Rakoncaj: Nešlo mi o Everest, ale o prvovýstupy

LN Kdysi jste asi trochu v žertu prohlásil, že dožít se 60 let byste považoval za úspěch. Takže jste nejspíš spokojený, ne?
Asi jo. Dá se to tak říct.

LN Sluší se u této příležitosti také zeptat – jak vám slouží zdraví?
Klasicky, jako šedesátníkovi. Prostatu snad ještě nemám...

LN Jak velkoryse pojmete dnešní oslavy?
V klídku. V pátek totiž odjíždím na tři týdny do Utahu. Syn mně tuhle cestu koupil k narozeninám. Letíme tam ve čtyřech, kromě mě samí mladíci. Chceme vylézt tak tři čtyři pískovcový věže.

LN Ví se o vás, že každý týden si stále ještě zalezete. Z jakého výstupu jste měl v poslední době největší uspokojení?
Pořád mě hodně baví odpolední lezení kousek od Turnova. Loni jsem si ale náramně užil třeba krásný výlet do okolí Tre Cime v Dolomitech.

LN Vnímáte ve svém věku prožitky ve stěnách stejně jako dříve?
Samozřejmě že ne. Už mi nejde ani tak o výkon, ale spíš o vnitřní uspokojení a poznání, co člověk ještě vyleze.

LN Dokážete odhadnout, do čeho se ještě můžete pustit a na co si už radši netroufnete?
Moderní cesty bývají zajištěné, takže člověk to někdy může i trochu přešvihnout. Pořád si ale dávám docela majzla. Samozřejmě že mě ještě někdo druhý dokáže hecnout a vyburcovat, takže se vydám do těžkého místa. Ale jak říkám, nelezu tam, kde bych mohl reálně spadnout.

LN S vašimi legendárními výstupy na K2 je spojen i extrémně dramatický bivak s Italem Agostinem da Polenzou ve výšce 8550 metrů, kousek pod vrcholem. Tedy jeden z nejvyšších bivaků v historii horolezectví, při němž se váš život houpal na tenkém laně. Ještě vás někdy straší v hlavě?
Byl to zážitek na celý život a už bych ho nikdy nechtěl prožít... Tenhle bivak už je ale časově odskočený. Člověku se teď vybavují spíše pěkné věci. Já tohle bral jako situaci, která musí být a patří k výstupu.

LN V roce 1973 jste v Norsku přišel o dost kamarádů, které zasypala kamenná lavina. Jak moc vás tahle tragédie v pozdějším sportovním životě ovlivnila?
Vždycky je nejhorší, když se vám zabije kámoš. Z hlediska opatrnosti to tehdy pro mě byla zlomová věc. Jenže člověk si v horách může pořád dávat bacha, ale stejně to vždycky může přijít...

LN Devětkrát jste stál na vrcholech osmitisícovek, ale o nejvyšší horu světa Mount Everest jste se marně pokoušel třikrát. Nezačal jste proto snad věřit v jakýsi osud?
V roce 1987 jsme třeba šli na Everest novou cestou v jihozápadní stěně. Což bylo samozřejmě neporovnatelně těžší, než kdybysme zvolili normálku. Mě zkrátka zajímaly prvovýstupy. Skutečně mně nikdy nešlo o to, abych sbíral Everesty.

LN Zato jste dvakrát vylezl na K2, což se kupříkladu momentálně nejlepšímu českému lezci ve vysokých horách Radku Jarošovi zatím nepodařilo. V čem tkví obtížnost téhle druhé nejvyšší hory světa?
Loni na ni třeba nevylezl nikdo, to je pravda. K2 je kopec, který čouhá přes okolní vršky o 600 metrů, takže přitahuje špatné počasí. Vylézt nahoru je těžké i normálkou. Když chceš udělat K2, musíš být hrozně rychlej. Anebo mít štěstí a počkat si, až ti někdo prošlápne cestu. Já se vždycky snažil být co možná nejrychlejší, abych mohl z míst, kde hrozí enormní nebezpečí, vypadnout.

LN Zkuste popsat, v čem tkví největší kouzlo lezení?
Že tam nejsou lidi. Mě lidi vždycky srali. Třeba na 95 procentech mých fotek lidi nenajdete. Vždycky jsem byl nejspokojenější, když jsem šlapal úplně sám. Mně se i proto jen těžko daří navázat kontakt s lidmi z jiné branže.

LN Ví se ale o vás, že coby majitel rodinné firmy Sir Joseph šijete péřové spací pytle a vůbec oblečení pro horolezce. Jak jde tenhle fakt dohromady z vašimi předchozími slovy?
Blbě. Celý ten manažerský systém proto nechávám na synovi. Já bych byl s každým hodně rychle vyřízený...

LN Jaké ještě ve své duši spřádáte horolezecké sny?
Pár snů ještě nám. Třeba bych se chtěl vrátit do Patagonie a vylézt pár kopců. Nádherné je i lezení na cliftech na Maltě, nad mořem. Musí se jen počkat, až vlny přestanou mlátit do stěn. Fakt super bomba.