Oslnivá forma ostrostřelce Vydry. V Championship vstřelil už patnáctý gól |
Po deváté večer zazvoní domluvený telefon: „Hezký večer, Pavle. Stal jste se Sportovcem roku!“
Na slavnostní vyhlášení Nedvěd nepřiletěl. Zůstal v Turíně, protože nechtěl riskovat, že se jeho chřipka zhorší.
Věřte, že nikdy v české historii se fotbalista nevyškrábal na nejvyšší příčku. Ani Masopust to nedokázal, ani Panenka, Berger, Skuhravý nebo Rosický.
Jen Nedvěd v prosinci 2003.
O pár dní později nasedl do soukromého tryskáče a vydal se do Paříže, aby převzal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa.
Je to nedávno. A přitom tak nekonečně daleko.
Mince Pavla Nedvěda.
Byla to éra Jágra, Haška, Hejduka, Ručinského, Poborského, Baroše nebo Kollera. Nejpopulárnější kolektivní sporty byly vážně nejpopulárnější - a taky nejúspěšnější:
„Chybí mi to. Musíme vymyslet, jak Českou republiku vrátit zpátky mezi špičku. Aby lidi znovu měli důvod přijít na náměstí, čekat na své hrdiny a slavit s nimi,“ říká Nedvěd, viceprezident Juventusu Turín.
Tušíte, jak to udělat?
V létě jsem se na Floridě potkal s Milanem Hniličkou, bývalým hokejovým brankářem, který má dům kousek ode mě. Byly prázdniny, měli jsme čas klábosit a samozřejmě přišla řeč na sport. Na co taky jiného.
Co z toho vyplynulo?
Tehdy nic, jen jsme mluvili a stěžovali si, jak je sport v hlubokém útlumu. Nikdo nemohl tušit, že Milan půjde do voleb, stane se poslancem a vládním zmocněncem pro sport.
Co z toho plyne teď?
Že jsem připravený pomoct. Nechci dělat chytrého, ale všichni vidíme, že velké sporty strádají, nemají výsledky, ztrácejí základnu. Stát by se měl sportu věnovat víc. Daleko víc. Investovat do něj peníze.
Proč by to dělal?
Protože sport je radost. Relax. Přináší pozitivní náladu i zdravý životní styl. Zaspali jsme dobu. Sport, ať už na jakékoli úrovni, je povznášející a potřebný. A to nemluvím o euforii, která se dostaví, když skutečně přijdou výsledky.
Jako poslední roky v biatlonu?
Přesně o tom mluvím. Nebo ve florbale, který je finančně nenáročný a má ve školách podporu. Jenže já mířím na dva nejslavnější sporty, na fotbal a na hokej, které jsou součástí národního kulturního dědictví. Proč uvadají? Proč už nepatříme k nejlepším? Něco děláme špatně.
Ale co?
Málo se staráme. Krásně to řekla paní Jirásková ve filmu Kožené slunce: „Kde nehrajou fotbal, tam chcíp pes!“ Každá vesnice by měla mít hospodu, hasiče a fotbalový mančaft. Anebo aspoň jeden výrazný sportovní tým, kterému se bude fandit. Kde není sport, tam je společnost ochuzená, tam je míň radosti.
Jen aby vás mladí nepovažovali za starou školu.
Jsem stará škola a nestydím se za to. Naše generace patřila k poslední, která prošla tréninkovými středisky mládeže. To by mělo být vzorem, jak dělat sport, jak přitáhnout děti ke sportu na celý život. Vzpomínám si na začátky v Chebu. Byla to makačka, ale s láskou a motivací. Proto jsme mohli zažít Nagano. Proto jsme hráli finále Eura v Anglii nebo semifinále v Portugalsku. Jakmile se zrušila centra, talentů výrazně ubylo.
Jenže vaše generace neměla žádné jiné zájmy. Natož generace před vámi.
Jasně, dnes mají děti nesrovnatelně víc rozptýlení. Vlastně mají cokoli, na co si vzpomenou. Celková životní úroveň vzrostla, o to víc bychom se měli snažit ukázat cestu ke sportu. Aby se dětem nepříčilo, že si jdou zaběhat nebo zahrát si basket na plácek. Možná bych měl návod: Nesportujte z donucení, ale z lásky.
