Šampioni po letech: Trénování nevyšlo, tak si Parma otevřel hotel. A čekal víc

Má čtyři medaile ze světových šampionátů, cenný kov z Turné čtyř můstků a olympijský bronz zAlbertville 1992, kde zazářil v soutěži družstev po boku Tomáše Godera, Františka Ježe a Jaroslava Sakaly. „Pěkná část života,“ řekl Parma pro Lidovky.cz

Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm se svými úspěchy z přelomu osmdesátých a devadesátých let zařadil k nejúspěšnějším českým skokanům historie.

Svoji premiéru v závodu Světového poháru si odbyl už v sedmnácti letech. Skoky bral zprvu jako zábavu a dětskou hru. Ale měl vůli se zlepšovat.

„Pozoroval jsem na sobě, že se mi daří čím dál víc. Ani ve snu bych ale neřekl, že jednou budu stát na pódiu a na krk mi pověsí medaili pro mistra světa. Byl to úžasný pocit, který nejde popsat. V tom je sport krásný.“

Neshody s Raškou

V začátcích mu byl vzorem legendární Jiří Raška, jehož jako malý kluk pozoroval z oken svého domu, odkud měl výhled na můstky.

Jejich vzájemný vztah ovšem nikdy nebyl idylický. „Obdiv jeho osoby z mé strany brzy vyprchal. Čím dál více jsem k němu začínal mít odstup,“ vysvětluje Parma.

„S klukama jsme vždycky říkali, že pan Raška pořád žije v roce 1968, kdy vyhrál olympiádu. Měl zastaralé názory, chtěl po nás nesmyslné věci. Nikdy jsem si sním nesedl ani lidsky. Zkrátka to mezi námi neklapalo,“ tvrdí Parma, jehož o generaci zkušenější muž trénoval v reprezentačním družstvu a později mu byl i nadřízeným ve sportovním areálu.

Slavní skokani minulosti Jiří Parma (mistr svět z roku 1987) a Jiří Raška (olympijský vítěz z roku 1968) procházejí pod skokanským můstkem K 90 ve Frenštátě pod Radhoštěm.

„To už bylo ve chvíli, kdy jsem dal profesionálnímu sportování sbohem,“ objasňuje. „Chvíli jsem dělal ve firmě astaral se o nemovitosti, ale tam to nedopadlo. Tak jsem začal pracovat jako správce areálu s panem Raškou.“

Tam si přivodil i těžký úraz: při opravě lanovky se s ním utrhla plošina a Parma byl převezen ve vážném stavu do nemocnice. Vyvázl s několika zlomeninami.

Lákalo ho i trénování, kvůli čemuž v závěru kariéry změnil způsob letu na revoluční V-styl. Zčásti proto, aby zjistil, jak se skokan ve vzduchu cítí a v jakých detailech by mohl techniku svých svěřenců vypilovat.

Jenže mladí ho nepustili mezi sebe. „Ale to nikoho z nás. Jako trenér se uplatnil snad jen Pavel Ploc,“ tvrdí.

Svoji vášeň však neopustil. Jako rozhodčí hodnotí několikrát do roka výkony žáčků na skokanských soutěžích.

Je to jeho jediná možnost, jak se udržet ve známém prostředí, kde strávil takřka polovinu svého života. „Vždycky se těším. Potkám tam hodně známých a probereme novinky,“ usmívá se Parma.

Dvojnásobný vítěz ankety Král bílé stopy žije v současnosti na volné noze. S přítelkyní si otevřeli hotel v Ostružné v Jeseníkách, kde Parma dělá vše, co je potřeba.

Údržbu, úklid a dokonce i číšníka. „Bývávalo, naštěstí! Pingl je hrozná práce,“ rozesměje se.

Hoteloví hosté mu čas od času vykouzlí úsměv na tváři. To když si i s odstupem více než třiceti let vzpomenou na Parmova úžasná skokanská představení.

Dvaapadesátiletý muž neodmítne žádost o autogram ani společnou fotografii. Stále ho těší zájem o jeho osobu.

„Kolikrát se divím, že mě lidé ještě poznají. Na druhou stranu je fakt, že k nám jezdí hlavně starší ročníky. Pro ně jsem trošku jako atrakce. Často chtějí více podpisů, které pak doma rozdávají vnoučkům.“

Práce mu dělá radost, avšak přiznává, že si od provozování hotelu sliboval vyšší výnosy.

„Začátky byly hodně těžké. Ale začíná to být čím dál lepší. Musíme se snažit, nic jiného nám nezbývá,“ pokrčí rameny.

Když se znovu stočí řeč na sportovní etapu života, zarazí se. A začne porovnávat: „Je to složité. Sport je mnohem barevnější. Cestujete, vyhráváte, zažíváte radost. Normální práce je velký schod, jde o hrozně jednotvárnou činnost.“

Nezapomene zmínit ani přítelkyni, bez jejíhož nápadu by po kariéře nacházel uplatnění jen stěží. „Skončil jsem jako skokan a nevěděl jsem, co dál. Trenéřina nevyšla a já neměl žádnou praxi. Proto jsem souhlasil, že se spolu pustíme do něčeho nového.“