Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Říkali o mně, že jsem komunistická svině, vypráví Pribilinec

Sport

  6:12
PRAHA - Jsou zlaté olympijské triumfy, které - žel bohu - postupem času pokrývá prach zapomnění. Těžko už se z hlavy doluje vítězná jízda skifařky Mirky Knapkové, z paměti vymizela i radost střelce Miroslava Vargy. Zato mnozí do detailů vědí, kde sledovali naganské hokejové finále, a vybaví si, jak se 23. září 1988 ráno chystali do škol a práce, když se najednou na obrazovkách objevil muž č. 984 a komentátor Štěpán Škorpil zvěstoval: „Jožka Pribilinec se už může radovat. Je vítěz. Je velký vítěz.“

Bývalý sportovní chodec a olympijský vítěz z her v Soulu v roce 1988 Jozef Pribilinec se na Pražském hradě zúčastnil slavnostního oběda uspořádaného k oslavám 100 let českého sportu. foto: Yan Renelt, MAFRA

„Mnohé sportovní výkony, které jsou výjimečné, časem vyblednou. U mě si ten velký den lidi pamatují hodně. A jsem rád, protože my sportovci jsme jako herci. Potřebujeme potlesk, aplaus,“ říká Jozef Pribilinec (58).

Minulou neděli uplynulo 30 let od jeho vítězství v chodeckém závodě na 20 kilometrů a on teď vypráví. Nejen o sportu, ale i o víře v socialismus.

V čem byla síla vaší výhry, že i po 30 letech nejen mně - tehdy osmiletému školákovi - naskočí onen vítězný finiš? V tom ránu?
Lidi mi říkají: Kvůli tobě jsem vstával. Ale je to tím, že se sportem žilo jinak než dnes, kdy je v něm vše našponované, zobchodované. Tehdy si člověk koupil noviny a četl je odzadu. Byla spousta dobrovolníků, kteří organizovali závody, teď mám zkušenost, že bez pytle peněz neuspořádáte ani závody pro děti. Sport se vnímal jinak. A jde i o popularitu odvětví. Jsou sporty, které po světě dělají dvě tři stovky lidí, proto na ně veřejnost zapomíná.

Na vás ne.
A moc mě to těší, protože sportovec to nedělá jen pro sebe. Dělá to pro obecenstvo jako divadlo. Jsme v jistém smyslu exhibicionisti.

Provokativně namítnu: Je chůze populární? Tu závodní vnímám jako nepřirozený pohyb, navíc mě rozčiluje síla rozhodčích.
Rozumím. Ale tam, kde chůze dosahuje skvělých výsledků, je atraktivní. Za mé éry chtělo strašně moc dětí závodit, my neustále jezdili po besedách. Teď máme Mateje Tótha, dalšího olympijského vítěze, proto chůze na Slovensku táhne. Kdyby se i v Česku našla jedna dvě osobnosti, půjde vzhůru. Ale zase máte díky Hansovi úspěšné oštěpaře.

Myslíte Jana Železného.
Ano, Hans je velikánská osobnost. Měl výsledky, a tím, že tomu perfektně rozumí, vytáhnul k oštěpu další. U nás máme na chůzi Jura Benčíka. Trénoval mě a je fanatikem do mládeže. Jezdí po okresech a chytá talenty. Když vypadnou osobnosti, které by sportem žily a lásku vracely mládeži, vznikne vakuum, díra.

Vraťme se ještě do Soulu. Překvapilo mě, že jste si den před závodem vyšel na diskotéku. Vážně?
Každý velký závod začíná dávno předtím, než vystřelí pistole. Jsou to psychologické hry, protože soupeři vnímají, jak vypadáte. Jestli jste suverénní, nebo zakřiknutý. Jestli chodíte často na záchod. A každá slabina, kterou u vás odhalí, je pro ně vzpruha, větší naděje. A na olympiádě se neukazuje strach, nervozita. Imricha Bugára se jednou zeptali, čím to, že je stále tak klidný. On odpověděl: To, co je ale v kalhotách, se nevidí. A u mě bylo běžné, že jsem se soupeři hrál hry, protože jsem měl motto, že když ho zlomím psychicky, tak se pak fyzicky zlomí sám. Ty největší slabiny jsou totiž v psychice. Takže jsem jednu hru rozehrál i v Soulu.

