu oproti socialistickému plánování – bylo to skvělé a přesně to, co jsem chtěl.“
Po pěti letech praxe v Německu se v roce 1992 vrátil do Československa – tak jak plánoval. Netušil však, že do svobodného.
Zkusil se chytit na volné noze, ale brzy si uvědomil, že bez zázemí větší společnosti se nemá možnost dostat k zajímavějším projektům velkého rozsahu.
Nastoupil k německé firmě, které se zabývala implementací programu SAP – dodnes předním softwarem velkých firem pro řízení financí, logistiky nebo personalistiky (HR).
Výzva a šance jako hrom! Vypracoval se do pozice ředitele IT, zodpovídal za interní IT systémy v pěti zemích.
V té době už byl trenérem české reprezentace, nasazení držel na hraně únosnosti. Když byl po pěti letech od národního týmu odvolán, kývl zase zaměstnavateli, že si přibere na starost celou firemní personalistiku. „Trochu jsem v té době bláznil,“ přiznává s odstupem. Nadšení a zvědavost ale byly mocnější.
Musel znovu začít studovat, dodělal si titul MBA v ekonomii. „Když se sečetlo IT i HR, měl jsem pak na starost 18 zemí.“
Společnost opustil
Firma se vyvíjela až do roku 2010, kdy ji koupila německá konkurence. Barda po dlouhém zvážení odešel a od té doby je na volné noze.
„Nabízím služby ajťáka, řízení projektů, strategické řízení, management consulting, business koučování. Výhoda je, že si život řídím sám, takže mohu dělat věci, které mě baví. Neměnil bych,“ tvrdí.
Kontakt s házenou udržuje skrze předsedání české trenérsko-metodické komisi. Dříve ve stejném úseku pracoval i na mezinárodní úrovni, dnes s Mezinárodní házenkářskou federací (IHF) spolupracuje na lektorské bázi, stejně jako s Českým olympijským výborem.
Za život nasbíral i zkušenosti ze sportovní funkcionařiny, ale třeba šéfovat házenkářskému svazu ho neláká.
„Nejsem správný člověk. Jsem příliš netrpělivý a mám příliš vysoké nároky. Také nejsem politik a příliš říkám věci na plnou pusu,“ říká s úsměvem.
Jediné, na co si postěžuje, je málo času. Chuť zapíchnout profesní kariéru a jen tak rozjímat ale ještě nemá.
„Baví mě pracovat. Já nemám čas na věci, které mě baví. A těch je stále více, chtěl bych se hodně věcí naučit a mně připadá, že mi stále více chybí čas. V takovém rozpoložení ho nechci ztrácet s věcmi nekvalitními nebo poněkolikáté vysvětlovat věci, které mi připadají jasné, nebo které jsou už x-krát vyzkoušené. I proto si nemyslím, že bych byl dobrým předsedou,“ zopakuje a zakončí inspirativní povídání úsměvem zrcadlícím jeho upřímnou životní spokojenost.
