29. září 2007 14:06 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Pokerový obličej? Tak to já neumím

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 13Diskuse
Radek Štěpánek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Radek Štěpánek | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

PRAHA Český tenisový hrdina Radek Štěpánek se nechává inspirovat příběhy z historie bílého sportu. Jeden takový nedávno sám napsal.

Týmový hráč ve sportu egoistů. Showman mezi prázdnými obličeji bez emocí. A také rozený útočník, přestože současný tenis preferuje hlavně hru od zadní čáry. Radek Štěpánek (28) zkrátka nezapadá do žádné škatulky. České fanoušky nadchl nezapomenutelným výkonem v daviscupové baráži proti Švýcarsku, naopak naštval Rogera Federera. A přestože Davis Cup se hrál před týdnem, stále ještě trochu chraptí. „V Sazka Areně fandily snad i kytky,“ popisuje se smíchem bouřlivé prostředí vyprodané haly, která tleskala jeho vítězství nad švýcarskou dvojkou Wawrinkou i nad bolavým kolenem.

LN Jak je na tom vlastně vaše zraněné koleno?
Mám nález na čtyřhlavém stehenním svalu. Na snímku je vidět, že vlákna nejsou u sebe. Jako by mezi nimi protekla voda. Příští týden už bych ale mohl začít trénovat.

Možná byste ten snímek mohl ukázat Rogeru Federerovi, který vás nařkl, že jste zranění přihrál.
No vidíte, to je pravda. (úsměv) Ale asi to neudělám. Každopádně – až se s Rogerem potkáme, tak si s ním o tom popovídám.

Kdo je Radek Štěpánek

Štěpánek se narodil 27. listopadu 1978 v Karviné. Profesionálem se stal v roce 1996, za svou kariéru zatím vyhrál dva turnaje (Rotterdam 2006, Los Angeles 2007). V roce 2006 byl po čtvrtfinále ve Wimbledonu světovou osmičkou, ale pak jeho kariéru přerušilo vážné zranění zad, po němž se k tenisu vrátil až na začátku tohoto roku. Byl zasnouben s Martinou Hingisovou, ale rozešli se letos v srpnu.

Máte s Federerem dobrý vztah?
To ano. Nevím, proč to řekl, asi tam byly emoce. On je sice člověk, který v sobě emoce neuvěřitelně drží, ale jsou chvíle, kdy se prostě neovládne. Aspoň se tak ukazuje, že je taky jenom člověk.

Pokud jde o projevené emoce, je Federer vaším pravým opakem, že?
My se známe ještě od dob, kdy nebyl prvním hráčem světa, a já si pamatuju, že se taky dřív hodně rozčiloval. Dokonce lámal rakety. V tomhle udělal obrovský pokrok. Asi mu to takhle vyhovuje, ale mně to nejbližší není. Já potřebuju emoce dát najevo.

Pomáhá vám to při hře?
Určitě. Když tu emoci pustím ven, hraje se mi líp. Mít pokerový obličej? Tak to neumím. Ale tenis je individuální sport a každý potřebuje k maximálnímu výkonu něco jiného. Někdo nedá nic najevo, někdo potřebuje zlomit pět raket.

Vy rakety lámete?
Naštváním jsem zlomil raketu při zápase tak před deseti lety. Ale při tréninku se mi to někdy stane.

O váš dres s českou vlajkou, s kterým jste nastoupil do Davis Cupu, je mezi fanoušky obrovský zájem...
Mě samozřejmě těší, že se to líbí. Objednávky se prý jen hrnou. Musel jsem firmu dokonce poprosit, aby schovali ještě nějaké pro mě. (smích)

Jak jste na ten nápad přišel?
Měl jsem to v hlavě už dlouho, asi tři roky, a poprvé jsem si to chtěl obléknout loni na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu. Jenže jsem se bohužel po turnaji v Hamburku necítil dobře a musel jsem se odhlásit. To už mi ale první vzorky visely ve skříni. Barvy sice nebyly úplně podle mých představ, ale teď před Davis Cupem jsme to vylepšili.

Není ale obvyklé, aby si tenisté sami navrhovali oblečení, nebo ano?
Firma Alea mi v tomhle vychází vstříc. Nechávají mě hrát, v čem chci. Kdybych hrál pro jinou firmu, tak mám smůlu, protože firmy udávají tón a přikazujou tenistům, v čem mají nastupovat. Já mám ale volnost. Proto jsem mohl hrát v dresu hokejového rozhodčího, proto jsem nastoupil ve vojenském, když jsem se vracel po zranění – byl jsem připraven na další bitvu.

Už máte v hlavě další nápad?
Ale jo, už se mě ptali, v čem chci začít příští sezonu na Australian Open. Takže mám čas si vymyslet něco nového.

