Pro šumperského rodáka jsou netradiční sporty obrovskou vášní. Paloncý má za sebou už nespočet soutěží a obdivuhodných úspěchů. Mezi jeho nejcennější zářez patří světový rekord z roku 2009, kdy v rámci projektu Camino de Santiago Trail Running uběhl trasu dlouhou 840 kilometrů za deset dní.
„Před jedenácti lety se mi naskytla v Jeseníku možnost vyzkoušet si jeden náročnější závod. Byla to vlastně náhoda, ale tím jsem k extrémním sportům přičichl,“ vysvětluje Čech.
Teď už patří ve svém oboru mezi uznávané ikony. A v pátek se pustil do další bitvy s přírodou i svým tělem. Běžecký závod Ronda del Cims v Andoře se řadí k nejtěžším vůbec, horskou trasu dlouhou 170 km zvládl Paloncý za 41 hodin a 8 minut.
Lidovky.cz: Co bylo na netradičním „dobrodružství“ nejtěžší?
Já osobně jsem měl největší problém s jídlem. Nebyl jsem zkrátka schopný nic sníst, žaludek mi úplně přestal fungovat. V tu dobu jsem se přitom pohyboval kolem patnáctého místa. Takže buď jsem mohl skončit, nebo jít dál. Vzdát jsem za žádnou cenu nechtěl, ale s výsledkem nakonec spokojený stejně nejsem. I když mě těší, jak jsem se s tím popasoval.
Lidovky.cz: Stihl jste průběžně i odpočívat?
Moc ne, ale to nikdo. Občas jsem se samozřejmě po cestě musel chvilku vyspat, protože už jsem prostě nemohl. Jinak byla možnost nabrat síly v občerstvovacích stanicích, kterých bylo po cestě hodně.
Z cíle rovnou do postele„Doběhl jsem a všechno to na mě spadlo. Člověk si najednou uvědomí, že byl přes 40 hodin na nohou,“ smál se Poloncý. „Dal jsem si hned sprchu, šel jsem se najíst a vlezl si do spacáku, protože mi byla hrozná zima,“ popisoval chvíle po vyčerpávajícím závodě. |
Lidovky.cz: Jak probíhala vaše příprava? Soustředil jste se už několik měsíců předem na andorrské hory?
Vyloženě ne. Ale samozřejmě jsem při tréninku upřednostnil kopce a horský terén. I když ve většině závodů, kterých se účastním, je běh nedílnou součástí. Nejdůležitější je zřejmě dlouhodobá fyzická připravenost. Bez ní to nejde.
Lidovky.cz: Jaká byla kritéria pro přijetí na startovní listinu?
Dá se říct, že se závodu mohl účastnit v podstatě kdokoliv. Každý ovšem musel prokázat, že už co se týče horských výstupů nebo běhu něco prožil. Fyzické testy jsem absolvovat nemusel, nebyla ani žádná kvalifikace. Ale člověk prostě musel mít něco za sebou a dodat své výsledky.
Lidovky.cz: Neměl jste problém s klimatickými podmínkami?
Většinu závodu jsme se pohybovali nad dvěma tisíci metry. Dýchalo se mi dobře, s tím jsem problém neměl. Jenže když člověk běží a ví, že bude běžet ještě dvacet hodin... K tomu jsem nejedl a nespal. Projevilo se to, určitě. Ještě když jsme šli na nejvyšší horu Andorry Pic Comaperosa, tam už to cítili úplně všichni.
Pavel Paloncý.
Lidovky.cz: A počasí?
Přálo nám, což bylo parádní. Přes den bylo celkem horko, ale žádný extra vítr ani déšť. Měli jsme štěstí. Neumím si představit ty podmínky, kdyby pršelo. To by byl pořádný masakr.
Lidovky.cz: Při podobně náročných závodech jde většinou rivalita mezi soupeři stranou a všichni si navzájem pomáhají. Zažil jste totéž i v Andoře?
Super! Přesně to se mi moc líbilo. Všichni na trati trpěli, takže jsme se navzájem povzbuzovali. Přišlo mi, jak kdyby tím celá Andorra žila. V cíli nám fandilo obrovské množství lidí, tleskali a povzbuzovali. Z tohoto pohledu to bylo moc příjemné.
Lidovky.cz: Většinu běžců dokáže namotivovat příjemná hudba. Nasadil jste také sluchátka do uší?
Hudbu jsem měl připravenou a myslel jsem, že budu poslouchat. Ale nešlo to. Závod byl nesmírně náročný na pozornost, takže jsem se nechtěl zbytečně rozptylovat. Všechno bylo v terénu, museli jsem dávat pozor na kořeny, kameny a tak dále. Chvíli jsme sebíhali dolů, pak zase makali do kopce. Nebyla to žádná sranda. Navíc když člověk moc nespí, tak ztrácí pozornost.
