Mont Ventoux. Už pouhé jméno této hory vzbuzovalo u cyklistů respekt. „Je to velký horský klín uprostřed ničeho, sluncem odbarvený doběla. Tam nahoře je jiný svět, nacházející se mezi holými skalami a oslňujícím sluncem. Tam bílé skály odrážejí vedro a zvedá se prach, který přiléhá k vašim pažím, nohám i obličeji.“
Tak popsal Tom Simpson roku 1965 osamělou provensálskou horu. O dva roky později ho tatáž hora zabije. Třináctého července 1967 stojí peloton Tour na startu 13. etapy. Je před ním 211 kilometrů z Marseille do Carpentrasu a na trase se jako varovný prst tyčí Mont Ventoux. Teplota oněch dnů šplhá na jihu Francie k 45 stupňům. Šéflékař závodu Pierre Dumas ráno lékařům a masérům týmů říká: „Jestli si dneska cyklisté něco vezmou, budeme mít na svých rukou smrt.“ Simpson si „něco“ bere.
POHNUTÉ OSUDY: Tragédie fotbalistů Manchesteru United. Jejich letadlo narazilo do domu |
Belgickému reportérovi připadá na startu vyčerpaný. „To je tím vedrem, Tome?“ ptá se ho. „Ne, to není vedrem. To je prostě Tour.“ Rovněž Gaston Plaud, Simpsonův šéf z firemního týmu Peugeot, na něj starostlivé pohlédne a říká: „Možná bys dneska jet neměl.“ Plaud pozoruje ztrhané rysy vyčerpaného muže, v obličeji tak bílého. Ve vedru má Tom vždy potíže. V takovém stavu přece nemůže na Ventoux vyjet, přemítá Plaud. Simpson jeho radu ignoruje.
Na jaře zaplatil zálohu na luxusní mercedes a věřil: Až vyhraju Tour, z prémií doplatím zbytek. Na pokoji ho před etapou na Ventoux navštívil jeho agent – a údajně mu dal ultimátum: Musíš skončit na Tour do pátého místa, nebo je s tvými příjmy amen.
Nejen proto opět jednou závodí na hraně. „Má neuvěřitelnou odolnost proti bolesti,“ ujišťuje jeho mechanik Harry Hall. V sezoně 1964 dokončil Tour i s tasemnicí v těle. V roce 1965 šlapal s hnisající rukou, kterou mu pak málem amputovali. V roce 1966 skončil až po těžkém pádu při útoku ve stylu všechno, nebo nic.
Tentokrát se musel už na Galibieru vypořádat se střevními potížemi. Je průběžně osmý, osm minut a 20 sekund za lídrem závodu Francouzem Pingeonem. Ale je přesvědčen, že stále může bojovat minimálně o stupně vítězů. I přesto, že o ně pojede takřka bez týmové podpory.
Tour se toho roku vrátila k systému národních týmů. Profesionálové sice na ostatních závodech během sezony startují za své firemní týmy, jenže na Tour jedou v národních barvách.
Zatímco francouzský výběr má lídrů přehršel a jeho manažer Bidot vybírá mezi zkušeným Poulidorem, obhájcem Aimarem a nevyzpytatelným Pingeonem, Simpson naopak ví, že v britském týmu pro něj šlape jen parta nepříliš zkušených chlapců. V důležitých chvílích se musí o sebe postarat sám. Strychninová kúra mě posílí Vyrůstal na severovýchodě Anglie coby nejmladší ze šesti dětí hornické rodiny, v kraji, kde vládly fotbal a kriket. Teprve když se přestěhoval do Nottinghamu, pohltila ho cyklistika.
Už v devatenácti letěl na olympiádu do Melbourne a se stíhacím týmem tam vybojoval bronz. V roce 1959 se stal profesionálem, z dráhy zamířil na silnici. V létě 1962 byl prvním Britem, jenž na Tour dočasně vlastnil žlutý dres. Když na mistrovství světa 1965 v San Sebastiánu přespurtoval Němce Altiga, oblékl si i dres duhový, určený světovému šampionovi.
Jaký byl? Sympatický, vtipný, u kolegů oblíbený a kolem posedlý. Po sebemenší šanci chňapl jako chrt. Doping? Samozřejmě, bral ho. Traduje se hláška: „Když budu vědět, že mě deset pilulek zabije, vezmu si jich devět a vyhraju.“ Dopingové testy byly tehdy teprve v plenkách. V přípravě podstupoval i speciální strychninovou kúru, aby vydržel větší námahu.
Nyní je tedy rozhodnut na Mont Ventoux útočit. Pod horou se na to posilní i hltem brandy! A už jsou tady. Ventoux. Hora, zrozená pro drama. Horká a zároveň chladná. Krásná a hrozivá. Výstřední, vyžadující všechno. Zvedá se nad pláněmi Provence, obrovská bílá skála, 20 kilometrů dlouhá a osm kilometrů široká. Snad všichni cyklisté k ní mají úctu. Je tostrašák, dvacetikilometrová řehole.