Je reálné, aby v podobných dresech nastoupil celý daviscupový tým?
Bohužel asi ne. Každý hráč má smlouvu se svým sponzorem na oblékání a asi nemají tolik volnosti. Bylo by to fajn, ale bojím se, že to asi nepůjde.

Zdůraznil by se tak týmový duch, o kterém vy tak často mluvíte...
...protože Davis Cup je něco úplně jiného. Člověk nemá odpovědnost jen sám za sebe. Ví, že v týmu je spousta nejen hráčů, ale i dalších lidí, kteří tam jsou proto, aby tým uspěl. Na týden jsou z nich parťáci. Tenis je individuální až egoistický sport a pro nás hráče je těch pár daviscupových týdnů ročně osvěžujících. Když člověk nehraje jen sám za sebe, tak je to fajn. A je to opravdu velký rozdíl. Já mám zkrátka rád tu atmosféru, mám rád lidi kolem sebe.

Copak je život na turnajích tak osamělý?
Dám vám příklad: při Davis Cupu jdeme na společnou večeři a je tam deset, čtrnáct lidí. To se na turnajích nevidí, tam chodíme ve dvou, ve třech. Při Davis Cupu se nesoustředíte jen na sebe, zajímáte se o to, jak je na tom váš parťák, jak jsou na tom ostatní členové týmu, co se mezi nimi děje.

Radek ŠtěpánekMožná na větší večeře na turnajích nikdo nemá náladu právě proto, že tenis je v podstatě egoistický sport, jak jste sám řekl.
Je fakt, že lokty jsou teď daleko ostřejší, než byly dřív. Víte, já se strašně rád bavím s osobnostmi, co tenis hrály dřív. Zajímá mě, jak to chodilo za jejich časů, jak se tenisté chovali, co dělali. A vychází mi z toho, že teď je to daleko víc individuální a každý si hledí sám sebe.

Čím to?
Tenis je samozřejmě daleko větší byznys než dřív. I média se o nás zajímají víc. Hráči mají najednou mnohem víc doprovodných akcí. Nestačí jen odehrát turnaj. Děláme dětské dny, abychom propagovali turnaj, na kterém právě jsme. Zápasy se sponzory, návštěvy nemocnic, rozhovory... Ono se to nezdá, ale zabírá to víc a víc času. Každý pak hledá cesty, jak se alespoň trochu šetřit.

S jakými slavnými hráči minulosti tohle všechno probíráte?
Na Floridě se třeba občas potkávám s Ivanem Lendlem, takže mám vždycky uši nastražené, abych se něco naučil. Zajímá mě tenisová historie, protože i tenisová historie se opakuje a můžete se z ní poučit. Tenisové principy jsou stále stejné. Na fotbalovém mistrovství světa v Německu jsem zase seděl vedle Ilie Nastaseho, to je další tenisová ikona... Rozhovory s nimi jsou pro mě moc důležité.

Dal vám Lendl nějakou konkrétní radu do vaší kariéry?
Jeho vyprávění vždycky doslova hltám. A po Davis Cupu mi třeba poslal gratulaci, kde psal, že ví, jaké to je, když tým musí vyhrát třetí bod... Toho si neskutečně cením. Lendl byl první tenista, který byl profesionálem 24 hodin denně, i mimo kurt.

Kterého z hráčů jste ještě obdivoval?
Sledoval jsem Ivana a pak taky Petra Kordu, který mi teď už spoustu let pomáhá. Ale nesnažil jsem se je napodobit. Člověk totiž při tenise musí být svůj, musí být uvolněný. Učit se – to jo. Ale napodobovat? Ne.

Řada slavných českých tenistů minulosti si nedávno stěžovala, že se o ně svaz při Davis Cupu řádně nepostaral. Co na to říkáte?
Mě tohle upřímně mrzí. Jezdím po světě, každý týden jsem v jiném státě a vidím, jak se tam chovají k bývalým slavným hráčům. Jak je hýčkají a projevují jim respekt. Že se to neděje tady, je obrovská škoda. Ty lidi vyhráli velké turnaje, vědí, co je k tomu potřeba, a to nemůže nikdo jiný pochopit. Nevyčtete to z knížek.

Je také zajímavé, že spousta slavných českých tenistů minulosti včetně Šmída, Kodeše nebo Hřebce fandí vašemu stylu hry. Šmíd s uznáním prohlásil, že je v dnešní době „atypický“...
V tom je taky moje největší síla. Když se podíváte na okruh ATP, tak tam už není jediný tenista, který by hrál servis–volej. Poslední byl Tim Henman, ale ten teď skončil. Pak snad už jen Taylor Dent, který ale dlouho nehraje kvůli zranění. Předtím to byl Rafter... ale to je tak asi všechno. Proto na můj tenis nejsou soupeři moc zvyklí, nestává se jim tak často, že by někdo byl pořád na síti a oni ho museli prohazovat. Moje hra je pro ně nepříjemná. Já se ale také snažím mít širší repertoár úderů a často měnit rytmus hry.

