Jistě, pro mnoho lidí tohle tvrzení může znít trochu unáhleně. Přece jen jsou před námi ještě dvě vystoupení jamajského bleska Usaina Bolta nebo pokus o obhajobu zlata oštěpařky Barbory Špotákové.
Při pozornějším pohledu ale zjistíte, že je to fakt. Wimbledonský All England Club i kanálv Lee Valley jsou už prázdné. Roger Federer odletěl domů a Michael Phelps je dokonce ve sportovním důchodu. A dobrovolníci? Ti už dávno nejsou tak plni nadšení a odhodlání jako na začátku her. Není divu. Rostoucí únava je vidět i v každém tiskovém středisku nebo autobusu pro novináře. Jeden kolega fotograf mi vyprávěl, jak málem usnul přímo na sportovišti.
Nešlo to. Bouřící dav ho rychle probral. Je to až neskutečné. Můžete být na veslování, atletice nebo judu a všude zažijete atmosféru, ze které běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže. Britové sport milují a co je nejdůležitější - také mu pořádně rozumí. Právě to je největší rozdíl oproti Pekingu 2008.
Nezbývá než si závěrečné dny dosyta užít. Něco podobného tady čtyři roky nebude. A nikde není psáno, že se v tomhle ohledu Brazilci v Riu Londýnu alespoň přiblíží.