Tablety, počítače a mobily nepovažujete za soupeře?
Ne. Viděl jste fotku po nedávném mistrovství světa hokejových dvacítek?
Jak kanadští šampioni sedí v šatně, všichni mají na krku zlaté medaile, na nohách brusle, zpocenou výstroj nesundávají, jen mačkají mobily?
První, co je po zápase zajímá, jsou displeje, zprávy, selfíčka a sociální sítě. Jenže oni nejdřív dohrají. A chtějí za každou cenu vyhrát! Ti kluci sice potřebují k životu rozsvícené displeje, ale zároveň jsou tak dobří a chtějí být ještě lepší, takže brzy budou hrát NHL.
Kam tím míříte?
Že problém není v dětech, ale spíš v rodičích a v systému. Pokud děti nedostanou zajímavou příležitost, jak vstát z gauče, pak se nic nezmění. Pokud budeme sportovat, bude svět zdravější.
Pavel Nedvěd pózuje s oficiálním míčem Eura 2016.
Vaše děti sportují?
Už jsou dospělé, studují a vrcholový sport je minul. Přitom dělaly tenis, plavaly, jezdily na koni.
Není vám to líto?
Není a chápu je. Já tehdy neměl čas, protože jsem lítal po trénincích a po zápasech, soustředil jsem se na kariéru, takže všechny kroužky musela objíždět manželka. Třeba náš Pavlík vyloženě nesnášel fotbal. Jakmile měl před sebou míč, tak ho odkopl pryč, protože mu připomínal, že táta zase není doma.
A teď?
Cestu si našel oklikou a fotbal má rád. Každý čtvrtek si chodíme zakopat s manažery a prezidentem Juventusu. Na pohodu.
Troufnete si radit českému sportu, i když žijete přes dvacet let v Itálii?
Troufnu, proč by ne? Jsem Čech, ne poloviční Ital, jak občas slýchávám. Jsem připravený pomoci. Klidně jako ambasador. Není mi lhostejné, co se děje doma. A myslím, že takových nás je spousta. Nežijeme sice v rodné zemi, ale díky zkušenostem ji můžeme posunout.
Myslíte, že Česku chybí samostatné ministerstvo sportu?
Italové sice ministerstvo pro sportovní záležitosti mají, ale neřekl bych, že je to nezbytnost. Daleko důležitější jsou lidi, kteří to vedou a vědí, jak a kudy jít. Jak a kam investovat. Jak rozvíjet mládež a zlepšovat infrastrukturu.
Z vás už skutečně mluví manažer. A taky diplomat.
Učím se. (úsměv) Každopádně stát musí do sportu investovat víc. A nejen ten náš. Nemyslete si, že Italové jsou spokojení. Děti se málo hýbají, tloustnou, řeší se sportovní krize.
Však bude fotbalová reprezentace po šedesáti letech chybět na mistrovství světa.
To je šílená rána do sebevědomí. Itálie je sice veliká země, která o talenty nemá a nebude mít nouzi, ale když nedostane správný řád, může trpět dál. A to mluvíme o suverénně nejpopulárnějším sportu. Italský fotbal není na mistrovství světa, nemá šéfa ligy, nemá šéfa svazu, nemá stadiony, kluby nemají béčka... Zatím se marně hledá správné jméno, které zaštítí novou éru a reformy. Teď je ve hře Damiano Tommasi, bývalý záložník AS Řím. Doufejme, že se to zlepší. Nejen v Itálii nebo u nás.
Netrpíte nostalgií?
V Juventusu mám tolik práce, že nevím, kam dřív skočit. Ale přiznávám, že je mi líto, jak rychle moje kariéra vyprchala. Klidně bych ji prožil znovu, kdyby byla možnost. A protože to nejde, rád bych, aby něco podobného prožili jiní.
Vidíte teď v italské lize českou naději na nového Nedvěda?
Stačí se podívat do Udine. Kuba Jankto a Tonda Barák mají našlápnuto. Udělali si skvělé jméno. V Udine sice nejsou pod takovým tlakem, který by je čekal ve velkých klubech, ale stejně jim tleskám.
Jako Čech, nebo jako šéf slavného Juventusu?
