Už přes dva měsíce se probouzí ve stejné posteli. Doma mu dělá radost dcerka Claudie. Trénuje s extraligovou Plzní nebo podle plánů a videí, které mu posílají z Colorada. Devětadvacetiletý gólman za rok přesvědčil, že si natrvalo zaslouží povýšit z farmy do prvního týmu Avalanche. „Vidím, že mám v NHL šanci,“ říká Francouz.
Snad jedna drobnost mu k dokonalé pohodě schází – nemůže vystoupat do nebes. Kvůli hokejovému životu v Rusku a Americe mu propadla pilotní licence. „Občas mi chybí ten pocit svobody a pohled na svět z jiné perspektivy,“ líčí olympionik, účastník šesti šampionátů a letecký nadšenec.
Jako hokejista si užijete létání jako pasažér, ne?
Dřív mě vše kolem létání a letišť uchvacovalo. Teď to beru jako jízdu autem nebo autobusem do práce. Sednete, zaklepnete okénko a nevnímáte okolí. I když je pravda, že v Americe jsem z okénka hodně fotil. Když je dobrá viditelnost, sledujete hezkou přírodou nebo pouště. Krásné je z ptačí perspektivy vidět dálnice a rozlehlá města jako Las Vegas nebo Los Angeles.
Bavíte se jako amatérský pilot s posádkou?
Teď už ne, ale když jsem často létal s nároďákem, seznámil jsem se s posádkou, která nás dokonce vzala do kokpitu. Dodneška se s jedním pilotem kamarádím. Tenkrát začal jezdit i za mnou do Litvínova na hokej, prožíval titul a dodneška se bavíme. A až budu mít víc času, chci si pilotní licenci obnovit.
Pavel Francouz zasahuje.
Létal jste i někdy v hokejové kariéře v oblacích?
Asi jo. Dá se to brát pozitivně i negativně. Třeba když jsem letos nakoukl do NHL, měl jsem pocit, že se vznáším a jsem na vrcholu, který můžu v danou chvíli dosáhnout. Bylo to ohromné zadostiučinění.
A z negativního pohledu?
Bylo to v začátcích kariéry. Měl jsem velké štěstí, že jsem se v relativně mladém věku prosadil do plzeňského áčka. Po první sezoně jsem si myslel, že tam budu nastálo. Neřekl bych, že bych se na to vykašlal a polevil, ale vnitřně jsem se uspokojil.
Zkuste to rozvézt.
V tu chvíli si to neuvědomujete. Myslíte si, že vše děláte správně. Sportovce ale žene vnitřní motor. Když jsem šel potom do první ligy, chtěl jsem se vrátit do extraligy a dokázat, že na to mám. S tím vstáváte, máte v sobě plamen, který hoří a tlačí vás dopředu, a to jsem v Plzni necítil. I proto jsem další rok odehrál hrozně málo zápasů, nedařilo se, babral jsem se v tom. Bohužel – i když dnes mohu říct bohudík – se to stalo. Cesta mě změnila a zocelila.
HRDINA. Brankář Pavel Francouz patřil k nejdůležitějším mužům finálové série. Jeho skvělé výkony zaujaly i reprezentačního trenéra Vladimíra Růžičku, který gólmana pozval do přípravy před MS.
Jak?
Další sezonu jsem chtěl do Ústí nad Labem. Chtěl jsem praxi, chytat, zlepšovat se a nesedět dva tři roky jako dvojka. Zafixovalo by se, že Francouz je náhradník. Bylo těžké odejít z mateřského klubu, ale ve finále to pomohlo.
Spíš vám pomohli rodiče, že?
Chtěl jsem odejít a řešilo se, jestli půjdu na hostování nebo na střídavé starty. Nastala ale patová situace, že se kluby nedokázaly dohodnout. Vložili se do toho moji rodiče a taťka řekl, že obětují peníze a koupí mě.
Dost peněz. Milion a dvě stě tisíc korun.
Měli je naspořené, ale padlo to na tohle. Rodiče jen řekli: „Před osmnácti lety jsme si tě udělali a teď si tě ještě musíme koupit.“ Tehdy mi do smíchu moc nebylo. Byl to veliký závazek, ale s odstupem vím, že mi to zachránilo kariéru.
Co říkáte na systém tabulkového odstupného, který se poslední roky hodně kritizuje?
Měl by se najít kompromis. Chápu, že si kluby chrání investice. Vychovávají hráče, kteří jim odejdou bez náhrady. Je také nepříjemné, aby hráči rotovali, ale věřím, že by se to dalo vymyslet tak, aby nedocházelo k situacím, kdy se odchod hráče zasekne na tabulkách. Může mu to pokazit kariéru.
Díky rodičům to váš případ nebyl. Kdy jste jim splatil dluh?
