Vstřelil tu jen pět gólů. Tři v lize, dva v poháru, takže žádná divočina. Za áčko hrál jedinou sezonu. Jenže jakmile dnes vkročíte na posvátnou půdu Sportingu Lisabon, narazíte rovnou na něj.
Uprostřed chodby nádherného stadionu Josého Alvaladeho, kudy k zápasům přicházejí ti nejdůležitější hosté, visí jeho třímetrový plakát s tmavozeleným podkladem. Cristiano Ronaldo je rozesmátý, v nažehleném černém obleku a s briliantovým prstenem na levém prsteníčku zvěstuje všem: nejlepší fotbalista světa 2008, 2013, 2014, 2016, 2017.
„Naučil jsem se tu fotbal, takže Sporting z mého srdce nikdy nezmizí,“ vyznal se před časem.
Ano, právě tady začínal. A odsud se ještě jako teenager vydal za nesmrtelností.
Proti klubu, který pomohl stvořit jednoho z nejlepších fotbalistů dějin, se včera po uzávěrce vydání postavila Plzeň (výsledek na Sport.lidovky.cz).
Kluk s cedulkou na krku
Buďte si jisti, že Cristiano Ronaldo, vládce Realu Madrid, ten zápas aspoň po očku sledoval. Není mu lhostejné, co se ve Sportingu děje. Prezident Bruno de Carvalho dokonce věří, že by se třiatřicetiletý fenomén mohl třeba za dva tři roky vrátit a uzavřít kariéru tam, kde ji rozepsal. Ronaldo zatím preferuje spíš závěr v Americe, ale kdo ví, třeba by mohl změnit názor.
„Fanoušci Sportingu by byli štěstím bez sebe. Dva hráče milují až za hrob – Luise Figa a Cristiana. To byli, jsou a budou bozi,“ zasvěceně vypráví Alexandre Moita, novinář z listu Record, zatímco se z nebe valí provazce vody.
Když Ronaldo přiletěl do Lisabonu poprvé čili na Velikonoce 1997, bylo počasí daleko vlídnější. Jenže drobný černovlasý chlapec z velmi chudých poměrů se stejně třásl zimou. Z nervozity a nevyspání: „Celou noc jsem nedokázal usnout.“
Jak by také mohl, když ho čekala situace, s níž neměl jedinou zkušenost. Letadlo! Cesta do neznáma. Teprve jako dvanáctiletý se dostal z rodného ostrova Madeira a obrazně se dá říct, že už se tam nevrátil. Letěl sám, proto si radši na krk pověsil cedulku se svým jménem, aby se v Lisabonu na letišti neztratil.
Během týdenních testů měl přesvědčit mládežnické experty Sportingu, že by měl dostat šanci. Aspoň tak si to maloval jeho kmotr Fernando Sousa, který mu tu zkoušku vydupal.
I když mu první přihrávka nešikovně proklouzla pod podrážkou, zaujal. V Ronaldově biografii, kterou sepsal renomovaný španělský novinář Guillem Balagué, vzpomíná trenér Paulo Cardoso: „Měl v sobě něco tak zvláštního, že se to ani pojmenovat nedá.“ Talent, technika, dynamika, dribling, drzost. Tím vším vynikal mezi kluky, kteří byli o dva roky starší.
Druhý den toho benjamínka rovnou postavili k modelovému zápasu a ničeho se nelekl. Byl znovu extrémně zajímavý.
„Musíme ho podepsat. Bude to skvělá investice,“ žádal šéf mládežnické akademie Aurélio Pereira. Když zrovna on, uznávaný odborník, udělá takový soud, obvykle se nemýlí. Jenže trvalo další čtyři měsíce, než se Sporting rozhoupal a zaplatil 25 tisíc eur.
Ronaldo mezitím proplakal spoustu nocí, protože se mu stýskalo po rodině. Nepřející spoluhráči se mu navíc smáli za podivný akcent, který si přivezl z dalekého ostrova do metropole. „Zlepšilo se to, ale přízvuku se nezbavil dodnes,“ dodává dnes reportér Moita.
Nech mě jít, mami!
Ještě zbývalo přesvědčit maminku Dolores, aby synka nadobro pustila z dohledu. Sporting jí slíbil třikrát ročně letenku do Lisabonu. K tomu 10 tisíc eur coby synův plat, který bude chodit na její účet.
„Nech mě jít, mami,“ prosil Cristiano, i když věděl, že bude znovu sám.
V slzách svolila: „My s tátou nic nedokázali, tak můžeš aspoň ty. Nikdy bych si neodpustila, kdybys za mnou jednou přišel a řekl mi, že jen kvůli mému rozhodnutí nejsi fotbalista.“
Celá rodina mu v srpnu 1997 přijela zamávat na letiště: „Tak běž a bojuj za svůj sen!“
A Ronaldo dřel jako mezek. Usmyslel si, že bude rychlý jako blesk. Že si vypracuje dokonalé břišní svaly, že zamaká na síle, aby ho žádný z obránců neodtlačil. Že vyskočí nejvýš. V pokoji dělával stovky kliků i sklapovaček. Ke klubové posilovně Sportingu radši namontovali zámky, protože on tam chodil cvičit v noci natajno přes terasu, která nebyla zrovna bezpečná.
Propadl ze sedmi předmětů?
Táta Dinis, městský zahradník ve Funchalu, se mu upil, brácha Hugo léčil závislost na drogách, sám Cristiano ztratil obyčejné dětství, ale svůj sen si vybojoval. Zavilostí a absolutní sebekázní. Ve škole sbíral neomluvené hodiny, protože se učil finty s míčem. V Portugalsku se dokonce vypráví, že v deváté třídě propadl ze sedmi předmětů.
Ve čtrnácti mu navíc lékaři zjistili tachykardii čili zvýšenou srdeční frekvenci. Musel na operaci a tři měsíce nuceně odpočíval. To pro něj byla celá věčnost. „Nespěchej. Neriskuj,“ prosila ho maminka do telefonu. Jednou ji poslechl.
V šestnácti ho trenér Bölöni poprvé vytáhl z dorostu, aby trénoval s áčkem. Obdivoval jeho dravost a šikovné nohy, ale zároveň mu vyčítal, že se na hřišti chová příliš sobecky a chamtivě. I proto se premiéra v soutěžním utkání posunula o rok.
Když Ronaldo nastoupil poprvé proti Moreirense, hned dvakrát skóroval. Jeho tehdejší zelenobílý dres s číslem 28 dnes patří mezi největší klenoty klubového muzea.
Lanařili ho do Barcelony, do Arsenalu, do Liverpoolu, do Interu Milán. Kluk s podivným ostrovním akcentem si počkal na Manchester United a dál už ten příběh určitě znáte. Třikrát vítěz Premier League, dvakrát vítěz španělské ligy, čtyřikrát vítěz Ligy mistrů, mistr Evropy, nejlépe placený fotbalista všech dob, pan Dokonalý.
A to všechno začalo tam, kde včera Plzeň zkusila zatím neúspěšně zabojovat o čtvrtfinále Evropské ligy (první duel ovládli domácí 2:0).
