Lanterne rouge, nebo-li Červená lucerna. Ten výraz pochází ze světa železnic, z dávných dob, kdy zřízenci ještě zavěšovali na poslední vagony vlaku takové červené lucerny, které pak výpravčím signalizovaly, že vlak odjíždí a uvolňuje kolej.
Tour de France později toto označení převzala a přidělila mužům, jimž patřila poslední příčka v pořadí. A tito jezdci se stali natolik populární, že se o vlastnictví pomyslné lucerny sváděly tuhé bitvy. Jenže i tato doba už minula.
Sébastien Chavanel z týmu FdJ, se ztrátou 4:56 hodiny poslední cyklista výsledkové listiny letošní Tour, ujišťuje: „Budu hrdý, když dojedu až do Paříže. Není pro mě vůbec podstatné, zda jako předposlední, nebo poslední.“
Ztráta na vítěze: 101 hodin
První červenou lucernou Tour se stal Arsene Milocheau, nejhorší z 21 jezdců, kteří dokončili premiérovou Tour 1903. Za vítězným Garinem v ní zaostal o 64 hodin.
O rok později pak vytvořil Antoine Deflotriere rekord, který už nikdy nemůže být překonán. Dojel Tour se ztrátou 101 hodin na vítěze a 52 hodin na předposledního jezdce! V některých etapách byl tak pomalý, že ani nefiguroval v oficiálních výsledkových listinách, protože byly vytištěny dříve, než dorazil.
Takhle by to nešlo, rozhodl poté ředitel závodu Henri Desgrange a počínaje ročníkem 1905 zavedl pravidlo časového limitu, při jehož překročení byli jezdci diskvalifikováni.
  |
Slavné období lanterne rouge nastalo až po první světové válce. Ve Francii, zubožené léty válečných útrap, se stal její majitel symbolem muže, jenž nejvíce trpí, ale stále bojuje. Fanoušci milovali tyto „poslední přežívající“, šlapající na hranici kolapsu na kolech s jediným pevným převodem na Tour, která tehdy měřila více než 5 000 kilometrů.
Takovým miláčkem davů se stal Jules Nempon, přezdívaný Poslední Říman, který dokončil ročník 1919 coby jediný přeživší amatér, či Daniel Masson, dvojnásobný majitel červené lucerny z let 1922 a 1923.
Svoji paralelu brzy nalezla lanterne rouge také na Giru d’Italia v podobě maglia nera, černého trikotu, do něhož organizátoři posledního cyklistu pořadí oblékali. A ke konci 40. let byly souboje o maglia nera v Itálii tak „urputné“, že Sante Carollo a Louis Malabrocca se sobě navzájem schovávali v barech a ve stodolách podél trati, aby ztratili více času než ten druhý.
On mění Tour na cirkus!
K renesanci lanterne rouge na Tour došlo až v závěru 70. let minulého století. V roce 1979 přijel poprvé na Tour coby člen malého belgického týmu DAF i Rakušan Gerhard Schönbacher, odhodlaný vydat ze sebe to nejlepší. Po 10. etapě si ovšem sponzoři stěžovali, že se tým málo zviditelňuje.
Jistý novinář přítomný na krizové schůzce tedy navrhl, ať některý z jezdců usiluje o lanterne rouge, jejíž majitel v minulosti dostával mediální publicitu a následně i mnohem více kontraktů na kritéria než jezdci, kteří skončili třeba jen o pár stupňů výše.
„Měl by to být cyklista, který dobře a rád mluví a umí několik jazyků,“ zaznělo. A zábavný týpek Schönbacher byl jediným z týmu, kdo nepocházel z Belgie či Holandska a ovládal více řečí. Všichni na něj pohlédli.
