Vítková udivuje štědrostí. Za každý trefený terč dá na bohulibou činnost 500 korun |
Po dlouhých letech trénování českého biatlonového týmu se rozhodl 40letý Rybář zvolnit.
Už nebude jako šéftrenér postávat na střelnici nebo u tratě, v pozici sportovního ředitele bude na své ovečky dohlížet už jen na dálku.
Splnil se mu sen, na místo kouče ženského týmu přivedl z Norska olympijského šampiona Egila Gjellanda.
Egil Gjelland
Ten následně přilákal svého krajana Anderse Magnuse Bartliho. Přesto chce být Rybář u dvou zásadních akcí v této sezoně.
„Poslední sezona nás emočně vyčerpala. Ale to neznamená, že jsme před tou novou nějak polevili nebo že budeme odpočívat. Noví trenéři mají spoustu zkušeností, týmy fungují dobře. Je evidentní, že mají důvěru svých svěřenců, všichni v létě makali naplno. Vše je dobře nastartováno, takže doufám, že závodníci udělají radost všem fanouškům u televizí. A v prosinci i v ochozech v Novém Městě,“ přál si Rybář na úterní předsezonní konferenci.
Egil Gjelland prohlásil, že ne pro vás není žádná odpověď. Jak dlouho jste ho přemlouval, abyste ho získal do českého týmu?
Dlouho. Vím, že si chtěl nějaký čas odpočinout, ale nakonec se mi povedlo ho přesvědčit. Nevím, jestli jsem byl tak neodbytný, ale jsem rád, že tady Egila máme. V tu chvíli, kdy jsem to řešil, jsem chtěl jen to nejlepší, co může být. A on byl jednou z těch voleb, které jsme měli v hlavě, a vyšlo to, takže asi jsem přesvědčivý byl. Když jsme se s Egilem poprvé setkali, následoval měsíc různých schůzek, probrali jsme náš biatlon od začátku do konce. I jeho pohled na to, jak by to mělo vypadat. Od prvního setkání ale bylo jasné, že se dohodneme.
Co nového podle vás do českého biatlonu přinese?
Především je to člověk, který má velký nadhled. Profík, jenž mezi naše trenéry zapadl, nemá problémy, aby s nimi fungoval. Není to tak, že by byl on tím, kdo si dupne a chce to tak, ale dá se s ním mluvit a problémy řešit. Navíc má doma tři holky, manželku a dvě dcery, takže by ženskému kolektivu mohl rozumět.
Bývalý šéftrenér českých biatlonistů Ondřej Rybář.
Přesto. Neměl strach z jiného prostředí a především české mentality?
Ano. Věděl, že v Česku to bude jiné než v Norsku. Ze spousty věcí byl ale příjemně překvapen, asi měl pocit, jako spousta lidí, že pořád patříme lehce k Východu. Jsem rád, že poznal, že to tak není.
A jak si v Česku zvykl jeho krajan Bartli, který dělá asistenta Zdeňku Vítkovi u mužského týmu?
S Andersem jsem se potkal na Světovém poháru. Je to mladý kluk, který sám napsal na svaz dopis, že by měl zájem pracovat s českým biatlonem. Je jedním z těch, kdo mají zájem a chtějí něčím pomoct. Věděl, že budeme po sezoně měnit trenéry, tak se ozval. Je na něm vidět, že chce pracovat, a v Norsku tolik prostoru nedostane. Já doufám, že jsme měli šťastnou ruku a že jsme v Norsku vybrali ty trenéry, kteří nejsou povýšení a necítí se jako velmoc biatlonu, ale berou to jako velkou výzvu. Trošku byly obavy v detailech a v psychologii trenéra. Přece jen ne všechno se dá v cizím jazyce říct. Ale já tomu dávám přidanou hodnotu, protože když si sportovec musí něco přeložit, víc nad těmi věcmi přemýšlí. Rozhodně v tom nevidím překážku.
