Trenér Sparty Josef Jandač si nebere servítky. „Jezdi, k**va, naplno!“ pořvává na zhruba desítku sportovních novinářů, kteří si do pražské Tipsport areny přišli na vlastní kůži vyzkoušet, jak hokej bolí.
INSTRUKCE OD PRAVÉHO TRENÉRA. Novináři ve výstroji naslouchají pokynům Josefa Jandače, jak správné bránit.
Cílem kouče ale není zničit účastníky po vytrvalostní stránce. Cílem je nebát se jít do srážky s protihráčem. A to i s takovým, kde je šance na úspěšný hit mizivá.
Sparing partnery nám totiž dělají dva opravdoví obránci - plzeňský Vojtěch Mozík (190 cm, 86 kg) a sparťan Michal Barinka (192 cm, 102 kg). Oba patří ve zmiňované statistice (Radegast Index) k extraligové špičce.
„Pojedeš do rohu podél mantinelu a zkusíš se dostat až za bránu,“ nabádá nás Jandač. Záhy dává instrukce i dvěma profesionálům: „A vy je tam nepustíte! Normálně je zpracujete, do těla, jasný?“
Přicházím na řadu, jako protivník na mě vychází urostlý Barinka. Natočím se k němu zády a zkouším předpokládaný atak vší silou odmítnout. Předpoklady se naplňují. Souboj s horou svalů nejde ustát bez toho, aniž bych neztratil minimálně kontrolu nad pukem, ve většině případů však i nad vlastní stabilitou.
  |
Další cvičení: odzbrojení hráče s pukem i s pomocí parťáka. „Do útočícího hráče s pukem půjde důrazně první bek. Druhý si bere puk a vyhazuje,“ vysvětluje trenér. I když proti sobě jezdí novináři různé hokejové kvality, systém až neuvěřitelně funguje. Atakovaný útočník je zpravidla jednoduše odzbrojen. Stejně tak v situaci dva na tři.
Systémová harmonie se vždy naruší až ve chvíli, kdy se dostanou na řadu Barinka nebo Mozík. „Tvrdě, zajeď do něj, posero. Sroluj ho na ten manťák!“ motivuje Jandač bojácné novináře do souboje s extraligovými pořízky.
ANI HNOUT. Redaktor Lidovky.cz (uprostřed) se snaží vymanit ze sevření Vojtěcha Mozíka, dalšího novináře drží v klinči Michal Barinka.
Respekt záhy odpadne, dva siláci nikoliv. Kašlu na puk, rozjedu se a vší silou narážím ramenem do stojícího Barinky. Mám pocit, že si toho ani nevšiml. Ale jo, škodolibě se totiž na mě, ležícího a s bolavým ramenem, ušklíbá a nerušeně vyváží puk do bezpečí. Bylo to jako náraz do skály. „V přeboru jsem zvyklý, že můj hit soupeře alespoň rozhodí. S těma dvěma to ale nehne ani o centimetr, ani se nemusí předklonit, prostě nic,“ přitaká mi kolega.
Po konci oficiální části prosím Mozíka, aby mě zkusil u mantinelu zastavit v plné rychlosti a opravdu bez obav o mé zdraví. Naráží mě na tvrzené sklo jako nic, ale já vím, že se stále úzkostlivě krotí. Opakovaně ho nabádám k ještě tvrdším střetům. Při pátém pokusu konečně zabere a já letím nekontrolovaně k zemi. Přesto tuším, že stejně starý profesionál použil tak maximálně 40 % ze své tvrdosti. Dostávám uznalé poklepání hokejkou přes holeně za odvahu. Stejně jako dostává při mistrovských zápasech za své hity a zblokované střely on od svých spoluhráčů.
Poslední dva roky už však nezůstává pouze u toho. Díky nové statistice oceňuje hokejové dříče i celá liga - kdo odvede za měsíc nejvíce černé práce, vyfasuje speciální zelenou helmu. Na středečním tréninku se sami novináři předsvědčili o tom, že i hokejové boření je speciální dovednostní disciplína, která si vlastní ocenění zaslouží.
