Před čtvrt rokem zde létaly kulky. Korejská olympiáda je na dostřel nebezpečné hranici

Ty záběry obletěly svět: když se před čtvrt rokem severokorejský voják odhodlal k dezerci, předvedl nejprve šílenou jízdu džípem, se kterým vletěl do příkopu, začal utíkat a následně po něm z pár metrů pálili jeho bývalí bratři ve zbrani.

Místo, kde drama vrcholilo, se nachází asi padesát metrů po mé levici. Na sloupech jsou pořád stopy po kulkách, ale podívat se na ně zblízka nemohu, neboť vydat se tady kamkoli bez svolení zavání opravdovým průšvihem.

Stojím na asi nejpodivnější a určitě nejnebezpečnější hranici světa - nohama ještě pevně na jihokorejské půdě, ale přitom nejblíže území Severní Koreje, jak to vůbec jde.

Promrzlému odpoledni zde velí ticho a klid. Opravdový úspěch zimní olympiády v Pchjongčchangu se nezrodí na sportovištích, nýbrž zde.

Jdu na sever, jdu na jih

Nacházím se v samém centru demilitarizované zóny (DMZ). Speciální území se podél 38. rovnoběžky táhne v délce 241 kilometrů skrz celý Korejský poloostrov a široké je čtyři kilometry, po dvou pro oba znesvářené sousedy.

A tohle je Panmundžom, který tvoří ještě specifičtější společnou bezpečnostní oblast (JSA) ležící přímo na hranici. U zdánlivě obyčejného stolu s vlaječkou OSN stojí s vážným výrazem jeden z přítomných vojáků - rozkročen mezi dva státy.

Nabízí se tak bizarní variace na cimrmanovské „jdu na sever, jdu na jih“. Krok doprava znamená vstoupit - aspoň symbolicky - na území jedné z nejobskurnějších a nejvýhrůžnějších zemí planety. Úkrok zpět vlevo vás vrátí do bohaté a technologicky vyspělé Jižní Koreje, jejíž jednotky na nás zrovna dávají pozor.

V Panmundžomu se při vzácných příležitostech (i nedávno) v této budově občas sejdou zástupci států, mezi kterými od roku 1953 a konce korejské války panuje nikoli mír, ale pouze vratké příměří. Proto je teď DMZ klíčová: do Pchjongčchangu i Kangnungu je to od ní pár desítek kilometrů, olympiáda v pátek začne doslova na dostřel říše zla.

A pohled za kulisy zatuhlého konfliktu nabízí vskutku plnotučný zážitek. Bizarní i děsivý.

V oblasti bez lidské aktivity se daří přírodě, a tak na zmrzlých rýžových polích pochodoval barevný bažant a za ním se vznešeně vyjímalo několik jeřábů. Viděli jsme je asi tak půlminutu poté, co jsme přejeli most a byli upozorněni, že kdyby začala invaze ze severu, poletí klíčové části infrastruktury včetně toho mostu okamžitě do povětří.

Zneužitá olympiáda?

Na olympiádu míří společný tým hokejistek z jihu i z KLDR, říše třetího z Kimů „last minute“ vyslala i další sportovce a na jihu zakotvil také severokorejský parník se 140členným orchestrem, který má hry umělecky zkrášlit. Ještě víc zarezonovalo to, že přijet má i 30letá sestra Kim Čong-una.

To zní jako dobré zprávy. Podle logiky, že když se zástupci prapodivné autokracie zúčastní, sníží to rizika a zvýší bezpečnost.

Až na to, že ve vztahu se Severní Koreou žádná logika neexistuje.

„Přijeli, aby z nás udělali blázny,“ citovala agentura Reuters jednoho z protestujících proti umělecké delegaci. Přeloženo: olympiáda může sloužit jako legitimizace zvrhlého režimu, kde těla trpí hladem a duše bludnou propagandou.