Tanec na diskotéce?
Věděl jsem, že až soupeři půjdou z jídelny, nakouknou, kdo je v zábavní místnosti, která byla cestou. S kamarádkou jsem se postavil ke dveřím a půlhodiny tancoval. A teď si to představte: před závodem má každý klapky na očích, je nervní a najednou vidí, jak já jsem úplně v pohodě. Dal jsem jim ránu.

Co dalšího jste měl v rukávu?
Když jsem chtěl, aby se soupeř nepouštěl se mnou do souboje, udělal jsem zvuk motorky, rukou přidal plyn a zrychlil. Nebo toho máte plné zuby, jdete se sokem bok po boku, najednou se usmějete a pustíte ho rukou před sebe. Jindy vidím na chodníku známého, sice meleme z posledního, ale já na něj křičím: Nazdar. To protivníka vyfackuje, protože si říká: Já makám naplno a on tu ještě zvesela zdraví kamarády. Soupeře psychicky zlomíte.

Sám jste zůstal nezlomen? I když jste kvůli politickému bojkotu přišel o hry v Los Angeles?
Tam si myslím, že bych vyhrál kteroukoliv disciplínu. Moje psychika je pevná, mám nervy jak ocelová lana. Ale otřáslo to mojí vírou. Sportovní vírou, protože jsem věřil idejím. Dřív se kvůli olympiádě války přerušovaly a mně přišlo, že teď se kvůli krásné čisté myšlence sportu měly naopak vyhlašovat. Tak jsem vybouchl.

A na Družbě, takové trucolympiádě východního bloku, si pustil pusu na špacír.
Jsem člověk, který se umí ovládat, ale jak se říká: Odsud posud. Pohár přetekl. Trénujete 10 tisíc kilometrů ročně, abyste reprezentoval Československo, které je na mapě těžko vidět. Ale musel jsem to hodit do koše, protože nějaký politik rozhodl olympiádu bojkotovat, abychom světu ukázali, jaká máme ramena. V Moskvě byla tiskovka, kde bylo 50 novinářů, a z mého půlhodinového vystoupení napsali pár řádků, protože můj slovník byl vulgární, že to nešlo. Byla to pro mě sportovní tragédie, ale byla to historická etapa, kterou jsme si prošli.

Není tajemství, že jste byl komunistou a i po Listopadu zůstal u silných levicových názorů. Ani v roce 1984 jste nezapochyboval o správnosti své politické víry?
Nezapochyboval. Bojkot je součást naší historie. Byl jsem na olympiádě v Číně a ptal se místních na Maovu kulturní revoluci. A řekli: My to ještě nehodnotíme, protože by to nebylo objektivní. Počkáme 100, 200 let. To se mi líbí. Stejně neobjektivně bychom hodnotili naši sametovou revoluci, protože spousta lidí ji vidí pozitivně, jiní negativně. Pravda bude uprostřed, tak počkejme na ty, kteří budou nezaujatí.

V roce 1994 jste se stal poslancem slovenského parlamentu. Proč jste do politiky šel?
Protože jsem byl přesvědčený, že když do vany, která je zakalená blátem, přidám kapku čisté vody a že když se s tou kapkou přidají další, tak se ta vana promění. Ano, bylo to naivní. Politika je fenomén, který lidi obvykle pokroutí, zmanipuluje. Přitom málokterý člověk do ní jde ze zištných důvodů, jsou zprvu přesvědčení, že něco udělají pro své okolí. Ale když dostanou možnost, moc zneužijí. Jeden den udělají malý ústupek, druhý den dva...

Zůstal jste politicky aktivní?
Byla chyba, že jsem do politiky šel.