Neskutečný Quintana stáhl na Frooma minutu a půl. Ale nestačí to |
„Já nechci být poslední,“ namítl. Marně. Přesvědčili ho, a tak začal bojovat o lanterne rouge. Což byla zároveň matematická výzva, protože neustálé výpočty, jak se vejít do časového limitu, byly v éře bez vysílaček složitější. Schönbacherovi posléze předávali informace o jeho ztrátě i sami novináři.
Čtyři etapy před koncem Tour se konala klíčová časovka. Schönbacher byl před ní o minutu poslední za Philippem Tesnierem, majitelem červené lucerny z minulého roku.
Tesnier startoval až po něm, snažil se být v časovce ještě pomalejší, jenže přepočítal se, nesplnil limit a diskvalifikovali jej. Schönbacher si pojistil pozici.
V Paříži sesedl z kola 100 metrů před cílem a došel do něj pěšky. „Proč to děláte?“ ptali se ho. „Objel jsem celouč Francii. Tak si chci užít posledních 100 metrů této Tour,“ odpověděl.
Ředitelé Tour, stařičký Jacques Goddet a jeho pomocník Felix Levitan, se rozčílili: Mění naši Tour na cirkus! Když se příští rok Schönbacher vrátil v dresu nového týmu Marc-Carlos-V.R.D a chtěl svoji akci zopakovat, vyhlásili nové pravidlo: od 14. etapy bude poslední jezdec klasifikace vždy vyloučen.
Rakušan to přijal jako výzvu a na post posledního muže se „propracoval“ až v Paříži. K jeho smůle, na banketu po skončení Tour dal opilý sponzor týmu najevo znechucení nad takovým činem: „Děláte nám špatnou reklamu! Jste vyhozen!“
Patrick Lefevere, tehdejší sportovní ředitel dotyčného týmu, šel další ráno za Schönbacherem a nabádal ho: „Omluv se mu, změní názor.“ Ale ten měl svoji hrdost. Odmítl.
Při ročníku 1981 přijel na Tour opět s jiným týmem a usmyslel si: Už nebudu klaunem, tentokrát chci vyhrát poslední etapu! Ale ač byl solidním sprinterem, skončil v ní dvaadvacátý. Ukončil kariéru, začal závodit v autech. Vytvořil i zápis do Guinnessovy knihy rekordů: člověk, který vydržel stát na lyžích na střeše jedoucího auta v nejvyšší rychlosti – 220 kilometrů za hodinu.
Třikrát byl Armstrongem odzadu
Unikátním majitelem lanterne rouge byl Francouz Jack Durand, když v ročníku 1999 získal cenu pro nejbojovnějšího jezdce (za usilovnou snahu v únicích), ale zároveň byl i poslední v celkové klasifikaci. „Nejhorší je prohrát, když se ani nepokusíte vyhrát,“ tvrdil.
Třikrát si naopak dokázal přivlastnit červenou lucernu pouze Belgičan Wim Vansevenant, počínaje rokem 2006 začala jeho éra. Cyklista týmu Lotto na Tour pomáhal Cadelu Evansovi, bojujícímu o titul, ale sám usiloval o triumf z opačného konce pořadí.
Australan Cadel Evans. Právě o něj se starala jedna z „červených luceren“.
„Červená lucerna, to není pozice, o kterou musíte závodit. Najde si vás sama,“ říkával. Nebyla to tak docela pravda. Do roku 2006 byl neznámým cyklistou. „Pak jsem si řekl: Budu prvním Belgičanem po De Clercqovi, který skončí poslední na Tour,“ přiznal. „Po 3 600 kilometrech se mi to tehdy povedlo. Byl jsem o 16 vteřin poslední.“
Za deset let působení v profipelotonu nevyhrál ani závod, staral se však ohvězdy: van Petegema, Devoldera, Evanse. Vozil jim bidony, chránil je před větrem, dal jim kolo, když píchli.
