Petr Korda zažil s Janou Novotnou mnohé. Oba byli ročníky 1968, oba se znali od dvanácti let. Oba po kariéře žili v zámoří (Novotná cestovala mezi Floridou a Českem). „Odešel mladý člověk. Velká osobnost nejen československého, ale i českého tenisu,“ zopakoval několikrát během povídání.
Stejně tak se musel i přes smutek ve svém nitru pousmát: „Jana nezkazila žádnou srandu. Ať nám bylo čtrnáct, třicet, nebo skoro padesát při posledním setkání letos ve Wimbledonu.“
Jak jste se dozvěděl o úmrtí Jany Novotné?
V neděli v noci jsme přijeli z posledního golfového turnaje s holkami, vypl jsem telefon, a ráno jsem si otevřel telefon a tam jsem viděl tu zprávu, že Jana zemřela a… vzbudil jsem Reginu (manželka) a řekl jí to. Je to strašné. S Janou jsem znal od dvanácti, začali jsme spolu jezdit turnaje v Česku, poté také po světě, bojovali na stejných kolbištích, oba jsme vyhráli grandslamový turnaj ve dvouhře ve stejném roce, jsme stejný ročník. Je to hrozné. Odešla velká tenistka, velká bojovnice, nesmazatelně se vryla do českého, československého sportu, ale také toho světového.
  |
Kdy jste se viděli naposledy?
Bylo to letos ve Wimbledonu, krátce mluvila o nějakých problémech. Zároveň mě poprosila, zda by mohla vedle mne sedět v lóži během čtvrtfinále i semifinále debla juniorů na zápasech mého syna Sebastiana. Změnila si svůj program kvůli nám, abychom si mohli chvíli popovídat, zavzpomínat. Nevím, jak se cítila, opravdu jsme osobní zdravotní problémy příliš neprobírali, v tomto jsme shodli, že člověk musí být rád za každý den, co je na světě. Byla to ale především taková příjemná nostalgie, moc hezké posezení. V zámoří jsme se občas potkali na nějakých charitativních akcích, ale tohle bylo trošku jiné. Povídali jsme si celé dva zápasy mého syna. Bylo to zajímavé. Na rozdíl od dnešního (pondělního) rána. Víte, já nejsem člověk, který moc mluví s novináři o svém soukromí, pocitech a podobně. A tohle do toho patří a je to strašně těžké, když odejde člověk, který patřil do života vašeho i vaší manželky vlastně od dospívání. Opravdu je složité hledat slova.
Předpokládám, že bylo o čem si povídat. Máte i hodně podobné příběhy. Vy jste prohrál grandslamové finále v roce 1992, Jana Novotná v letech 1991, 93 a 97, oba jste se pak dočkali v roce 1998…
Dá se říct, na skloncích kariér, kdy mě bylo třicet, jí táhlo na třicet, jsme dosáhli na životní úspěchy. Bylo příjemné se opět vidět. Jak jsem říkal, jezdili jsme po turnajích od začátku osmdesátých let, patřili do silného ročníku 1968, tedy spíše ona, Andrea Holíková a Regina, já jsem se k nim nějak přidal.
Zavzpomínali jste společně také na Hopman Cup, kde jste spolu hráli v letech 1993 a 1994, kdy jste jej i vyhráli?
(Pousměje se) Ano, vzpomínali. V semifinále v roce 1993 proti španělským sourozencům Arantxa Sánchezová-Vicariová a Emilion Sánchez řekla jednu hlášku, kterou mne odvařila na další dva gemy, kdy jsem se musel řechtat a vůbec jsem se nesoustředil na hru. Co mi řekla, to si nechám pro sebe. Na tom jsme se již tehdy shodli. Připadali jsme při té vzpomínce už skoro jako starci, ale opět jsme se zasmáli.
Proto jste se španělským párem prohráli?
Ne, vůbec. My jsme prohráli z tenisových důvodů, protože byli lepší. Ale nikdy na ten okamžik nezapomenu, tohle se mi vrylo do hlavu navždycky.
Zažili jste podobných historek více?
Hodně, Jana nezkazila žádnou legraci. Byla s ní velká zábava. Byť jsme toho spolu moc ve smíšené čtyřhře neodehráli. Spolu jsme ve čtrnácti prohráli ve druhém kole pardubickou juniorku, poté právě Hopman Cup a to bylo všechno. Skončili jsme na vrcholu, jak se říká. (lehce se pousměje)
Mimochodem, v roce 1998 se Novotná umístila ve Sportovci roku ČR na čtvrtém místě, vy jste byl osmý...
Natrhla mi zadnici. (usmívá se) Ale toto jsou dneska prkotiny, jí se v tom roce povedlo vyhrát trofej, která ji minimálně jednou doslova protekla mezi prsty a konečně ji zvednout nad hlavu. Když se její slzy smutku proměnily po pěti letech v slzy štěstí. O to šlo především. Sportovec roku byl už jen třešničkou navíc.
Jak a kde jste vy vlastně prožíval tyto její nejvýraznější momenty kariéry, tedy finálovou porážku ve Wimbledonu 1993 se Steffi Grafovou i triumf nad Nathalie Tauziatovou o pět let později?
V obou případech už jsem byl doma, ale oba duely jsem viděl v televizi. Jak ten s Grafovou, kdy ji poté utěšovala Vévodkyně z Kentu, tak ten s Tauziatovou, kdy vyhrála jeden set v tie-breaku a druhý snad 6:2 nebo tak (6:4).
A ještě na závěr: čím si vysvětlujete, že Janu Novotnou všichni vnímají tak pozitivně jako vy? Často se děje, že když zemře někdo známý, hemží se to v diskuzích pod takovým článkem až nechutnými komentáři. V tomto případě ale nikoliv.
Já si myslím, že to je především tím, že byla Jana obrovskou bojovností. A to bylo na kurtu vidět a poznat. Svojí bojovností dokázala zvrátit mnoho zápasů, porazit soupeřky, které byly třeba i lepší. A lidé to vnímají, pamatují si. Zároveň s ní byla neskutečná zábava. Zasmáli jsme se spolu ve čtrnácti, stejně tak během kariéry, a i v těch chvílích, co jsme se potkali poté. Byla nesmírně pozitivním člověkem, v jehož blízkosti jste se musel cítit dobře. A těch skoro čtyřicet let mi nyní probíhá před očima. Odešla moc brzo, mladá.