Názory vám ale zůstaly.
Já jsem nikdy nezahodil stranickou knížku. Jsem dítě socialismu a byl v tom duchu vychovaný od školky. Jsem stále přesvědčený, že se za socialismu žilo dobře. Byl jsem dubčekovský socialista, a kdyby se v režimu pár věcí odstranilo, myšlenka by byla dobrá. Mohlo se povolit 30 procent podnikatelských aktivit. Když je někdo dobrý pekař, ať peče. Režim se neměl pouštět do boje s lidmi kvůli víře - když někdo chce chodit do kostela, ať si věří. Nemělo se bránit lidem v cestování. Kdyby mohli do ciziny, tak by zjistili, že se všude musí makat. Když si vezmete sport, tak už nikdy v něm nebudou takové podmínky jako za socialismu. Byla tréninková střediska, mladí měli program, neznali jste drogy.

Věci zlehčujete, idealizujete.
Ale vždyť se vše zdražilo, z lidí se staly hyeny, protože při privatizaci se snažil každý něco uškubnout. Ano, za socialismu se kradlo, ale krade se i teď. Jenže za socialismu, když někdo v Košicích ukradl pytel cementu, tak ho maximálně dovezl do Aše. Zůstal ve státě. Teď když někdo něco ukradne, vyveze to ven. Komunisti byli proti současným politikům amatéři v tom, jak se krade. A privatizace bylo obyčejné okradení národa. To, co vytvořili naši rodiče o pracovních sobotách, v akcích Z, zmizelo. Kdybychom teď měli privatizovat, co by to bylo?

Protože je většina v soukromých rukou. To je smysl kapitalismu.
Ale vybudovalo se něco? Průmysl, stadiony? Jsem si jistý, že nic po revoluci neproběhlo tak, jak mělo.

Nesouhlasím, ale respektuji váš názor. To je síla demokracie.
Ale i u mě v hierarchii hodnot nehraje politický názor žádnou roli. To je osobní věc. Já jsem byl v roce 1988 jedním z nejslavnějších lidí v Československu a po revoluci měl každý den plnou schránku dopisů, že jsem komunistická svině. Každý, kdo přijde do politiky z jiné sféry, kde byl populární, musí počítat s popliváním. Kultura některých lidí není na takové úrovni, aby respektovali jiný politický názor.

Teď naopak souhlasím. Mluvil jste o socialistických tréninkových centrech a máte pravdu, že jejich zrušení bylo velkou chybou. Vy sám jste se pokoušel na Slovensku jedno vybudovat, ale nepovedlo se. Proč?
Protože jen úsilí jednotlivce je málo. Chtěl jsem vytvořit tréninkové středisko pro 27 olympijských sportů, aby se nemuselo za velké peníze cestovat do ciziny. Ale narazil jsem na politiku, sliby a prázdné řeči. I ta největší snaha je hozená do koše někým mocnějším jen proto, že jemu by z toho nic nezůstalo za prsty. Nedostal by do kapsy 15 procent z dotací.

Nepomohly ani politické kontakty? Vždyť ve stejné partaji jako vy byl i bývalý premiér Fico.
Mně politici otevírali dveře, bavili se se mnou, bili se do prsou, že to dunělo. Projekt každého nadchl, s každým jsem se dohodl, mělo to jen malou chybičku. Žádná z těch dohod neplatila. A musím říct, že Česko je na tom podstatně lépe než Slovensko. Máme vás v čem dobíhat.

V čem jsme lepší?
Dál se cítím jako Čechoslovák, v hlavě se mi nepodařilo zemi rozdělit. Jsem si jistý, že z toho zase bude jeden stát. Třeba za 150 let. A generace po nás nikdy nepochopí žabomyší válku o pomlčku v názvu. Ale k otázce: Češi myslí jinak. Dám příklad: na Slovensku funguje pořekadlo, že nestačí mít krásnější kozu, než má soused, ale chci, ať mu ještě chcípne. V Česku chcete mít krásnější kozu než soused, bez dovětku. O to jste dál. Ale je to dané historicky. Kulturně jsme byli pozadu, když jste měli první univerzitu, my ještě věšeli Jánošíka.

Co vás teď naplňuje?
Jsem v důchodu. Ale hodně lidí z ciziny chce poradit s tréninky. Věnuji se jedenáctiletému a devítiletému synovi, protože jim chci dát to, co jsem nebyl schopen dát dětem z prvního manželství.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...