„Bralo mi to spoustu energie, ale byla to má práce,“ tvrdil. „Poslední místo mě nezahanbovalo. Skončit třikrát poslední na Tour, to je skoro čest, ne? Armstrong má svých sedm titulů a já mám tohle prvenství.“
V 36 letech ukončil kariéru, později doprovázel na Tour VIP hosty stáje Lotto. Ale jen do chvíle, než byl obviněn, že zároveň distribuoval jezdcům doping, australský přípravek TB-500. Bránil se, že si ho objednával jen pro sebe. „Jsem starý a unavený, potřebuju ho.“
Lucerna? To je zlé pro mé ego
Po Vansevenantově „vládě“ na konci výsledkové listiny začala sláva posledních mužů upadat.
„Zakazuji ti skončit na této pozici!“ obořil se Marc Madiot, manažer FdJ, na Anthonyho Rouxe, když se během Tour 2010 dočasně ocitl na poslední příčce. Stejně tak Yvon Sanquer, manažer Cofidisu, tvrdil: „Před 20 lety vám takové umístění zajistilo popularitu a smlouvy na kritéria. Ale dnes už o ně jezdci nestojí.“
Pozornost k lanterne rouge přitáhl opět až loni Ťi Čcheng z týmu Giant, první Číňan v pelotonu Tour. Syn návrháře interiérů a někdejší atlet začal jezdit na cyklistickém trenažéru jen proto, že na běhání bylo právě v Charpinu příliš zima. Stal se slušným dráhařem, a když stáj Shimano (pozdější Giant Shimano) hledala někoho, kdo umí tahat tempo a likvidovat úniky, prošel výběrovým řízením.
„Jsem pyšný na přezdívku Zabiják úniků, kterou jsem si vysloužil,“ říkal loni. Při této činnosti se vždy natolik vyčerpal, že postupně klesal na dno pořadí. „Ale poslední jsem jen mezi těmi, co pořád jedou, ne? Podívejte se, kolik lidí už muselo odstoupit,“ poukazoval.
Na Tour 2014 se mu dokonce povedlo dva dny po sobě proniknout do hodnocení listu L’Equipe, jehož redaktoři vybírají osobnosti jednotlivých etap a udělují jim body. Nejprve, po etapě do St. Etienne, když opět roztočil na špici vražedné tempo, si vysloužil 10 bodů z 10. Zato o den později, v první alpské etapě, s jistou nadsázkou obdržel 0 bodů. Vysvětlení? „Takhle se o lanterne rouge nebojuje. Ťi Čcheng si zahrává,“ napsal list. Do cíle si totiž dovolil dojet o půldruhé minuty před posledním závodníkem...
Čínský cyklista Ťi Čcheng.
Byl prvním Číňanem, který Tour nejen jel, ale také dokončil – a navrch s lanterne rouge. Pádem při nájezdu na kostky Champs Elysées jako by v poslední etapě tuto pozici ještě stvrdil.
Zatímco Ťi Čcheng se tehdy na každého usmíval, nemocný Sam Bennett z týmu Bora, který byl letos před Alpami posledním mužem pelotonu, na tuto svoji pozici rozhodně hrdý nebyl. „Je to zlé pro mé ego,“ řekl 24letý irský sprinter a s novináři se o lanterne rouge odmítl bavit.
Manažer Ralph Denk jej omlouval: „Je to jeho první Grand Tour. Těžce snáší, že je v ní poslední.“ Když Bennetta nemoc oslabila natolik, že musel vzdát, přenesla se lanterne rouge v etapě do Pra-Loup na Sébastiena Chavanela, mladšího bratra slavnějšího Sylvaina.
„Já jsem teď lanterne rouge? No to je legrační,“ reagoval nejprve pomocník sprintera Démara, s nímž často dojíždí v grupettu. Vzápětí se však ohradil: „Ale abych teď o červenou lucernu bojoval? To rozhodně ne! Co si to o mně myslíte?“
Lucerna, kdysi tak slavná, už svým světlem přestala cyklisty vábit.
