Od útlého věku je v jednom kole. Usměvavá brunetka začínala se sportovní gymnastikou a později přešla na atletiku. Ve skoku o tyči vyhrála třikrát mistrovství republiky, v roce 2007 zazářila i na světovém šampionátu v Ósace, kde brala stříbro.
Kateřina Baďurová-Janků dostává od svého manžela 465 růží za překonání rekordu.
Sport ji naučil být pořád v zápřahu. A zvyklosti z atletického oválu si Baďurová-Janků přenesla i do pracovního života. „Když polevíte, zpátky se drápete ztuha. Ale těžko se obě tyto etapy porovnávají,“ říká pro Lidovky.cz.
Před pěti lety si vzala výškaře Tomáše Janků, který ji poté, co překonala český rekord 4,65 metru, obdaroval kyticí 465 růží. Spolu mají dvě dcerky: mladší je rok, té starší budou brzy čtyři.
Baďurová ukončila aktivní kariéru už ve 27 letech kvůli vleklým zdravotním problémům. Definitivní stopku jí vystavilo zraněné koleno, předtím však laborovala takřka s každým svalem i kloubem. „Snad kromě loktů, ty mi držely vždycky,“ směje se.
„Kdybych chtěla, mohla jsem ještě pokračovat. Ale už jsem na to neměla sílu. Jenom bych prodlužovala trápení. Nechtělo se mi znovu dřít a těžce se přibližovat optimální formě,“ říká.
  |
Brzkého konce ale nelituje. V atletickém oddílu Dukly Praha dostala brzy funkci šéftrenérky – mimo jiné řídí ekonomiku, hospodaření a zajišťuje potřebné vybavení na trénink. Baďurové tehdy volnou pozici nabídl Jaroslav Priščák, bývalý reprezentant ve trojskoku.
„Je to práce, kterou by mohl vykonávat kdekdo. Pan Priščák oslovil mě, protože jsem se v tom prostředí pohybovala a přibližně vím, jak co chodí. Většinou sedím v kanceláři, ale baví mě to.“
Šampioni po letechSeriál přináší příběhy sportovních hvězd let minulých o tom, jak je těžké se srovnat s koncem kariéry a najít nové místo, smysl a uplatnění v „civilním“ životě. Na stránkách Lidovky.cz přinášíme nové díly vždy ve středu ráno. Všechny dosavadní díly naleznete ZDE. |
V současnosti si však dává pohov, jelikož je na mateřské a stará se o růst druhé dcerky. Přesto nezahálí. „Jsem pořád na telefonu nebo na mailu. Občas toho mám opravdu dost. Tak rok už jsem se pořádně nevyspala, takže když můžu, hned to doháním,“ naznačuje.
Nedokáže dělat věci napůl. Když někde ubere, na druhé straně zase přidá. Dost ji nyní vytěžuje provoz speciální mateřské školy zaměřené na pohyb, kterou před šesti lety v Horoměřicích na západ od Prahy založila.
Cílem Baďurové je vybudovat v dětech kladný vztah k pohybu. „Skvěle to funguje, máme dobré jméno. Rodiče si u nás dokonce na rok nebo dva dopředu rezervují místo,“ líčí nadšeně.
S kamarádkou též spolupracuje na projektu, jenž se snaží zlepšit tyto aktivity ve školách. Podle bývalé atletky jde v České republice o výrazný problém, který je potřeba řešit. Především tedy ve městech.
Kateřina Baďurová-Janků pózuje při fotografování na obálku magazínu.
„Když vidím, jak rodiče jen převážejí své děti z místa na místo a pak nám je ve věku čtyř let přistaví v kočárku, nestačím se divit. Doufám, že se to začíná zlepšovat. U nás se kluci a holčičky učí hýbat hlavně zábavnou formou.“
S dětmi prý pracuje nejradši. Odmalička se starala o postiženého bratra, místo učitelky či speciálně školené vychovatelky ale před lety zvítězilo studium ekonomiky – zřejmě nejsnazší varianta, jež se dala skloubit se sportovním životem.
Vysokou školu se zaměřením na školní a předškolní pedagogiku si dodělává až nyní, ve volných chvílích už tak nabitého diáře.
Života po kariéře se nebála
Radost dělají Baďurové i dvě malé holčičky. Ale že by je tlačila na sportovní dráhu? „To zase ne. Jsou ale šikovné. Nezapřou, že pocházejí ze sportovní rodiny,“ říká.
„Starší dcerka dobře zpívá, takže možná půjdou jiným směrem a sport si nechají třeba jenom jako doplněk. Nechci předbíhat, ovšem rozhodně je do ničeho tlačit nebudu.“
Sama plánuje, že si alespoň jednou týdně vyhradí čas na běhání nebo brusle. Baterky nejradši dobíjí s rodinkou v chatě kousek pod Milešovkou, kam sotva dosáhne mobilní signál. „Nikdo nás tam neruší, je to klidné místo,“ zasní se.
Rodačce z Ostravy ale uspěchaný život vrásky na čele nepřidělává. Život po kariéře má podle ní řadu výhod.
„Coby sportovkyni mě štvalo, že jsem kolikrát makala, ale pak přišlo buď zranění, nebo se mi nepovedl skok a všichni mě odepsali. Atletika je krutá v tom, že jakmile nejste do třetího místa, bere se to jako propadák.
Kdežto teď jsem pánem svého času, přestože někdy pracuju 20hodin denně,“ vydechne. O finanční budoucnost během života „poté“ se nebála. Ve školce je jednou ze spolumajitelek a z ekonomického hlediska zatím nelituje.
„Byl to trošku krok do nejistoty. Ale co máte dnes jasného? V práci taky nikdy nevíte, jestli vás druhý den nepošlou domů.“