Já ho přímo nesplácel. Když jsem hrál za Litvínov, ve smlouvě bylo zakotvené, že táta každý rok dostane sumu, která se obvykle vyplácela za hostování. Víceméně pronajímal moje práva a vše se mu nakonec vrátilo, když jsem přestoupil do Čeljabinsku. Dluh je finančně splacený, ale morální pořád zůstává. Rodiče šli kvůli mně do velikého risku, budu jim za to navždy zavázaný.
Brankář Pavel Francouz při tréninku na Švédské hry.
Riskoval jste i vy, když jste loni štědré gáže v Rusku vyměnil za nejistotu v zámoří. Neuvažoval jste po roku na farmě o návratu?
To ne. Myslím, že letos by to dávalo ještě menší smysl. Když už jsem se rozhodl prát se o místo, hodně jsem tomu obětoval a odmítl i smlouvu v Petrohradu. Kdybych najednou přijal jinou nabídku a vrátil se do KHL, to rozhodnutí bych zazdil. Na to je pořád čas.
Berete jako ocenění vaší práce, když v Coloradu povýšíte z farmy do role dvojky?
Celkem ano. Čekali, jestli se přizpůsobím, a viděli, že jsem se na farmě adaptoval.
Na mistrovství světa jste v bráně vypadal pohyblivější a jistější...
... a sám jsem na sobě pokrok cítil! Slyšel jsem to nezávisle na sobě i od dalších lidí, že se lépe pohybuju. Člověka to povzbudí.
Nemrzelo vás, že jste v Bratislavě na rozdíl od minulých velkých turnajů nebyl jednička v rozhodujících duelech?
Bylo to složité. Přilétal jsem během turnaje přes osm časových pásem. Cítil jsem se oslabený a do toho mi večer před čtvrtfinále proti Německu vypukla angína. Dostal jsem rychlá antibiotika, která většinou ihned zaberou. V semifinále jsem přistoupil na to, že půjdu na střídačku, ale nečekal jsem, že se to proti Kanadě vyvrbí tak, že půjdu po 25 minutách chytat. Se sebezapřením jsem to zvládl, ale byl jsem potom vycucaný, měl horečku a nemohl spát. Jsem zvyklý chytat přes bolest i nemoc, ale tentokrát jsem cítil, že bych týmu nebyl schopný pomoct.
Pavel Francouz zasahuje po střele jednoho z amerických hokejistů.
Je pro vás kvapný přílet na MS poučením do budoucna?
To ne. Když vás národní tým povolá a jste zdravý, měli byste přijet. Rozhodování ale bylo po dlouhé sezoně těžké, doma jsem měl malou holčičku, ale manželka mě podpořila a pomohlo mi, že do Bratislavy jela se mnou. Kdyby to neudělala, asi bych to nezvládl.
V čem se nyní musíte zlepšit, abyste se udržel v NHL?
Pořád musím pracovat na bruslení a vyjíždění. Také bych měl trochu zúžit brankářský postoj.
Čím širší, tím zaberete v bráně víc prostoru, ne?
To ano, ale jedná se o rozkročení nohou. Když dám o pár centimetrů nohy blíž k sobě, zvednou se mi ramena. Je to optický dojem, ale zároveň i fyzický. Když zúžím postoj, znamená to místo třeba na dva puky.
Jak je těžké v 29 letech upravovat styl chytání?
Hodně těžké! Ale v Rusku jsem hodně změnil styl, aniž bych to tehdy řešil. Tam jsem chytal hodně nízko, hodně rozkročený a vyhovovalo mi to. V Americe musíte chytat jinak, i trenér Jussi Parkkila, který v Coloradu trénuje brankáře, nastínil nějaké body, které by mi mohly pomoct.
Dovolí vám ještě stárnoucí tělo se fyzicky zlepšovat?
Tělo jsem cítil vždycky, často jsem měl nějaké problémy, ale nepřijdu si starý. Člověk se musí ohlížet i na jiné věci. Zkouším třeba trénink očí. Když to člověka může posunout o pár procent a pár chycených puků, stojí to za to. Beru to tak, že jsem v nejlepších letech a znám se natolik, že dokážu lépe regenerovat. Po těžkém zápase mi vyhovuje vyšlápnout si na kole. Pořád se udržujete v aktivitě, ale námahu pomalu snižujete. K tomu se důkladně protáhnout a ještě důležitější je dobře jíst, pít a spát.
Co očekáváte od příští sezony?
Chtěl bych být součástí NHL. Jen být s týmem a vidět, jak se hráči připravují, je obrovská škola. Když jsem se v ní mihl a odchytal dvakrát půlku zápasu, byl to obrovský zážitek.
Jako stabilní dvojka jich můžete nastřádat klidně dvacet. Takové číslo byste bral?
Budu šťastný za cokoliv! V NHL jsou potřeba dva gólmani, program je náročný a už to nefunguje tak, že byste jako Martin Brodeur odchytal všech 82 zápasů. Týmy najíždějí na dvě jedničky nebo rozdělují role tak, že i dvojka musí tým podržet a dát mu šanci vyhrát zápas. A když ji dostanu, pokusím se nezklamat.