Soužit se do hloubky tím, co se děje severně od 38. rovnoběžky, už si na jihu odvykli; připomínat si neustále riziko atomové války, to aby se člověk zbláznil. Náhled do DMZ však jizvu okamžitě otevře - a ještě do rány vetře sůl.

Není to žádná hra, žádná legrace. Ani na jižní části ne. Cvičící jednotky, bojová technika... Teorie, že Kimův režim může na svět „udělat ramena“ třeba raketovými testy při zahájení či v průběhu olympiády, se sice zdá šílená, jenže u Severní Koreje platí jediné pravidlo: žádná pravidla neexistují.

To severokorejští vojáci v Panmundžomu k vidění nebyli. Poté, co jim pod dohledem všudypřítomných kamer nedávno prchl druh, zůstávají raději většinou skryti. Jak příznačné pro tajnůstkářsko-paranoidní režim, utajit zkouší ledaco. Třeba tunely.

Plynové masky s sebou

Kroutím se do krkolomných pozic, protože strop tu má ani ne 160 centimetrů. I když jsou stěny vyztužené a osvětlené, jde o dosti tísnivé, skličující prostředí; vzduch těžkne. Na konci je zábrana a před ní svítí číslo 23 571.

Nikoli počet návštěvníků jedné z obskurních atrakcí DMZ, nýbrž počet dní, kdy mezi Koreami vládne nejisté příměří. Třetí infiltrační tunel to symbolizuje - i tudy se chtěli Kimovi poddaní v 70. letech prokopat směrem na Soul.

Válka neskončila ani na papíře, natož v myslích. Zatím byly odhaleny pouze čtyři takové tunely, přitom nikdo nepochybuje, že jich Severokorejci vykutali mnohem více.

Působilo by to jen jako zvláštní turistická destinace, jenže v těch obvykle nebývají připraveny plynové masky. Svět okolo tunelu je zvlášť v kontrastu s dynamikou velkých měst na jihu nehybný. Strnulý. Zneklidňující.

I do DMZ jsou teď aspoň symbolicky vklíněni maskoti zimní olympiády. Třeba ve vlakové stanici Dorasan, poslední na jihu - tudy po období „sluneční politiky“ a snahy o smír dokonce chvíli jezdily vagony přes hranici do společné průmyslové zóny v Kesongu (celou ji financovala Jižní Korea), ale po eskalaci posledních let železnice zase ztichla.

Máme vyšší vlajku!

Nahlédnout do Kesongu tak lze jen z nedaleké pozorovatelny Dora. Za 500 wonů, necelou desetikorunu, vás do Severní Koreje přenese aspoň dalekohled. Kesong je prázdný. Cesty, které by jednou měly propojit poloostrov, jakbysmet.

Ani nemluvě o lokalitě Gijeong-dong, což sice znamená „vesnice míru“, ale na jihu jí řeknou jedině „propaganda village“. Má ukazovat na blahobyt, domy jsou však neobydlené, fiktivní. Hotová oblast duchů. Prý tu občas pro zdání života vystaví aspoň papírové figuríny zvířat...

Leží ještě v DMZ, tak jako její jihokorejský protějšek Daeseong-dong. Když tam vztyčili vlajku na stometrové zástavě, na severu tu svou upevnili na stožár 160 metrů vysoký. Neboť jak říká náš průvodce: „Takoví prostě v Severní Koreji jsou.“

V tu chvíli vás napadne cosi o výstřednících, kteří se s násobně bohatšími sousedy trumfují jako kluci v kuličkách. Zadíváte se do dáli, na zvedající se severokorejské hory - a pak uslyšíte, že někde tam může být připravena artilerie, která by v rámci nejtemnějšího scénáře byla ještě před protiúderem spojenců schopná rozstřílet valnou část Soulu, v jehož aglomeraci žije přes 25 milionů lidí.

Zvláštní to olympijské kulisy.

A zřejmé poselství: zimní hry uspějí do té míry, jaký (ne)klid zavládne na hranici mezi dvěma různými světy.