Po pozvolném začátku v největším cedrovém lese Evropy, vysázeném za Napoleona III., se probíjejí k Chalet Reynard, kde začíná úsek nejtvrdší. Už žádný les, žádné křoví. Nic. Jen měsíční krajina. Vedro k zalknutí, sluneční žár spaluje těla cyklistů, rtuť teploměru ukazuje 54 stupňů. Pravidla jim povolují jen čtyři bidony za den, kolem dvou litrů vody. Plní si proto bidony i z fontán u cesty nebo žádají o vodu v barech a kavárnách. Jenže každá taková zastávka zdržuje.
Kolaps v kraji bez stínu
Počáteční rampy roztřiďují pole. Simpson jede v čelní skupince, ale po 11 kilometrech trápení se začíná propadat do skupiny pronásledovatelů, kde šlape i loňský vítěz Aimar. Odmítá se s tím smířit, snaží se tahat tempo, zmenšit odstup od mužů v čele.
Tři kilometry před vrcholem, kde stín je jen zbožným snem a slunce se odráží od bílých kamenů, začíná najednou kolabovat. S kolem se potácí napříč silnicí, blízko nebezpečnému srázu, hlava malátná. A silnice, připomínající mnohonásobné W, jako by nikdy neměla skončit.
Aimar vidí: Toma ničí dehydratace. Nabízí mu pití, ale Simpson jako by neslyšel. Pohled má prázdný. „Tome, nebuď blázen,“ říká Aimar. Brit mlčí, neodpovídá.
Marně se ho šéf britského týmu Alec Taylor pokouší zadržet. Marně mu mechanik Hall říká: „Tome, to je konec, slez.“ Simpson padá z kola, znovu nasedá, tvrdošíjně chce jet dál. „Go on, go on,“ jsou údajně jeho poslední slova.
Dany Pingeonová, manželka lídra Tour, je u trati jedním z posledních lidí, kteří ho vidí naživu. „Jeho obličej byl bílý jako papír, měl bílou pěnu kolem rtů. Vypadal hrozně. Být to můj manžel, skočím na silnici a zastavím ho.“
Před nimi ční červená věž observatoře. Vrchol stoupání. Ale k ní nedojede.
Po dalších 500 metrech, dva kilometry pod vrcholem, padá znovu. Do bezvědomí. Hall a druhý mechanik Ken Ryall jej poodnesou vedle silnice. Prsty stále pevně svírá řídítka, nemohou je odtrhnout. Zuby má zaťaté. Když dorazí na policejním motocyklu šéflékař Dumas, dva muži Simpsonovi násilím otevírají ústa, aby mohl lékař provést dýchání z úst do úst. Polibek života přichází pozdě. Tom Simpson v 29 letech umírá.
V kapse jeho trikotu nacházejí tři ampulky amfetaminu: jednu prázdnou, dvě plné. Dumas nařídí prohledat jeho pokoj i zavazadla britského týmu. Nalézají další doping. Dva Simpsonovi belgičtí maséři se zamykají ve svém pokoji, opijí se a odmítají vyjít.
30 mg amfetaminu na etapu
„Pilulky ho nezabily. On zabil sám sebe. Nepoznal, kdy už hazarduje se smrtí,“ říká mechanik Hall. Šokovaní cyklisté nechtějí k další etapě nastoupit. Potom francouzský mistr světa Jean Stablinski navrhne: „Pojedeme ji jako procesí a na Tomovu památku necháme vyhrát jiného britského cyklistu.“ Tím je vyvolen Barry Hoban. O dva roky později se tentýž Hoban ožení s vdovou po Simpsonovi.
Pět dní po tragédii se koná pitva. Příčina smrti? Lékaři z nemocnice v Avignonu za ni označují zástavu srdce, způsobenou vedrem, dehydratací, užitím amfetaminu a alkoholem. Tělo, už tak oslabené předchozí střevní nemocí, se s takovou vražednou kombinací nedokázalo vypořádat. Lucien Aimar vypráví, že Simpson si většinou bral 30 miligramů amfetaminu na etapu. „Kdyby nebyl chudokrevný, nezemřel by. Nezabil ho doping, nezabila ho ani Ventoux. Zabily ho nedostatečné lékařské znalosti těch, kteří mu doping aplikovali.“
Stovky smutečních hostů přicházejí na pohřeb, mezi nimi i Simpsonův bývalý týmový kolega Brian Robinson, první Brit, který vyhrál na Tour etapu. „Je mi tak smutno,“ říká později. „Tom totiž nepotřeboval doping. Mohl vítězit jen na základě vlastních schopností a obrovského odhodlání. Nepotřeboval polykat všechno to, co polykal. Tak proč to, k čertu, dělal?“
Spisovatel David Saunders sepíše o padlém hrdinovi knihu. „Když Tom na Ventoux poprvé padl z kola, udělal, co by od něj každý očekával: žádal, aby ho posadili na kolo zpět,“ připomíná. „Stál už ve dveřích k smrti, ale stále se nechtěl vzdát. Proč šlapal až k sebezničení? Co ho k tomu dohnalo? Ambice? Peníze? Domýšlivost? Ne, domýšlivost ne. Snad peníze. Toužil, aby jich vydělal cyklistikou tolik, aby mohl co nejdřív skončit a v poklidu žít se ženou a dcerami.“ Tom Simpson proto hrál na osamělé hoře vabank. Vložil do osudí i vlastní život. A prohrál vše.