Mluvil jste o tenisové historii, která se opakuje. Ale co váš rozhodující daviscupový zápas, který jste vyhrál i přes zranění? I tady se historie opakovala?
Tak to asi ne. Byl jsem hozený do vody a musel si nějak poradit. Věděl jsem, že ten zápas prostě musí jít nějak vyhrát, že to nemůže být pravda, abych skončil kvůli zranění. Cítil jsem, že ta pravda je jiná. A já jsem chtěl tu svoji pravdu.

Bylo vidět, že při ošetřování jste očima doslova visel na docentu Pavlu Kolářovi...
Z něj jde ohromná energie. Jak já říkám – klidná síla. Noha mě strašně bolela, ale on mi tím svým klidným hlasem opakoval – „Nezhorší se to. Běž a doraž ho. Doraž ho.“

Pomohla vám i atmosféra vyprodané haly, že?
Ještě jsem pořád trochu ochraptělý. Centrkurt na grandslamu je sice fajn, ale tohle bylo úplně o něčem jiném. V Sazka Areně nám snad fandily i kytky. (smích)

Na začátku roku jste se k tenisu vracel po vážném zranění zad a nedařilo se vám. Pak jste ale vyhrál turnaj v Los Angeles a teď si vychutnáváte triumf v Davis Cupu. Cítíte, že se vaše kariéra zlomila do lepší poloviny?
Po zranění jsem změnil pohled na spoustu věcí. Loni jsem byl na vrcholu kariéry, hrál jsem čtvrtfinále Wimbledonu a měl jsem v něm mečbol. Dostal jsem se do světové desítky, byl jsem osmý hráč světa. A před turnaji v Americe jsem měl našlápnuto dostat se mezi nejlepších pět, protože jsem v Americe neobhajoval žádné body. Během vteřiny to ale bylo všechno pryč...

Jak jste se cítil?
Uvědomil jsem si, že ten sportovní vlak jede strašně rychle. Mně najednou zastavil a já jsem musel na pár měsíců vystoupit. Tak jsem se kolem sebe rozhlédnul, abych neviděl věci pořád jen z rychlíku. A když jsem se vrátil na kurty, bylo pro mě najednou... (hledá správné slovo) ...strašnou ctí se ráno vzbudit, vzít raketu a jít na trénink. Neuvěřitelný pocit. Tenisu si teď víc vážím a víc si ho užívám.

Vaši radost z tenisu možná cítí i diváci, kteří vás povzbuzují i na grandslamových turnajích. Nemyslíte, že podobně emotivní hráči jako vy současnému tenisu chybí?
Myslím si to také. Ale to se nedá naučit. S fanouškama na kurtě komunikuju, protože jsem to prostě já. A myslím, že to baví i diváky, protože se cítí, že jsou vtaženi do toho zápasu. Den po zápasu s Djokovičem na letošním US Open (Štěpánek sehrál s pozdějším finalistou neuvěřitelně vyrovnanou bitvu ve druhém kole – pozn. red.) jsem šel na ulici po New Yorku a lidi mě zastavovali a gratulovali mi, i když jsem prohrál.

Nejlepší tenis hrajete, když jste v jakémsi bojovném transu. Basketbalisté NBA říkají, že se dostali „in the zone“, a míní tím stav, kdy jsou schopni dát koš z půlky hřiště. Jak se do takové „zóny“ dostat?
To je přesně ten stav, do kterého se snažím dostat od prvního míčku. Pokoušejí se o to všichni hráči. Pak vidíte kurt velký jako fotbalové hřiště a víte, že kam se rozběhnete, tam soupeř zahraje míč. Silně jsem to cítil třeba před finále turnaje v Rotterdamu v červnu 2006. Ráno jsem vstal a hned jsem věděl, že trefím snad i mouchu v letu. A finále proti Rochusovi jsem vyhrál za 45 minut.

Kde se ve vás vlastně bere ten zápal pro tenis?
Je to možná tím, že mě rodiče nikdy do tenisu nenutili. Moje máma pracovala v knihovně a táta hrál v Karviné na ligové úrovni tenis. Když skončilo ve škole vyučování, tak jsem měl dvě možnosti, jak strávit čas. Buďto si číst knížky, nebo strávit čas s tátou na tenise. Pro mě to od malička vyhrál tenis. Od tří let jsem začal tahat raketu, vždycky mě to strašně bavilo a baví mě to i teď. Ten dětský zápal mě prostě ještě neopustil.

  • 13Diskuse




RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!
RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!

Z reklamního letáku cestovní společnosti se směje manželský pár sedící na úhledném plážovém lehátku. Před ním si společně hrají děti. A teď zpátky do reality, takhle rodinná dovolená většinou nevypadá.