10. prosince 2009 15:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Překážkář Svoboda: Jsem nejrychlejší traktorista na světě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Překážkář Petr Svoboda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Překážkář Petr Svoboda. | foto: Jiří Jakoubek, Lidové noviny

PRAHA Na srpnovém mistrovství světa v Berlíně doběhl na trati 110 metrů s plůtky šestý jako nejrychlejší překážkář bílé pleti, ale na svůj Budišov, obec kousek od Třebíče, Petr Svoboda (25) nezapomněl.

"Nemůžu uvěřit, že jsem to já, kluk z Budišova s řidičákem na traktor!" smál se tehdy. V tu ránu bylo jasno: nejrychlejší traktorista na světě je právě on...! "Asi to tak opravdu bude," culil se už na návsi obce, kde vyrostl.

* LN Jaký je vlastně váš vztah k traktorům?
Docela kladný, právě na traktoru jsem se naučil řídit. Bylo mi asi deset, když si děda s babi koupili zetor "třicítku", pole máme kousek za vsí. Měli jsme i sběrák, obraceč, rozmetač, všechno, co je potřeba. Řidičák na traktor jsem si ale udělal až později, na střední zemědělské škole v Třebíči.

* LN Snažil jste se doma pomáhat, nebo jste si s traktorem hrál?
Hrál? To by mi děda dal, kdybych do traktoru usedal jen tak a zbytečně projížděl naftu! Ale je pravda, že napřed jsme si hráli. S bráchou Tomášem, který je o dva roky starší, jsme se jednou honili po dvorku, prolezli i traktorem, nějak ho odbrzdili a on se pomalu rozjel z kopečka proti zdi. Já se postavil ke zdi s rukama dopředu, abych ho zadržel, a brácha mě v poslední chvíli odtáhl. Zeď to naštěstí vydržela.

* LN Kdy tedy začala opravdová práce?
Co já vím? Ve dvanácti? Jelo se na pole na seno, musíte pomalu popojíždět a nakládat, takže jsem seděl za volantem. Traktor jel sám, já udržoval směr, to mi stačilo ke štěstí. Později se přidaly náročnější úkoly, babička třeba řekla: Pojď, zapřáhneme vlečku. To už jsem uměl couvat, něco jsem někam odvezl, přivezl. Zajímavé bylo, že když jsem cestou na pole potkal policajty, nechali mě. Ale traktor mám rád pořád, probouzí ve mně příjemné vzpomínky.

* LN Váš český rekord má hodnotu 13,29 vteřiny a chcete se stát prvním bělochem, který se dostane pod magickou třináctku. Není na to traktor příliš pomalý?
Jo, patřím k těm sprinterům, co by radši rychlá auta, jako jsou Bolt, který si letos koupil špičkového nissana, Powell, světový rekordman na překážkách Robles... Ale oni na to mají. Já mám holt traktor! (smích) I když je pravda, že v družstvu mají americký traktor John Deer, který může jet rychlostí až 120 kilometrů v hodině. Jenže u nás smějí jet traktory maximálně čtyřicítkou, to si ještě pamatuju.

* LN Často závodíte právě s Kubáncem Dyronem Roblesem. Mluvil jste s ním o tom, čím jezdí?
Nemluvil, ale vím, že miluje stará auta. No, ono mu asi nic jiného nezbývá, když na Kubě mají ty starý americký cadillaky, koráby silnic. Ale jsou fakt pěkný.

* LN A nehodí se k vaší disciplíně spíš traktor? Taky umí překonávat různé překážky...
To jo. Když jsem byl malej, žasl jsem, co ten zetor všechno přejede, vyjede, vytáhne... Spoléhal jsem na to a při vjezdu na pole jsem jednou zapadl zadním kolem do nějaké prohlubně. Začalo to hrabat, takže se kolo propadalo hlouběji a hlouběji, ale já měl takový strach z dědy, že jsem dával pod kolo klacky a větve, až se mi povedlo traktor nějak vyprostit.

* LN Děda by vás neudeřil, ne?
Uvíznout tam s traktorem, tak bych dostal takový pohlavek, že by možná byla lepší facka. Děda byl kovář a měl strašnou sílu, dodnes ho vidím, jak buší do kovadliny. Před čtyřmi lety bohužel umřel, ale doufám, že mám něco síly po něm.

* LN Myslíte, že kdybyste v sedmnácti nešel do Prahy, jezdil byste dnes v družstvu s traktorem?
Spíš ne, k tomu sklony nemám. Jen mě to bavilo, protože jsme měli hospodářství. Živit bych se tím ale nechtěl, to musí být hrozná dřina. Navíc z toho hospodářství už moc nezbylo. Babička už se starat nemůže, i když žije s mým strejdou. Má už jen tři prasata a z dvou stovek králíků jich zbylo sotva deset, slepic je jen pár. Kdybych tady v sedmnácti zůstal, těžko bych to vyřešil. Rodiče bydlí o kus dál, ale pracují ve Velkém Meziříčí.

* LN Jak vás teď zdejší lidé berou, když jste atletickou hvězdou?
Cítím, že jsou na mě jako na rodáka pyšní. Když něco vyhraju nebo se dobře umístím, jde táta do hospody na dvě piva, ale vrátí se zvesela. Jde s padesátkou, jenže kamarádi ho kvůli šikovnýmu synovi pozvou na panáka, on to otočí a přijde s dluhem sto korun. A můžu za to já! (smích)

* LN Když jste před časem prohlásil, že chcete být prvním bělochem s časem pod třináct vteřin, nedívali se na vás místní jako na frajírka?
Tady na vesnici ne. Kdežto v Praze jsou lidi jiný... Připadá mi, že tam se nesmí říct nahlas, že chcete být dobrej. To jste hned namyšlený. Když jsem tohle řekl poprvé, to byl hukot. Ze všech stran jsem slyšel - jsi normální? Jenže já to potřebuju. Kdybych neměl cíl, nehnalo by mě to tak dopředu. Věděl jsem, že někteří černoši jsou nedobytní, tak si přeju být aspoň nejrychlejší běloch. A teď říkám, že chci medaili z halového mistrovství světa v Dauhá a že chci vyhrát letní mistrovství Evropy v Barceloně. V Berlíně byl přede mnou jediný Evropan, Sharman z Anglie, černoch, který se zázračně zlepšil. Uvidíme.

* LN U Prahy kupujete dům, vracet se do Budišova zřejmě nehodláte. Nebo snad ano?
Vrátit se... Mám to tady strašně rád, ale myslím, že v dalších letech najdu uplatnění spíš v Praze. Tady moc šancí na práci není, vracet se sem ovšem budu vždycky. A povídat si s lidmi, kteří jsou zvídaví, protože málokdo odsud se někam podíval jako já. A začínal jsem tady. S atletikou i s traktorem.

  • 0Diskuse