Moje náklonnost k českým hráčům je jasná a zahřeje mě, když někdo z Juventusu poví: Hele, ten Barák válí! Myšlenka, abychom do Juve přivedli českého kluka, mě neopouští.
Takže?
Nic nenaznačuju, ale je očividné, že Jankto a Barák mají na to, aby hráli Serii A na vysoké úrovni. Kuba je rychlý, přímočarý, jde za góly. Tonda přišel v létě a zapůsobil jako uragán. Líbí se mi jeho fyzické předpoklady i skromnost. Je to levák, brání, útočí, naběhá kvantum kilometrů.
Jakub Jankto (vlevo) z Udine skóruje do sítě Crotone.
Jako svého času Nedvěd?
Nesrovnával bych nás, nejsme stejní.
Stejná není ani pozice Juventusu. Letitý vládce italské ligy se zatím celou sezonu dívá na záda Neapole.
Ztrácíme jen bod, ale uznávám, že Neapol hraje skvěle. Má sehraný tým, osobnosti a chce titul poprvé od časů Maradony. Pokud vyhrajeme posedmé za sebou, což je náš jasný cíl, bude to nejtěžší obhajoba ze všech.
Není tentokrát Liga mistrů víc?
Zůstáváme ve třech soutěžích a vyhrát chceme všechny. Pro fanoušky je největší výzvou Liga mistrů, pro mě je prioritou všechno. Nikdy neslevuju a zároveň oceňuju, jak do toho naši kluci pořád šlapou. Někteří můžou s Juventusem získat titul posedmé v řadě, což je neskutečné. Zvlášť když si uvědomíte, že po každé sezoně se všechno vynuluje a jede se nanovo.
Pavel Nedvěd a Emilio Butragueno z Realu Madrid.
I proto čtyřicetiletý brankář Buffon oznámil, že po sezoně končí? Zkoušíte ho přemlouvat?
Nezkouším. Čekám, jak se domluví s prezidentem Agnellim. Gigiho výkonnost je pořád fantastická a jsme rádi, že ho máme.
Vidíte, v lednu 2004 vám přímo na hřišti gratuloval ke Zlatému míči. Co se vám ještě vybaví?
Vzpomínám si, jak do Turína přijel ředitel časopisu France Footbal a v krabici s sebou přivezl Zlatý míč. Před výkopem mi ho předal a já s ním pobíhal od jedné tribuny ke druhé. Fanoušci stáli, tleskali a já si říkal, aby už začal zápas.
Proč?
Zlatý míč byl tak šíleně těžký, že jsem se unavil dřív, než se vůbec koplo do míče.
Hráli jste s Perugií a symbolicky rozhodl váš nádherný gól.
Jo, balon mi skočil pěkně. Ze třiceti metrů, pravým nártem rovnou do šibenice. Ještě teď mě při té vzpomínce mrazí. Byly to krásné týdny, ve kterých jsem posbíral největší individuální ocenění, které je fotbalista schopný získat.
Trofej pro Sportovce roku 2003 máte kde?
Myslíte tu křišťálovou korunu? Doma, ve vitríně. Zato Zlatý míč jsem půjčil do muzea Juventusu. Ta cena nepatří zdaleka jen mně.
Brankář Buffon by si ji stoprocentně zasloužil.
Souhlasím, je výjimečný. Bohužel věk nezastavíte a Gigi už se nejspíš nedočká. Ani za zásluhy.
Mimochodem, jak těžké je říct sbohem? Buffona ta chvíle za chvíličeká, vy jste neváhal?
Dal jsem fotbalu všechno, co jsem v sobě měl. I když mě pořád baví, když si můžu nazout kopačky a jít si zakopat, už to ve mně necuká. Když jsem v květnu 2009 řekl, že to balím, nebylo to těžké rozhodnutí, zato bylo nezvratné. Cítil jsem se vybitý, Juventus už by se mnou nevyhrával.
Co jiný klub?
Za menší klub se mi hrát nechtělo. Mohl jsem, lákali mě třeba do Ameriky, abych tam dohrál, ale nebavilo by mě to. Chtěl jsem skončit nahoře, ne po schůdcích sklouzávat dolů. Snad se mi to povedlo.
