13. dubna 2011 21:03 Lidovky.cz > Sport > Názory

O slepičce, která snášela zlaté medaile...

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Petr Záhrobský a Šárka Záhrobská. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Záhrobský a Šárka Záhrobská. | foto: ČTK

PRAHA Kolik stojí zázračné dítě? I tak by se dal nadepsat příběh úspěšné české lyžařky Šárky Záhrobské, která je ve při se svým otcem Petrem.

V rodině Záhrobských se neděje nic až tak atypického. Atypická je rodina, ale ne probíhající proces. Zkrátka dcera se v určitém věku odpoutává od rodičů a přilne ke svému muži. Tento proces ani v normální rodinách nebývá bezbolestný, a proto mu napomáhá svatební obřad. Již na studiích psychologie nám Dr. Šebek kladl na srdce, že svatba zdaleka není veselý obřad. To je úžasný rituál, který dokáže něco takřka nemožného – ze dvou rodin vyrvat děti, aniž by to tyto rodiny prožívaly tragicky.

V tomto případě přechází dcera od svého otce Záhrobského ke svému partnerovi Strachovi – bohužel to není svatební obřad, takže se to neděje symbolickým předáním, ale faktickým vyhlášením války, například esemeskovou přestřelkou mezi kvazitchánem a kvazizeťákem. Nedejme se zmást koloritem vrcholového sportu. Ten tomu propůjčuje jen svůj pel – podobně jako lékařské řemeslo vtisklo svou pečeť příběhům Nemocnice na kraji města. Ale tento kolorit není podmínkou nutnou k pochopení probíhajících procesů. Prostě jsme svědky pohádky o tom, jak se dva kohoutci poprali o slepičku, která snášela zlaté medaile.

Čtěte také

Despotický otec vs. ambiciózní dcera První psychoanalytický článek, který jsem v životě přečetl, koloval ještě v podobě samizdatové opisu na psacím stroji a pojednával o tom, jak rodiče s pevným egem vychovávají děti s jasnou identitou. Pochopitelně, když takový rodič něco chce, jen tak neustoupí. Má-li se tedy vůči němu dítě vymezit, musí vynaložit extrémní úsilí, se kterým musí být maximálně identifikováno.

Naopak nemastní rodiče s neslanou výchovou mívají podle toho článku děti, které nevědí, co chtějí, co jsou, kam směřují – zkrátka se slabou identitou. Na tento článek jsem si vzpomněl, když jsem četl novinářskou charakteristiku jejich boje: "despotický otec versus ambiciózní dcera". Ano, aby se dcera dokázala vzepřít tak výraznému otci, potřebuje vyvinout opravdu nadlidské úsilí. To ji chtě nechtě formuje, možná až de-formuje.

Deformuje třeba v tom smyslu, jaké partnery si bude v dospělosti vybírat. Není proto žádný důvod předpokládat, proč by měl být Strach jakkoli lepší než starý Záhrobský. Dojem, že by Strach mohl být lepší než otec Záhrobský, vyvolává vědomí, že momentálně Záhrobská miluje Stracha až za hrob. Takto vzniká jen romantická iluze. Ve skutečnosti může být Strach mnohem horší než Záhrobský.

Na příběhu rodiny Záhrobských je ještě možno ilustrovat, kolik skrytých schopností v nás dříme. To, že Šárka dosáhla na metu mistra světa, není dáno jen jejím talentem. Podobně talentovaných dětí je spousty. K úspěchu je třeba dril. Ten je ale to poslední, co je dnešní generace ochotná do svého života investovat. Výsledkem je žitá identita, a to jak u dcery: "Já jsem mistryně světa", tak i v trochu naduté verzi u otce: "Jsem otec mistryně světa, bez kterého by ta nevděčnice nebyla nic". Dnes by kdekdo rád měl identitu Šárky, ale bohužel ne každý je ochoten za ni zaplatit tu cenu. Odhlédněme nyní od otázky, zda je to v tomto případě cena rozumná, či nezdravě přemrštěná.

Nedělám, nač nemám náladu Nedávno jsem doprovázel svou dceru do hudební školy. Byla tam žákyně druhého cyklu, tak jsem zapřemýšlel, co jsem hrával v jejím věku, a zeptal se jí, zda tedy hraje Debussyho či Smetanu. "Já nehraju klasiku." – "Proč?" – "Nemám na to techniku." – "Technika není problém, to chce hrát stupnice." – "Mě stupnice nebaví." – "No, to by bylo divný, kdyby vás bavily. Ty nebaví nikoho. Ty jsou jen nutný k tomu, aby člověk měl techniku." Jenže následným smečem mě milá slečna tak usadila, že jsem se nezmohl na slovo, řekla mi: "Ale já nikdy nedělám nic, co mě nebaví..."

To je filozofie moderní výchovy – pravidlo 6N: "Nikdy nedělám nic, nač nemám náladu." Jenže mistrem světa by rádi byli všichni. I tato slečna s olšovými prsty jistě sní o tom, jak bude hvězdou zvíci Madonny. Jak to chtějí dokázat? Výsledkem je nekončící závist násobená nepřekonatelnou ztrátou identity – nepřiznaném vědomí, že jsou naprosté nuly.

Bohužel i ke zdravé identitě vede trnitá cesta. Každý by chtěl umět cizí jazyky, ale bohužel ve spánku pomocí walkmanů se to nenaučí. Každý by chtěl mít pěknou postavu, ale diety držet dokáže jen málokdo. Ano, využíváme mozek jen ze zlomku naší kapacity, ale ne kvůli nepředstavitelně skrytým a ezotericky zablokovaným schopnostem, ale prostě z toho důvodu, že nejsme ochotni jít tou náročnou cestou námahy, odříkání a skrze nepříjemné zážitky. Znáte někoho, kdo by se dnes řídil zásadou našich babiček: "Odříkaného chleba největší krajíc"?

Tedy na příkladu války Záhrobských můžeme zřetelně vidět dva cíle výchovy. Jedním je citová stabilita. To je cíl, který podceňoval starý Záhrobský. Naproti tomu většina dnešních dětí je alespoň z materiální stránky opečovávaná jako květinky, jenže nejsou vedeny k žádnému výkonu. To je druhý extrém, který se nejvíce projeví ne v raném dětství, ale především v dospělosti, kdy jim chybí vědomí vlastní identity – proč jsou na tomto božím světě a o co by lidstvo přišlo, kdyby oni nežili.

Je to samozřejmě zjednodušující, ale dá se doporučit, aby do šesti let rodiče především kladli důraz na citovou stabilitu, soudržnost a bazální důvěru, aby dítě žilo v citové pohodě. Od školních let by se měl zvyšovat důraz na výkonovou orientaci, aby dítě dokázalo podávat výkon a radovat se z něho a tak získalo odpovídající pevnou identitu. Bohužel dnes rodiče místo hledání vyváženého optima celý život dítěte buď přehánějí výkonovou stránku výchovy, viz například Záhrobský, nebo naopak se snaží úzkostně dítě uchránit jakéhokoli nepříjemného zážitku i navzdory pozdější ztrátě identity a často i charakteru.

Jeroným Klimeš
  • 8Diskuse